Jak přežít Berlín

Když někdo miluje dějiny a politiku dvacátého století jako náš nejstarší syn, nemůžete mu dát k narozeninám lepší dárek než cestu do Berlína. A tak jsme jeli.

Týnky jsem se před odjezdem ptala, co si tam bere na sebe, nezaujatě řekla, že nic, že to bude normální dovolená a bude nám tam vedro. A měla pravdu. Když jsme ve čtvrtek do Berlína dorazili, teploty na slunci se šplhaly ke třicítce a my jsme hned zapluli do prvního muzea, které jsme měli pár kroků od našeho bytu. V Neue Nationalgalerie měla zrovna výstavu Yoko Ono a s ní jsme se hned ponořili do 20. století, co to šlo. Možná až příliš - až to Kuba glosoval, že jsme se tam zakempili.

Braniborská brána, Památník holocaustu i první pivo v parku na nás ale počkalo. Stejně jako moje nejmilejší spolužačka S., která žije v Berlíně už od školy, a která nám na uvítací německou večeři doporučila tradiční podnik ve stylu art deco Nolle, protože jestli si někde máte dát currywurts s noblesou a stylem dvacátých let, tak je to právě tady. Domů jsme se vrátili dost pozdě nočním U-Bahnem, přestože říct toho jsme si spolu stihly dost málo.

V pátek dopoledne jsem se celé své rodině snažila vymluvit díru do hlavy tentokrát v Alte Nationalgalerie dějinami umění, ale doma není nikdo prorokem a místo doplňujících otázek na realismus, impresionismus či symbolismus jsem v očích Týnky, Mikiho, Kuby i Davida(!) četla pouze jediný dotaz - kdy půjdeme na oběd? Ten jsem plánovala dát si na letišti Tempelhof a upřímně nebylo to moje nejlepší rozhodnutí v životě.

Tamější věž, kterou si Kuba přál navštívit, byla zavřená. A první volný termín na komentovanou prohlídku ikonického civilního letiště v centru města, které během berlínské blokády v letech 1948 až 1949 sloužilo k takzvanému leteckému mostu, byl až za dva dny. Mrzení v týmu jsem chtěla rozpustit lákavou nabídkou dobrot, které jsme si před dvěma lety na stejném místě daly v pátek večer se Soňou my. Jenže teď byly tři hodiny odpoledne, moje družstvo na pokraji hypoglykemického šoku a foodtrucky nikde. Jen na obrovskou travnatou plochu pomalu přicházely turecké a jiné rodiny a nosily si grily, deky, židličky, jehněčí, zeleninu, pečivo a drinky k parádnímu podvečernímu grilování. Pro nás však měli v červeném kiosku jenom rebarborový koláč. Rodinnou nenáladu jsem se snažila naředit alespoň čtením o Tempelhofu, který je třetí největší souvislou stavbou na světě - hned po Pentagonu a Ceuacescově paláci v Bukurešti.

Když ale chviličku na to kousíček od nás zaparkoval vintage mobilní stánek se zmrzlinou, nálada na bodu mrazu roztála. Děcka to zajedla, my s mužem zapili rosé, a když jsme pak v centru vystoupili na Checkpoint Charlie, svět už byl zase v pořádku.

Na slavném místě Berlínské zdi jsme se vyfotili, za suvenýry probendili devizový příslib a za zbytek jsme šli všichni do muzea DDR. Na komerční skanzen socialismu jsme si sice vystáli frontu, ale já aspoň poprvé v životě řídila trabant. A jejich pokojíčky, ložnice a kuchyně z let minulých mě dokonalou iluzí úzkosti dojaly až k slzám. Navíc každý šuplík, každá skříňka v sobě skrývaly nějakou informaci - takže navzdory obsahu to byl skutečně nádherný koncept.

V sobotu ráno jsme patřili k prvním lačným návštěvníkům Německého technického muzea, jejichž exponáty lodí a letadel obdivovali všichni moji čeští muži s otevřenou pusou. A někdy během odpolední návštěvy Muzea německých dějin se začala Týnka doptávat, jestli už není čas na zasloužený shopping. Byl - a já si vybrala půvabnou bundičku snů, na které jsou vyšité červené květiny a španělské nápisy SOL. A to jsem v tu chvíli ještě netušila, jak mě zítra zahřeje.

Na nedělní snídani jsem nám totiž vybrala sousedskou kavárnu Annelies v bohémské čtvrti Kreuzbergu, na jejíž křupavé lívance se stojí fronta. I my v ní stáli, teplota bohužel ukazovala jen něco málo přes deset stupňů a začínalo pršet. My přesto kývli i na místo venku, já dětem z auta přinesla na sebe všechno, co měli s sebou, obsluha nás zabalila do dek a já si přes svou novou krémovou blůzu dala ještě vlněné oversize sako. Lívanečky však byly boží, i ty s masem a horké kafe a čokoládu jsme vdechli.

Že bychom se pak zahřáli v zoologické zahradě, to nemůžu říct, ale hlavně jejich pavilon pand nás zahřál u srdce. Čerstvá pandí dvojčátka jsou ňuňu, jejich maminka inspirativní esence flegmatismu a celkově nás ta komorní ZOO moc bavila.

Týnka za nejlepší berlínské muzeu prohlásila to ve Wannsee, nečtěte to prosím ideologicky, pouze bylo nejkratší. A pak jsme jako jediní hosté široko daleko zakotvili v legendárních koších na břehu stejnojmenného jezera. Tři z nás se letos poprvé v sezóně koupali, dva z nás postavili první letošní hrad z písku. Konečně se udělalo zase vedro, slunce se opíralo do hladiny a občerstvení z kiosku chutnalo jako v létě. Nějaké ty starosti jsme utopili ve vodě a obzoru se nám ukázaly prázdninky.

I přesto jsme ale nakonec sedli do auta, minuli hraniční přechod Checkpoint Bravo a odfrčeli domů. Spokojení a plní. Naplnění historií, zážitky i sebou navzájem. Danke schön a už jdu stříhat krejčovský metr, kdy spolu vyrazíme zase příště.

Jak jsem (ne)jela do Berlína

Autobus z Florence mi odjížděl v 8:10, a tak jsem všechny ráno doma olíbala a vyrazila na vlak.

"Ten vám stejně nepojede", štěkla na mě paní za okýnkem, když jsem si u nás na vsi chtěla koupit jízdenku do Prahy - Hlavního nádraží. "V Dobřichovicích spadla trolej, vlak 6:45 je zrušený, pojedete až ten v 7:05", dokončila své hlášení.

To je mi jedno, pomyslela jsem si, mám rezervu a akorát jsem muži poslala na Whatsapp sdělení o padlé troleji spolu s opičkou přikrývající si oči. Sedla jsem si na lavičku na perón a v klidu čekala. Na rozdíl od ostatních na refýži, spěchajících do práce a do škol. Chvilku po sedmé ostatně dorazil i náš nejstarší syn, spolu se spolužačkou, i oni by rádi do Prahy za výukou. Když uviděli houstnoucí davy kolem, ptali se mě, co je, co je. A když i vlak v 7:05 byl z důvodu nenadálé situaci na trati zrušen, začali soptit.

Já pořád zenově doufala, že všichni odfičíme následujícím spojem v 7:15 a všichni všechno v pohodě stihněme; robotu, vzdělání i parádní prodloužený víkend v německé metropoli. Pak ale aplikace v telefonu začala ukazovat rostoucí zpoždění i tohoto vlaku, a když jej v 7:22 smazala z jízdního řádu úplně, rozloučila jsem se s děckama a rozběhla se domů - v naději, že mě někam (zatím nevím kam) hodí David autem.

Když jsem ale byla od nádraží asi 200 metrů, začaly cinkat závory a já se ve vteřině otočila na patě a valila zpátky na perón. "Ach můj bože, proč mám v tom batohu i okurky ve sklenici?!", začala jsem si nadávat sama sobě v duchu. Batoh na zádech mě v klusu tížil jak prase, vlak přijíždějící na nástupiště brzdil zostra a já běžela, co to šlo. Doběhla jsem zpátky po chodníku k podchodu, seběhla po dvou schody, a když jsem byla v půlce schodiště nahoru, výpravčí nahlas zahvízdal na píšťalku, aby ukončil výstup a nástup a vlak mohl odjet. Ale já věděla, že teď nebo nikdy, opřela jsem se do toho z posledních sil zkušené čtyřicátnice a do vlakových dveří strčila nejdřív hlavu, po vzoru vítězících sportovců.

Ten vlak jsem stihla, a když jsem pak zpocená durch zavolala Kubkovi, omluvil se mi do telefonu: "Mami, promiň, my tím vlakem odjeli". "Ale já taky", zvolala jsem šťastně, a pak jsme se oba prodrali nacpaným vagónem a svorně a ulepeně se objali. Ve vlaku jsem však ještě neměla vyhráno. Znáte České dráhy = Času Dost a Čekej Dlouho. Dokud jsem nevyskočila z vlaku na hlaváku, klepala jsem se strachy, abychom se nikde nezastavili. Bylo 7:55.

V metru na Hlavním nádraží jsem si už celá vystresovaná nejdřív spletla nástupiště a na Florenci samozřejmě vylezla na ulici opačným východem. Když jsem pak uviděla ceduli o stavbě, staveništi a náhradní cestě Křižíkovou, chtělo se mi omdlít. Ale byla jsem odhodlaná projít i zdí, abych ten bus do Berlína stihla. A tak se taky stalo, první oslovený řidič FlixBusu jel sice do Budapešti, ale ten druhý už byl můj. "Ještě si skočím na záchod!", řekla jsem slovenskému vodiči, poté co načetl QR kód mé jízdenky. Bylo 8:02 a já měla pocit totální euforie. "Ale máte len osem minuť", řekl mi na oko varovně přátelský Slovák. "Budu zpátky za dvě a půl", zavtipkovala jsem na odchodu, protože teď už mi bylo hej. Chtělo se mi smát a křičet a mávat rukama a objímat celý svět.

Ale nejvíc se mi chtělo smát, když jsem se na veřejných záchodcích uviděla v zrcadle, zpocená a s přilepenou patkou na čele. Tu jsem si den předem nechala střihnout kadeřnicí, která mi k ní řekla, že patka vždy vypadá lépe trochu mastná než čerstvě vyfénovaná. A přesně s touto frizúrou jsem se vydala vstříc úžasnému víkendu v Berlíně a Drážďanech s mojí milovanou kamarádkou Soňou. Gute Reise!

Do Drážďan jsme jely na premiéru současného a dechberoucího baletu White Darkness
- moc doporučuju.

A také největší česká výstava umělců 20. a 21. století v Drážďanech stojí za to - určitě jeďte!