Recy-věci

Zatoužila jsem po koženkové kabelečce s přehazovačkou, má nejmilejší Olívka mi dala skvělý tip - koženky snadno a levně - a kožky jsou doma.

Přesně podle pokynů, zazvonila jsem u dveří nejbližšího čalouníka. "Na co ty zbytky chcete?", ptal se holohlavý hřmotný pán. "Si budu šít z toho tašky", odpověděla jsem sebevědomě. Obočí mu vyletělo přes půl hlavy. "Vy???". Tak nevím, jestli vypadám jako kopyto od pohledu. Dohodli jsme se, že pán prohrabe zásoby a zavolá mi.

Za dva týdny volal. "Jsem na vás zapomněl", říká. "Vidíte a já na vás myslím furt", odpovídám popravdě, hovor jsem přijala v šatně na plavání s Kubou. Jen v negliže, telefonující a zároveň se snažící zabránit nahému synovi vběhnout do místní kavárny. "Tak já si přijdu", snažím se telefonát vyřídit co nejrychleji. "A ještě - kolik si mám vytřepat z pokladničky?", Rosička za každou cenu vtipná. "Slečno, nemůžete v životě všechno přepočítávat jen na peníze", odpovídá pán na drátě. Aha, si myslím - trochu pobavená, trochu zmatená. Co za to teda asi bude chtít? Co mu může nabídnout? Mou kosmetičkou taštičku na oplátku? Nebo má na mysli nějakou protislužbu? Prozatím se s koželuhem loučím.

Večer vše vzorně tlumočím muži, ten rázně rozhoduje, že pro čalounickou výslužku půjdeme spolu. Ve skutečnosti nejdeme, jen gesto - chápete?!?

Dříve domluvená schůzka v čalounictví ale padá, a ne jednou. Bezvlasý pán je nemocen, o průběhu své choroby mě pravidelně telefonicky informuje, do aparátu chrchlá zhusta. Začínám mě to nebavit. Manžel má rýmičku, syn má rýmičku a třetí muž s rýmičkou je na mě už moc. Nakonec se pán ale zvetí a já i s Kubou poslušně klušeme do kopce, za ním. Koženek mi nachystal milion, předávka nakonec proběhla naprosto důstojně, dvě vstupenky pro manželku přijal.

Tu jsou - holky mé, koženkové -  vyfotila jsem vám ty nejkrásnější.

Padesát odstínů béžové. Máte nápady, co s nimi? Jsem na vás zvědavá!!!