úterý 9. října 2012

Děly se věci

Máme tu další úterý. Takže - stran Kubovy džungle: o víkendu jsme pokoj vymalovali, pro zájemce v odstínu primalex polar (velká show na stěnách teprve přijde!). Muž v sobotu zařídil, aby bílá bílá byla, já za svitu měsíce vše vyšudlila a v neděli jsme společně po pat-a-matovsku přenášeli nemálo nábytku na různá místa v našem bytě s jediným cílem, aby v Kubově novém pokoji nezůstalo nic než jeho postýlka. A povedlo se. Vzájemně jsme se pochválili a na chvíli společně padli na zem a ruku v ruce si vysíleně prohlíželi nové voňavé zdi a zírali na dokonalý strop. V tom kolem nás Kuba začal běhat jako pastevecký pes kol svého stáda, smáli jsme se a mě to všecko dojalo. Pokoj, manžel, děcko. Emočně rozdrásaná jsem ho o chvíli později poprvé uložila mimo naši ložnici a šla se koukat na Soukromý vesmír. Začátek dokument jsem probrečela. Cizí rodina, cizí syn, cizí deníky. Cizí porod, cizí první zub a já si stejně oči i nos utírám do rukávu. Nějak se to ve mně všecko mele. Když Kubínka poprvé hlídala chůva, tak jsem stresem, strachem, sebe-pochybností málem blila do koše na zastávce. Teď jsem synátorovu lože posunula jen o pár metrů, tuším že na západ, dál od nás a jaké z toho mám osobní drama. Když časosběrné dílo Heleny T. v televizi skončilo, moudře jsme s mužem zkonstatovali, že víme přesně, co, kdy a jak měli Janovy rodiče v jeho výchově udělat jinak, vyčistili si zuby a šli spát. Já pak ještě potichu hleděla na prázdné místo v ložnici (kde bych zase mohla/měla okamžitě začít dělat sedy lehy), v ruce automaticky mobil a kojeneckou lahvičku s čajem ... můj syn roste!
A teď konečně k pokoji: 
na zdi plstěná písmenka navlečená na neviditelné (bílé) niti, přilepená s-lepičkou (uzly na konci si udělejte pořádné, jinak vám to třikrát spadne - jako mně);
než dorazí skutečné textilie jsou na oknech origimi jeřábi z barevných papírů
a v posteli nový slon. Střih jsem našla na netu, přenesla na papír a střihla vám starou známou látku. Ušila, vycpala PES-kuličkami, opusinkovala a dala Kubovi. Hračka, polštář, míč. A protože nikdo nechce být sám, náš modrozelený chobotnatec už má i ... někoho do páru. Ale to zas až příště.


Levý roh, stav v sobotu v noci.

Tamtéž, v úterý ráno
Plsť kupuju 1 nebo 2 mm tlustou, obšívám dvojitou bavlnkou.

Složeno z balícího papíru z Papelote.

Pan Říkejte mi slon.

Kubovo nadšení pro focení, můj blog, má hendmejdy a mě vůbec.

Nudaaaaaaaaaaaaaaaaaa.

Nakonec s nechal ukecat.

Střih na slona, příště bych asi udělala chobot větší.

Klín a ouško.

6 komentářů:

  1. písmenka jsou bezvadná, a sloník se povedl!
    Ajka

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Písmena jsou i skvělým dárkem, rozdávám je teď na všecky strany. Vcelku originální prezent, si myslím ... :o).

      Vymazat
  2. ja omdlim. jsem uplne dojata. a ac jen o mesic mladsiho, nejak si ho nedovedu predstavit nekde dal nez pulmetr od me hlavy. i kdyz.. pekne jste si teda makli! a vysledek je skvely, ten slon je paradni, uz si to taky ukladam :) schopnost poskladat jeraba obdivuji taktez, snazila jsems e asi 4x a nejak mi to ke konci vzdycky nedopadlo, ehm .))) no a pan model a majitel skveleho pokoje.. jak se tvaril prvni rano?

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Přesně! Taky jsem si myslela, že ráno upadne do nejhlubší hysterie, pokud do tři pikovteřin po svém probuzení nespatří své milované, jedinečné a skvělé rodiče - a on ne! Si klídně hrál se zvířaty v postýlce, koukal se zalíbením po pokoji a povídal si (vím, vše jsem sledovala škvírou ve dveřích, jakmile jsem ho totiž ráno uslyšela, okamžitě jsem se tam po břiše připlazila - agentka).
      Jinak - čtení si v posteli u lampy a tak má taky své kouzlo, ač člověk už za ty měsíce skoro zapomněl, jaké to je ... :o).

      Vymazat
  3. Moc pěkné! A snad nejvíc se mi zamlouvá ten noční stolek, neprvoplánově dětský, ale do dětského pokoje tak výborně se hodící. Už dlouho si na nějaký takový dělám zálusk, že ho celý vycídím a vevnitř budou takové malé pokojíčky pro malé panenky - ale obávám se, že dřív, než se k tomu dostanu, moje holky už o pokojíčky pro panenky nebudou mít zájem. Tak třeba pro vnoučata, jednou...
    Jo a jinak, naše holčičky si obě na přechod do svého pokojíku zvykly hodně rychle, možná rychleji, než já. A v noci, když na to přijde, pokojík zásadně neopouštějí, to já musím opustit svoji postel a do pokojíku se dostavit a vyslechnout, co se přihodilo.
    A čtení v posteli - přesně o to jde!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. JÁ chci stolek s pokojíčky, dejte ho mně! ... :o)

      Vymazat