neděle 28. října 2012

Před pár dny

Muž odjel daleko (22 stupňů, slunečno), Kuba nudle u nosu a hlas jako Simona Stašová. Sebelítosti jsem nedala šanci a už předem jsem na návštěvu k nám pozvala kamarádku s dcerou. Před odjezdem ze své slezské vesnice mi kladla dotazy stran Prahy, že jsem úplně zapochybovala, jestli se jedná o stejnou osobu, která žila v Tokiu, ale pravda - tehdy před sebou netlačila golfky. Holky přijely navečer a mateřský non-stop mejdan mohl začít. Obě naše děti se podobně porýpaly ve stejné večeři, spolem jsme je ošplíchly a paralelně i usnuly. Ufff. Ona i já v mém pyžamu (každá v jiném) jsme v klidu a po letech zasedly ke stolu a probraly životy - naše i cizí. Kdysi jsme spolu studovaly na jedné provinční vysoké škole, ale ani pro jednu z nás to nebyla správná volba. Zatímco kamarádce ke štěstí stačilo posunout se o sto kilometrů na nejstarší moravskou univerzitu, já šla až tu od Karla. Pak jsme se dlouho neviděly, takže jsme si musely nekrátce a nestručně povyprávět o všech našich sestrách, mužích, porodech a tak.
Druhý den ráno jsem všechny přes půl Prahy vlekla do Národní galerie na výtvarnou dílnu, kde kamarádčin dojem z velkého světa ještě umocnila přítomná novinářka, která - opravdu náhodou - udělala s ní i se mnou rozhovor do jednoho mateřského časopisu, včetně (doufám že) slušivých fotografií. To se vám v Opavě jen tak nestane! Umělecky vyčerpané a hladové děti jsme poté přivezly zpět domů, a ač si kamarádka stěžuje na malý apetit své dcery, ta - zjevně po vzoru Kuby - snědla k obědu čtvrtku kuřete a poté si dala skoro tříhodinovou siestu. Kamarádka jásala: dcera maluje, dcera jí, dcera spí. Následně jsme všichni posilněni žlutým zahnutým exotickým ovocem (takhle my teď doma mluvíme, věčný jedlík Kuba totiž rozumí už všemu a při vyslovení názvu se okamžitě dožaduje podání pokrmu) vyrazily na obligátní Vyšehrad. U nás totiž není hostů, které bychom nehnali hore na magické místo oblíbené u esoteriků, cvičitelů tai či a českých vlastenců. Cestou jsme se zastavily v baby second handu (neb není výletu bez suvenýru), kde jsem zmátla rozšafnou prodavačku svou rádoby vtipnou poznámkou, že naše děti jsou dvojčata - všimla si totiž jejich stejných fusaků. Když se pak paní prodávající obratem vážně ptala, která z nás je porodila, řekla jsem, že jsme se šábly na půl. Smála se. Ale až po chvilce. Výhled na město na dlani se pro hlasitý nesouhlas pidi členů výpravy vůbec nekonal, jen jsme chvíli jedli kamínky a mrzli na hřišti, a pak jsme se obratem vydali převrátit vzhůru nohama jednu růžovou kavárnu blízko nás.
Když večer obě děti zapadly do lůžek a my opět za ně povečeřely chleba nakrájený na malé kostičky, pustily jsme se do tvoření. Kamarádku oslovilo několik mých výtvorů po bytě, a protože ona je holka šikovná, za večer se naučila hned dvě výtvarné techniky. Bylo to úžasné - ani jedna z nás nemůže pít, a tak jsme seděly celý večer u jedné sedmičky, tvořily a povídaly, povídaly a tvořily. Jana mi rozpustila několik mých letitých obav, dilemat a běsů - není nad starší kámošku, byť o pár měsíců a nevědomky předváděla, jak vypadá skutečně milující žena. Bavily jsme se snad o všem a o všech, smály jak praštěné (co myslíte vy, může se slovo nástřih použít i u ubrousku?) a hluboko v noci pak pokládaly vlhké výrobky na topení.
Další den dopoledne jsem se zase já recipročně naučila něco z jejího kuchařského umění. Schválně nepíšu co, umřeli byste smíchy, kdybyste zjistili, že jsem něco tak elementárního dosud neuměla. A i za denního světla se shodly, že když něco člověk neumí, má k tomu obdiv, úctu a navíc to má za něco jistě děsně složitého. A opak je pravdou. Vítejte ve světě dospělých! Po odjezdu dámského dua by bylo trochu teskno, a tak jsem ještě tentýž večer ušila z právě obdarované originál japonské látky dva košíčky do mého nového kredence, který má kamarádka nazvala krámem, jež by si do kuchyně nikdy nedala, ale to je zas jiný příběh ...

Po výtvarné dílně zdrhli do expozice ... zjevně oba milovníci českého umění 19. století ...

Fusáková dvojčata na Vyšehradě.


Japonská látka, postup šití košíčků najdete tady.
Poprvé jsem šila šikmý proužek, jako dobrá věc, ale dost jsme se zapotila.

A konečně důstojné místo pro milované kafe,
vnitřní látka je zbytek ze závěsů - potvora, pěkně klouzala.

10 komentářů:

  1. Zahnuté žluté exotické ovoce, ó, jak dobře to znám!

    Osoba prvá: A když jsme byli venku, dali jsme si zmrzku.
    Osoba druhá: Neříkej to, neříkej TO!
    Osoba poloviční: Maminko, já ci mrslinku...

    Eště že ten druhej mluvit neumí, to bychom se dozvěděli věci.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Posvátný předmět (rozuměj dudlík), Opavia předměty (piškoty) ... plus naopak drsně anatomická slova v autě ... ale jak dlouho to půjde? ... :o)

      Vymazat
    2. U nás je dudlík "ta věc, jejíž jméno se nevyslovuje" (zkráceně "Věc") :D

      Vymazat
  2. Taky máme taková zakázaná slova... No koukám, že jste si užily. Já jo, takovýhle čtení jsem po ránu potřebovala...tak krásnej den:-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Úsměv ještě před ranní vizitou, SU-PER! Díky za info, mám radost, velikou!!!

      Vymazat
  3. to jsem se teda nasmala .)) chudaci ubrousci .))))
    u nas zatim vyslovovat muzem (ale kdyz to ted napisu, zitra zacnu pouzivat vase bajecne verze .) diky za inspiraci :))
    takovy vikend musel byt baaajo!! obvykle taky mivam zajeci umysly smer velkomesto, kdyz mi muz odjede ,) synchronizace deti me velmi pobavila ,))

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Bereme tě do party!!! Zn. Dítě s sebou.

      Vymazat
  4. Jojo! bylo to bajecne! uzasne! a svete div se i naramne relaxacni!!! :-) muzu potvrdit neb ja jsem ta vyse zminovana kamaradka a nyni hrda vesnicanka ;-)

    Mirus a Kubo, dekujeme a tesime se na priste!!!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Viď, nevyspaly jsme se, ani kafe si v klidu nedaly, ale hotový wellness ... :o).

      Taky se na vás těšíme!!!

      Vymazat