Au revoir

Kamil Lhoták 1902, 1948

Tak já letím, krásné léto všem!!! (Občas se ozvu.)

Z nouze ctnost

Víte, jak jsem ztratila mikinu, tak spolu s ní jsem ztratila i Kubovi botu. Velký splín. Druhou První botu jsem raději rychle zakonzervovala na věčnou památku. A zase radost.

Liliputi, s-lepička, rám Ribba.

Postmoderní umění

Jean Francois Lyotard řekl, že postmoderní umění je stav mysli nebo, ještě lépe, stav ducha. Jsem zvědavá, co na postmoderní umění řeknete vy! Když začneme u architektury, zmiňme vzor pro kancelářské budovy Seagram Building (Rohe) nebo pařížské Centre Pompidou a u designu knihovnu alá dětská stavebnice, jejíž autorem je E. Sottsass. Němečtí výtvarní umělci - neoexpresionisté - se perou s dědictvím nacismu a navrací se k figuře (S. Polke - Paganini, G. Baselitz - maluje obrazy vzhůru nohama, protože existuje jen dobrá nebo špatná malba a G. Richter zvětšuje fotografie usmívajících se dozorců z koncentračních táborů). Problémů k řešení je řada i jinde - třeba krize identity u etnických menšin (vtipný Deník vikrotiánského Dandyho od Y. Shonibare), u homosexuálů (nesmírně elegantní fotografie R. Mapplethorpeho) nebo u ženy (subtilní L. Bourgeois pracuje s mramorem a vychází z osobních vzpomínek, T. Amin je až překvapivě otevřená - Každý, s kým jsem spala; Postel). V závěru zmíním dvě britské osobností a jejich díla (nebo sebeprezentace?) - D. Hirst (co přečůral všechny galeristy světa) - Pro lásku boží a M. Catellan - Devátá hodina.


Hledáte estetickou hodnotu díla? Chápu ... :o) 

Pokračování pop-artu

Guerrila Girls (1989) aneb Bez ženského těla by se zhroutily dějiny umění

Sherrie Levine - Fontána po Duchampovi - se ptá po síle mužského pohledu na věc

Nakonec si půjčím citát od Claese Oldenburga:

"Je potřeba, aby malířství, které dlouho podřimovalo v pozlacených mauzoleích a ve skleněných rakvích, vyšlo si trochu projít ven, vyráchat se na koupališti, vykouřit cigaretu a vypít si sklenici piva."

Dnešní kapitola z dějin umění je na chvíli poslední, následujme nyní ono zmíněné umění. Ať žijí prázdniny, vodní plochy a chladivé nápoje!

Výletům zdar

Dneska jsem byla na báječném výletě plném paradoxů: 

           našla jsem stovku, ale ztratila mikinu,

           viděla ducha(!) Soni Malinové,

           vypila vanilkové latté, aniž bych si v kavárně sedla na zadek,

           prošla Plantáži, ač tělem ve Středočeském kraji

           a vrátila se pískem v botách, ač u moře jsem nebyla.

Poslední týden v červnu vždy býval ve znamení výletů a jet se může i bez učitelky, i když to jde v mém případě dost těžko ... :o)

Pyšní rodičové

Muž by chtěl, aby Kuba jednou vyhrál Wimbledon, já aby studoval dějiny umění (obé - samozřejmě - naše nerealizované ambice). (Skok) Poslední dobou vstávám velmi brzy; škoda spát, když venku tak krásně svítí slunce - si myslí naše mimino. Dnes ráno jsem dala vařit oběd, nasypala ingredience do pekárny, nacpala pračku, sbalila na víkend, zapnula zprávy a na jedno oko (druhé stále zalepené) zahlédla tohle:

http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/1096902795-studio-6/212411010100622/obsah/208234-imaginarni-kytara/

Musela jsem se smát nahlas, celý den a směju se doteď! Komisní Bára K. a tahle slečna Air Guitar. Pasáž s točením copánků okolo hlavy je nejvíc! Mistryně!!! Její rodiče na ní musí být hrdí. Co se směju, kdo ví, na co budu pyšná jednou já ... :o)

Malované na skle

Dostala jsem k narozeninám barvy na sklo. Dlouho ležely na polici, než jsem na ně sáhla. Výrobce přidal i vzory na obkreslení, jsou ale tak strašlivé, že se bojím, že se mi o nich bude zdát, až při nejbližší příležitosti dostanu horečky. Chvíli jsem shromažďovala čiré sklo, a pak zkoušela, co by se s barvami dalo ... Je to práce na etapy, nejdříve barvu naťupkáte na folii, pak hodiny čekáte, a pak puntík po puntíku přelepujete. 

Přeji veselý víkend a zdravím do Londýna!

Dnes nejspíš frappé

Mám velmi ráda kávu. Arabica nebo Robusta? Ne, na to mě se neptejte. Já zbožňuji obřad pití kávy, kulturu kaváren a hlavně ta moudra pronesená nad moka šálky. Jsem závislá - na některých kavárenských podnicích a akvizici Kávového nebe jsem skoro obrečela. U kafe mi taky má milá Lucie, co četla snad úplně všecko, doporučila knížku Pan Valéry a logika. Ofiko anotace praví:

"Půvabná knížka jednoho z nejuznávanějších současných portugalských spisovatelů je něco mezi Malým princem A. de Saint-Exupéryho a Saroyanovým Tracyho tygrem. Není určena primárně dětem, ale v Portugalsku ji doporučují v rámci osnov žákům šestých tříd. Dospělí zase v hlavní postavě rozeznají slavného francouzského spisovatele Paula Valéryho, který přece psal o „panu Testovi“, podobně jako H. Michaux stvořil „pana Pluma“ neboli „Pápěrku“. Gonçalův pan Valéry má velmi originální způsob uvažování, ilustrovaný jednoduchými kresbami. Ponoříme-li se do jeho bizarních úvah, dokážeme se možná jako on radovat z maličkostí či naopak smutnit pro hlouposti, ale hlavně se podíváme na jeho i náš svět z úplně nové perspektivy, odlehčené, ale zároveň vedoucí k zamyšlení."

Tady kousek:

Četbou dílka můžete zabřednout do sebe sama a z bahna spletité psyché, umně postižené či skryté v hutných větách, se hned tak nevyhrabat. Můžete se esteticky a intelektuálně obohaceni osvobodivě oprostit a povznést k lepšímu já, anebo můžete (jen) rozkošnicky klouzat po přístupném povrchu podivuhodných příběhů a jen občas nechápavě či odmítavě zakroutit hlavou. Ať tak či onak a jinak, tohle je můj další tip na čtení do vany. (Tentokrát si ani nebudete muset připouštět teplou.)

A tu mé kavárenské začátky, ... tak dobře, asi to bylo granko.

Fajné a pěkné

Děláte to taky? Kupujete si některé věci jenom proto, že se vám líbí jejich obal? Moje oblíbené jsou anglické čaje, fairtradeové čokolády (zdravím Romču) nebo nově tyhle žvýkačky. Smály se na mě v kavárně dětského plaveckého klubu. Koupíte-li si je, v rámci sociálního projektu Charity Gums přispějete dvě pade na vybrané neziskovky. Chuť žvýkaček jako nic moc, ale krabička nejvtipnější! Nebo vám se líbí jiná?

A kde se dají koupit? Tady

Myšlení matky

Měla jsem z toho radost! Po lanovém centru a seniorském hřišti se nedaleko našeho domu staví hřiště další, tentokrát pro velmi malé děti. Kubo, hurá! Už z tramvaje jsem ho okoukávala a těšila se, jak si pan syn proleze tunelem (t. č. jeho velmi oblíbená aktivita, někam se schovat), pochodí si okolo makety hradu. U dřevěné stříšky v úhlu asi sto stupňů jsem se mírně zastavila pohledem. Jasně, lézt nahoru po jednotlivým příčkách, to bude batole bavit, ale pouštět se po hlavě dolů? Tohle je podle standardů EU? A co ta pneumatika na řetězech? Jak se tady zabaví mini-člověk? A v tom mi to došlo, tohle není hřiště dětské, tohle je hřiště psí!

...

Občas bývám dost překvapená z toho, že se okolo Kubínka (a mě) netočí svět ... :o)

Jan Koblasa

Zlaté tele

Dnes místo kapitoly z dějin umění 20. století přijměte prosím mé pozvání na mimořádnou výstavu. V Jízdárně Pražského hradu právě probíhá Retrospektiva Jana Koblasy (1932) - sochaře, malíře, grafika, kostýmního výtvarníka ... V šedesátých letech spoluzaložil skupinu Šmídrů, přátelil se s Mikulášem Medkem, a pak zůstal v Německu. Jeho vystavované obrazy, sochy, objekty jsou milé, mýtické, ironické, intimní i monumentální. Zpočátku patřil do kolonky informalních umělců, po emigraci se z něj stává těžko zařaditelný solitér (aach!), duchovní, barokně expresivní či nemístně vážný. Při práci s dřevem, kamenem, kovem a umělou hmotou se inspiruje prožitky z hudby, přírody, literatury, filosofie, Bible či starých kultur, ale i strastmi a radostmi osobního života. Radím vám dobře, běžte se nechat okouzlit sochami k pohlazení, k objetí, k zastavení, k zamyšlení, k dotýkání nebo i k podpěře.

(Do 8. 7. 2012.)


Tyhle objekty jsem si chtěla dát pod tričko a utéct s nimi domů.

Návrat ztraceného syna

Běsy

Carpe diem aneb nechceš po obědě kafe?

Už to někdo spočítal: kolik času člověk za život - v průměru - prospí, projí, promiluje. V mém žebříčku "top life aktivit" by se jistě na předních příčkách umístil i čas strávený na dálnici D1, trasa Praha - Ostrava. Mohla bych to vyjádřit exaktním číslem, pro orientaci ale stačí údaj "moc". Třeba minulý pátek jsem už měla pocit, že to Brno snad někdo ukradl, hodiny běžely a moravská zlatá loď nikde. Psát tady o nedostatečné kapacitě zmíněné dopravní komunikace, o řidičích/kách bez schopností ovládat své emoce či o zjevně "někde" frustrovaných mužích je zbytečné, všichni to znáte. Navíc - svou rodinu vídat chci a může opustit naopak vůbec ne, takže nemám jinou možnost, než takto pravidelně cestovat. Naposledy jsem zkusila dostat do auta nový způsob zábavy a jsem nadšená! Poslouchala jsem audioknihu. Neměla jsem moc na výběr - vlastně vůbec, v naší malé pobočce knihovny (tak malé, že když tam přijdu s kočárkem, musí přestavovat nábytek) jsem si půjčila jediné možné nabízené CD a to ne příliš známý román Michala Viewegha Andělé všedního dne (pardon, jestli vy ho znáte). Booklet pravil "svižná story o lidech, andělích a umírání". Tak jedeme! Lehký styl a těžké téma, Míšův typický humor, nezbytná erotika a poselství, kterak ač čas nás všech je dávno vyměřen, přesto se chováme, jako bychom tu měli být věčně. Tři ucpané pruhy, předjíždění zprava, problikávání, brzdění do travnatého pruhu a já přesto úsměv od ucha k uchu. Mluvené slovo dítě uspalo a já se zaposlouchala do příběhů Ester, Karla, Zdeňka a čtyř andělů. Příběhy měly pro mě o to konkrétnější kontury, odehrávají se totiž v městské části, ve které žiju a které jsem se (pomalu) zrovna vzdalovala. Všechna tři cédéčka jsem na jedné cestě odposlouchat nestihla, a tak jsem těšila(!) na nedělní cestu zpátky a slibovaný scénaristický okamžik, ve kterém se spojí osudy mladé vdovy, učitele autoškoly a sebevraha v jeden. Výborná kniha do ucha, příště si nesmím zapomenout půjčit další, prázdniny se blíží a počet cestovatelů naroste tak, že to podle mě ani spočítat nepůjde.


PS: Název jsem odvodila od pointy knihy a od přání vycházejícího z nejhlubších zákoutí mužské psychiky. Díky knížkám M.V. už od gymplu dostávám odpovědi na otázku "Po čem touží muži" a i tentokrát mi autor přidal další ( ... moka nápoj to není).

Marlene a ona

Bude se stydět, ale když neřest, tak stylově, ne?!

O rybě, o rodině, o životě

Kuba dostal k narozeninám úžasnou knihu. Je pro (o trošku ... ) starší děti a jejich rodiče. Jedna norská famílie najde rybu a jede s ní okolo světa. Vtipné letní čtení s bláznivými ilustracemi. Milé, mešuge a s podprahovou filosofii - jako všecko od Erlenda Loea. Toblerone jsem k ní přikusovala jako stylovou vzpomínku na u nás doma kultovního Dopplera.

Doma!

Coming soon

Dárek pro Sofii/Václava. Nehodící se škrtne, již brzy.

Nová média v umění

O konci malířství se už mluvilo nejednou - při vynálezu fotografie, s rozvoje filmu nebo internetu. Jo jo, s nástupem masových médií ztratilo tradiční umění svůj vliv na širší publikum. Nicméně umělci myšlenky touží vyjadřovat stále, a tak začali používat nové výrazové možnosti. Přesto malba ani socha jako výtvarné médium nevymizely, ale pod vlivem současné společnosti a umění novým médií prochází výraznou proměnou. Dnes tedy o video-artu, videoinstalacích, a digitálním a internetovém umění. 

Video-art: kamera a video zaujala umělce především schopností okamžitého záznamu a přenosu obrazu, který lze ihned přehrát a jednoduše sestříhat. Masové rozšíření televize navíc umožnilo umělcům rozšířit jejich působnost mimo galerijní kontext a proniknout svými díly i do lidských domů. Ze svého gauče se můžete koukat třeba na Reminiscenci od umělecké dvojice The Vasulkas (1974, záznam vznikl na moravském statku, kde Woody Vasulka ještě jako Bohuslav Vašulka strávil své dětství) nebo na experiment s elektronicky vytvářeným trojrozměrným obrazem Sunstone (1979), jehož autorem je Ed Emshwiller. 

Videoinstalace - jakési televizní dekoláže - dávají divákovi možnost prožít a stát se její součástí. Wolf Vostel vás nechá dívat se na bílé plátno, kterým prosvítá rušený obraz celkem pěti televizí (TV Dekoláž č. 1, 1956 - 1963) a vlastně vám tak představuje moderní podobu tradiční "malby" na plátně, místo štětce a barvy ovšem umělec použil televizní obrazovku. Větší počet obrazovek (přesně sto) a bez plátna použil Nam June Paik ve své instalaci Elektronická dálnice: Bill Clinton mi ukradl nápad (1995). Obrazovky jsou sestaveny do podoby mapy USA a odehrává se v nich život celé planety - od atomového výbuchu po přírodní záběry. Realita je zde ukazována jako přístupná pouze prostřednictvím obrazovky.

Pomocí digitální fotografie manipuluje s obrazem Keith Cottingham třeba ve svých Fiktivních portrétech (1992). Soubor fotografií zachycuje mladé chlapce na tmavém pozadí, podle slov autora "portréty mládí". Na první pohled se zdá, že jde o běžné fotografie, ve skutečnosti je autor vytvořil jako koláž různých(!) těl. 

Internetové umění pak kouzelně pracuje s interaktivitou - divák má totiž možnost zasáhnout do samotného procesu utváření díla. Americká umělkyně a kritička umění Lynn Hershman-Leeson pro nás vytvořila svou Lornu (1979 - 1984), zoufale osamělou dívku žijící v bytě bez kontaktu s vnějším světem. Jediné informace o vnějším světě ji zajišťuje televize. Návštěvníci galerie mohli dívku přivést do kontaktu s různými předměty v jejím bytě a postupně příběh dovést k určitému konci. Nabízely se tři možné závěry - sebevražda hlavní hrdinky, útěk z bytu nebo rozbití televize - vražda média. O něco lehčí námět i formu si vybral Marc Napier - jeho Stojící Pam (2009) představuje současnou mediální hvězdu, složenou z různých fotografií zveřejněných na internetových stránkách. Pěkná aluze na Warhola, co?!


Chcete-li, klikněte i na odkazy a hrajte si!

http://www.medienkunstnetz.de/werke/tanz-fuer-1-frau/
aneb hezky česky "V jednom kole"

Lilian Schwartz Mona/Leo (1987)

Marc Napier Stojící Pam (2009)
http://potatoland.com/

Taková normální rodinka

Už jsem se jednou tady dojímala nad svou starou růžovou peřinkou. Dnes další příspěvek do mé sentimentální série. Leč nemůžu si pomoct, máme to v rodině. Můj tatínek dokázal vyhledat naše předky až do roku 1750, co se nehodilo do studny při vystěhování poddolovaného domu pradědy na Karvinsku, mají rodiče v kuchyni stále a tenhle látkový Mickey Mouse s námi bude asi taky věčně ... Prostě tradice.

1982

2012

Chcete mě?

Tak dlouho se mě všichni ptali, proč na fleru neprodávám své psy, až jsem v Nextu zahlédla tuhle "neodolatelnou" sadu pánských ponožek, našila si zásobu a tady mám pro vás svou novou/první/letní/britskou kolekci.

Na pískovišti aneb musíme tam všechny?

Za poslední rok jsem slyšela nesčetně tragi/komických mateřských historek. Mezi mé nejoblíbenější patří ta o kamarádce mé kamarádky, co odmítla jít po šestinedělí na kontrolu ke gynekologovi. Její muž nechápal, proč není ochotná se s dcerou a s ním sejít v čekárně, kde on by miminko pohlídal a ona šla zatím na vyšetření. Řekla ne - kvůli ostatním matkám, nechtěla, aby viděly její dceru, prý by jim to bylo líto, že ony samy nemají doma tak krásné dítě. "Copak si neviděl ta ostatní mimina v porodnici?, zakončila kamarádka kamarádky rodinnou debatu. Někdo se směje, někdo nevěří, matky chápou.

Mou nejčerstvější historkou je setkání mé kamarádky I. s jinou matkou na pískovišti. I. má teď v očích stále tu zvláštní směsici očekávání a obav, jakou jen žena v devátém měsíci může mít. Cizí žena si přisedla a ptala na věkový rozdíl mezi dětmi, zatímco budoucí starší bratr Jirka si hrál v písku. "Dvacet jedna měsíců," odpověděla I. Cizí žena řekla, že ona to měla úplně stejně, má chlapečka a holčičku. I. si nenechala ujít příležitost a okamžitě se zeptala, jaké to je.

"No, jak bych vám to řekla ... Ehm. ... Děti si spolu krásně hrají. ... Ehm. ... Ale já jsem se z toho zbláznila a skončila v Bohnicích. ... Ale napsala jsem o tom knížku."

I. na ní jen nevěřícně hleděla. Leč knížku si obratem ve středu koupila, ve čtvrtek přečetla a v sobotu už jsem s textem lezla do vany já. Je to takové lady-čtení, ale mně tekly i slzy. Od první stránky jsem byla sama zvědavá, zda nebudu taky vykazovat stejně symptomy jako hlavní hrdinka. ... Ehm. ... Pár odlišnosti jsem našla - dítě mám (jenom) jedno a (zatím) dvě plzně neobědvám. Hledáte-li něco na čtení do lázně, tahle knížka je pro to skvělá!