Nejlepší rok života

Jsem loni měla. Snad to můžu napsat a nevadí, že takto neoznačuju rok, kdy se narodil Kuba. Prožila jsem totiž tolik úžasných věcí a ani jsem se nemusela málem roztrhnout ve dví, skorem nespat a pasírovat pastiňák na pyré.

Hodně se změnilo. Kubínkovi narostlo šestnáct zubů a já zhubla sedm kilo (Kauzální nexus? Jistě!), z našeho plaziče se stal indiánský běžec, střídající chůzi s poklusem a krom stravy, šatů a výhradně prudce didaktických hraček jsme za něj začali pravidelně platit i za holiče. Navíc Jakub s námi už svižně komunikuje – šest verbálních výrazů, stopadesát non- a běda nám, když mu okamžitě neporozumíme či příkaz obratem nevykonáme.

Za posledních dvanáct měsíců jsem viděla nejvíce výstav v životě (dokonce i jednu ve Vídni), ale zároveň našlapala nejvíc kilometrů, po zemi i na kole. Ač na sebe pyšní kavárenští posedávači jsme s mužem začali intenzivněji vyhledávat přírodu; vodu, kopce, čistý vzduch, místo latté se nalévali iontovými nápoji a sobotní přílohu Orientace vyměnili za mapu. Nevídané.

Nově jsem začala sebejistě vařit, péct chleba i chlebíček (biskupský) a na oběd byl u nás loni snad každý, koho jen trochu znám. Uspěla v testu z dějin umění pro pokročilé a ušila dvanáct kosmetických taštiček. Taky jsem skoro každý napsala něco málo na svůj blog. Člověk toho stihne, když nechodí do práce. Hmmm …

Bylo mi i úzko. Když se Kubovi objevilo cosi ekzémového okolo oka, protože rodová zátěž tady je. Na(ne)štěstí jsme si s mužem nějak špatně rozuměli a on mu následně místo lékařskou předepsané mastičky začal mazat čumák každý večer po koupeli Bepanthenem, do té doby užívaným jen ke kosmetické péči o přesně opačný konec dítěte. Ale světe, div se, kožní nešvar zakrátko (záhadně) naprosto zmizel. Leč Kubíkova tvářička dostala zabrat loni ještě jednou, když nám kojenec trochu moc zmrzl na horách. Tajemný fialový tvrdý horoucí flek na tváři se po konzultacích u třech lékařů, dvou moravských a jednoho českého, ukázal skutečně jako omrzlina. Takže můžu-li vám jako dosti špatná matka radit, je-li venku mínus dvacet, netahejte dítě na sáňkách ni dvacet minut – i když jste kvůli horské rekraci ujeli pět set kilometrů, naučili jste se nasazovat řetězy a venku je azuro jak z lednového lístku kalendáře.

Smutno mi taky bylo, když jsem zjistila, že skončil pořad Bydlení je hra a (jistě zcela nezávisle na tom) i má dvě kamarádství. Jedna příčina mi není naprosto jasná, v druhém případě se dostaly do křížku láska a morální postoje, bez ohledu na důvody to mrzí: tolik vypitých panáků, tolik prokecaných hodin na drátě, tolik společně odtlačených kočárkových kilometrů a teď je ticho, ani sms k Vánocům nepřijde. A můj ušitý dárek zůstal sám v šuplíku. Ono je to možná jen stav dočasný, vlastně v to dost věřím, ale zaražená jsem z toho pěkně. Fakt můžu někomu takhle klíďo smrďo vůbec nechybět, když já na něho furt myslím?
Slavná jsem se cítila, když můj blog zmínila na svých stránkách Soňa Malinová a desetinásobně mi zvedla čtenost.
Pyšná matka jsem byla, když si fotku Kuby s jeho výtvarným dílem vybrala Národní galerie ke své ofiko prezentaci.
Pyšná žena jsem byla, když si muž letos otevřel dvou druhou kancelář. Na její slavnostní Grand opening jsem si na sebe vzala second-handové šaty za tři kila, abych nebyla jako vždy nervozní, že jsem málo nóbl. Tamtamy pak ke mně donesly, že jsem prý děsně hubená ... takže správná volba outfitu, hohoho.

Stydno mi letos bylo, když jsme Kubu odstěhovali z naší ložnice do vlastního pokoje a zase si rozsvítili lampičku.

Na rozum mi nešlo, když mi páry v okolí sdělovali, jak si letos navzájem nic nenaježí, že prý neměli čas. Nechápu. Já dárky kupuju od léta, plánuju, sonduju, googluju, balím, těším se. Taky Vánoce byly letos úžasné. O Adventu napečeno, nazdobeno, svíčky hořely pravidelně. I když pravdy – ten poslední týden byl šílený. Jsem totiž byla v pondělí hostitelka vánočního večírku, další den šla na mejdan naopak jinam, ve středu rychle za uměním a do noci jsem strkala do trouby titěrnosti z těsta a vytahovala z ní mužem tolik očekávané ořechové trojlístky, ve čtvrtek (naprosto neplánovaně a o to intenzivněji) do čtyř do ráno tančila v music baru, abych za necelých pět hodin poté doprovázela Kubušáka na jeho první vánoční besídku v hudebce. Zájemcům můžu ukázat tisíc a jednu fotku, kterou tam pořídil ultra hrdý otec dítěte a hlavně nesmím zapomenout poděkovat francouzskému kosmetickému průmyslu, bez něj bych ráno rozhodně nevypadala tak svěže, mladě, matně. Páteční večeře s přáteli - tentokrát jen soft drinky, sobotní koncert v Akropoli a při návratu z nedělního dámského kafe v centru jsem se divila, jak často k nám domů jezdí tramvaj, myšleno jako za dne. Plus jedna přečtená knížka, musela jsem, byla jsem jí úplně pohlcena - četla jsem si, i když mi přes hlavu přejížděl vlak (dřevěný, samozřejmě). Nejlepší dárek, co jsem loni pod stromek dostala!

Na Štědrý den spolu. Ne sami, jak se nás dopředu každý překvapeně ptal. Jenže ono se vážně jinak válí na vlastním gauči než na cizím. A že jsme jich o vánočních svátcích otestovali! S důrazem na detail prostřena slavnostní tabule, nevadí, že to dělám jen pro sebe. Tradiční odpolední pivko na stojáka U Černého vola na Hradě aneb dva lidi z Havířova si budují vlastní vánoční zvyky stovky kilometrů od svého rodiště. Svíčka ve skořápce puštěna po vodě na Kampě aneb některé kýče jsou tak krásné. A pak už zpátky domů, ke stolu, natáhnout silonky, muž překvapil kravatou (a nejen mě, i příbuzní, kteří se posléze na Moravě dožadovali prohlížení vánočních fotek s naším blonďáčkem, se ptali, zda David zasedl k večeři rovnou po příchodu z práce). Dárky Kubovi stačily dva, auto a vlak. K rozbalení jedné z knížek jsem ho už musela takřka nutit a nový župan tam pod jedlí leží v balíčku doteď.

Svátkové kolečko po příbuzných a blízkých dokončeno, Silvestr decentně utopen v bublinkách, takže: nový roku, pojď! Vím, že mě letos čekají dvě, možná tři, velké výzvy. Chce/nechce se mi. Ale – už mám nový fešáčky diář a už si do něj píšu samé hezké věci. S lístky od Ježíška jdeme v únoru na Krause. (Budu sedět v páté řadě! Jako StarDance to zatím není, ale v televizi BUDU.) V červenci první letošní oznámená svatba. Už dumám nad vlastními šaty – paní povrchní.

A proč to všecko píšu? Abych poděkovala. Poděkovala za to, že mám v duši čisto, v srdci jisto. Že mám muže. Že mám dítě. Že mám přátele, kteří jsou se mnou, když jsem dole a pár z nich, i když se mi daří. Že si můžu koupit kašmírový svetr, prostě jen proto že ho chci. Že mi manžel (pravda, v metaxovém nálevu) řekl v létě v Řecku tři pravdy. A že jsem teď zdravá. Děkuju.

Nej momenty 2012:

Na horách, rodinně aneb Lysá je stejně nejlepší.

Největší hrdina naší rodiny - děda; letos jen(!) zhubl, vybral si poslední píseň, ale popral se a je tu!

Vůbec nikdo se nedívá a mé letos nejčastěji nošené tričko
aneb na balatonské lodi během jednoho z mnoho našich prodloužených víkendů pod heslem "Jesle na výletě".

Nejpohodovější otec.

Nejkrásnější týden v roce
aneb paní s trojbarevným melírem, co na celé letadlo řve, že rodiče s malými dětmi jezdí k moři jen kvůli sobě, je kráva.

Šokující zjištění: na hřišti lze být každý den.

24. prosince aneb
návod čte jeden ...

... i druhý aneb
mašinka na jedno písknutí jeden vpřed, na dvě couvá, hohoho!

A na závěr foto s dárky na samospoušť u stromku,
který jsem ale musela uříznout, protože muži z kalhot koukalo kousek holého lýtka, což je faux pas a nevzhledné, a to tenhle blog rozhodně není, hahaha.