Wee Gallery

Zítra to bude měsíc, co jsme převzali náš dům.
Za posledních třicet dní jsme čelili asi 12476486 problémům, možná i 12476487 ať nekecám.

Komín, který se nám ani v jednom z pater vůbec nehodil do projektu, zbourat nešel. Podlahy jsou křivé a zvláštně flikované. Pro nové štuky v hale se teď staví vnitřní lešení. Mé vysněné světlo v koupelně nelze zapojit. A dřez v kuchyni nebude lícovat.

Termíny se posouvají, ale já to děťátko pod srdcem vážně nebude moct nosit věčně. Někdy mě aktuální nedobré zprávy zastihnout snad ve stavu nízkého cukru v krvi, a tak je mi pak ze všeho úzko a ouvej. Chybí mi dech. A místo trable, že do pokojíčku kluků se nevejdou dveře, bych si sto krát radši měla chuť přípravně čančat růžové peřinky, než řešit tuhle stavařinu. Co mě ale baví a dost uklidňuje je, že při každém kontrolním dni naši rekonstrukce tam na místě pracuje víc a víc lidí. A taky naopak - někdy se mi tam podaří se zavřít do některé z místností (co má zdi) úplně sama, a to si pak na pár vteřin stihnu snít.

Třeba v naší budoucí ložnici. Právě teď si s mužem užíváme malinký luxus, že se nemůžeme rozhodnout, který ze dvou pokojů bude právě naše ložnice. Já preferuji místnost A, s nádherným výhledem do Brd, kde se ale David bojí ranního hluku vlaku. Mně to nevzbudí, já po těch letech reaguju v noci pouze na vlastní děti, jinak spím spím spím. Tak mě mateřství pomlelo. Davča z železničních obav raději hlasuje pro místnost B, kde zase u stropu nejsou fabiony, takže se tam panu truhláři bude výrazně lépe pasovat vestavěná skříň. A výsledek? Zatím to vypadá, že si do áčka necháme dát je postel a postýlku a budeme si užívat nejčistějšího bílého prázdného interiéru, za který by se nemusel stydět ani Pinterest. Hadry a krámy budou jinde.

Na půl zadku si sedám na ohlodané okno - na místo, kde už za čas bude nový dubový parapet a já už to všecko vidím. Před očima mi běží dokonalé obrazy. Manželské lůžko, dětská postýlka z břízy a dvě lampičky na klipsu. Dlouhé polo průsvitné závěsy, jeden typograficky jednoduchý plakát na zdi a vedle miminka možná bude stát starý noční stolek z antiku. A jak je to všecko bezvadné a krásné, vidím i, jak si vedle sladce spícího novorozence na skříňce pro radost jen ledabyle rovnám jednoduché dřevěné hračky. Třeba lesní matrjošky Wee Gallery, která už má(!) naše holčička z Nily.

Tři kontrastně nebarevná lesní zvířata: medvěd.

Liška a sova.
...
A zatímco já teď ještě čekám, jestli v NilaKids znovu naskladní i zvířecí verzi měkké knížky s obyvateli džungle,

ušila jsem z látky ze americké stejné kolekce mazlivý čtverec pro syna našich kamarádů,
Barevně neutrální základ a k tomu postranní ouška na tahání v retro podzimních tónech.
...
S šustivou vrstvou a rolničkou uvnitř. Pro Tomáše.

I když i naše slečna by jej unosila, iniciálu bude mít stejnou.
...
A když jsme u toho tajnůstkářství a holčičáren,
prozradím vám ještě tajné heslo, které zní: Rosa Mitnik.
To stačí, když řeknete spolu se svou kamarádkou, se kterou nakoupíte v kamenné prodejně NilaKids do 19. listopadu, tedy do této soboty
a hned se vám z účtu odečte sleva 20%.
...
Adresa je Korunní 76 a zastávka tramvaje Vinohradská vodárna. Užijte si to!

Mužové, vítejte v Juklíku

Začíná to hned ráno. Čtvrtek má totiž muž opravdu extrémní.

Do školky odváží nejen Kubu, ale je to jeden ze dvou dnů v týdnu, kdy s nimi fičí i Mikeš. Bere tedy obě děti v čepicích a s batohy na zádech. K tomu vlastní ruksak s ručníky a šampony na odpolední lekci opět pro oba chlapečky a sebe. Na pravé rameno hází Ikea modrou tašku s kabelkovými expedicemi. A na levé, abych nezapomněla, pak jeho vlastní business tašku, protože i on chodí ten den na chvíli do fachy. A k tomu jak je můj muž mužný, v tu chvíli on sotva projde pavlačí. Zátěžová chvilka, trochu hysterie, malinko křiku, opakovaných pokynů a prostorového i časového presu. A to ještě nebylo ani osm hodin.

Pak se za nimi zaklapnou bílé dveře a je úplné ticho. Splavení s varhánky na prstech se všichni tři vrací až na večerníček. Takže vše, co se děje mezitím, znám jen z jeho vyprávění.

Spolu s mým pokročilým těhotenstvím na sebe David zcela převzal otěže dětského plavání. V klubu nám vyšli fantastický vstříc, takže nejdřív má svou lekci Miki spolu s tatínkem, zatímco Kuba už v plaveckém si sám hraje na břehu. Po půlhodině se vystřídají, první várka plavců odchází do sprch, zatímco Kubkovi sólo kondiční výuka právě začíná. V září měl David trochu obavy, jestli to zvládne: dorazit v odpolední špičce na čas, svléknout na správném místě správné dítě nebo mít vždy s sebou všechny ty plavecké serepetičky: průkazky, plavky, brýle, gely ... . Ale skočil do toho po hlavě a odvážně plaval. Pravda z počátku si stěžoval, jak jsou na něj všichni zaměstnanci Juklíku hodní, že mu třeba dovolí si vzít i šálek kávy k bazénu, což si celé sám vyhodnotil, jako že vypadá zcela zmaten a neschopně a kdo může, ten mu pomůže. A ano, z premiérově lekce se domů vrátili bez jednoho kusu pánských plavek a mycí Weledy (ale obé se o týden později našlo).

Myslím, že tatínskovský soucit k němu není vůbec na místě. Byla jsem se na ně teď ve čtvrtletí podívat a byla jsem tam regulérním pátým kolem u vozu. Nebylo kde a komu pomáhat. Muž pokyny k chlapečkům vydává stručně a jasně, nošení členský průkazek odboural - prý sází na naši blogovou popularitu a organizační nahotu uvnitř šaten a sprch má v paži. A zatímco plave druhý Kuba, ukázalo se, že s ostatními přítomnými táty přešli plně na systém otevřeného účtu na baru, tedy objednávají si kontinuálně celé odpoledne kávičky, zákusky a slané tyčky. A tady bych chtěla upozornit ještě na jednu výraznou změnu. Počet otců doprovázejících svá dítka do vody ve srovnání s mou docházkou výrazně vzrostl. Možná by to chtělo podrobnější/odbornější studii, ale David tvrdí, že je to jeho zásluha! Úplný pionýr. Prý jak jej tam viděly ostatní matky, vykopaly z gaučů své drahé chotě a teď je to tam pěkná partička. Dokonce končí-li docházka kurzu či je možno něco oslavit, i bublinky v zelené lahvi si na závěr přinesou, prostě pohoda jazz. A musím vám napsat, že si to nesmírně užívají všichni, mírně anarchistická děcka i punkoví rodiče. Až se mi teď naposled s ruměncem ve tváři svěřila jedná přítomná maminka, jak je to tam fajn, že ona se za celý týden tak nezasměje, jak ve čtvrtek s mým mužem a spol. No, co na to říct ...

Mikešova lekce aneb plavat s dítětem mezi druhým a třetím rokem to je trochu očistec.
Vlastní hlavu si staví i na vratké vodní hladině.

Opička.

Cvičená.

A Kubovy olympijské přípravy.

Prostě ryba ve vodě.

Sedmdesát procent vlny, pět procent hedvábí

Kdo čekal, dočkal se.

Kabelky z vlněného tvídu jsou právě skladem v e-shopu. Tak se nechte zahřát, minimálně pohledem!

V šikovné velikosti na formát A4 čtyřicet na třicet centimetrů. S čokoládovou i rudou koženkou.
A dlouhým cross body nastavitelným uchem. Podle potřeby odnímatelným na karabinkách.

Jen tu bavlněnou podšívku uvnitř má každá jinou!

Dufki

Je v tom něco magického, uklidňujícího, snad vycházejícího z lidské psychiky.

Mít hotovo. Dokončeno. Dávat. Ukládat. Vkládat tak, aby věci do sebe správně zapadly.

To je dokonalý program na listopad/prosinec - kdy všichni někam letí, běží, utíkají; spěchají. Nemají hotovo, nemají doděláno. Kvaltují, plánují, šílí.

Ale takové dvouleté dítě se nehne. Po chodníku šlape pomalu, nají se, až se nají a svým stoickým tempem si i hraje. Náš Mikeš. A já ho miluju. 

Proto překližková skládanka Dufki je přesně pro něj.

Laserově vyřezaná zvířata s bukovou dýhou, která se vkládají do velké šablony.

Ale bacha, není to jen tak - třeba taková opice si sedí v šišatém(!) kruhu.
Ten sice fantastické skáče, když jej pošlete koulet po hraně, ale vložit ji do mustru, to už chce trochu fištróna.

Kdybych si mohla vybrat ...

vystavím si některé výstavní kusy napuštěné pevným voskem na poličku.
Holubičku, koníka, zajíce.

Ale na to se u nás doma nehraje.

Vkládat, vkládat ...

vkládat.

Však počkejte, až to sami zkusíte, propadnete tomu

stejně jako my!

A vůbec není pravda, jak jsem původně hádala, že se nám/vám kousky stavebnice brzy poztrácí.
Je to tak, jak mě ubezpečil pan Dufek, chlap jako hora a klidná síla, který je autorem hračky.
...
Nepoztrácí.
Ano, občas někde pod gaučem či stolem v kuchyni vyplave nějaké ta velryba, ale jak všichni víme, kde má své místo, přesně tam hned skončí.

Navíc celá sada se uklízí do ploché dřevěné škatule. Jak říkám, je v tom něco velmi příjemného a chtěného.
Mít věci v pořádku.

A kdo jste na zoologickou zahradu příliš velcí,
zkuste si vybrat třeba dobrodružství města nebo letiště.
Pražáci ať vyzkouší Prahu
a na ty nejhodnější možná bude pod stromečkem čekat 3D sada Město.
...
O tu bych si napsala já. Nebo o obchod?! Nebo nevím ...

Jedna látka a z ní pět jiných tašek

Pro někoho ptáci.

Pro někoho moře.

Abstrakce, mírné barvy a nebesky modrá koženka. Nechte se unášet na vlnách mého e-shopu.

Vybírat si můžete z modré a cihlové barvy kovových zipů.

Podělit své kamarádky.

Nebo si vyberte tu nejkrásnější ze všech.

Jen pro sebe. Protože vy si to zasloužíte!