La Tour Eiffel

Ten pocit, kdy na vás Eifelovka poprvé vykoukne mezi domy, zatímco vy jedete metrem, je luxusní. Půvabný a tradiční. Jako celá Paříž. Poslední místo na světě, kde lidé ještě kouří cigarety(!), ženy nosí na ulici podpatky a muži špulí rty.

Po cestě vlakem jsme si dali velikou snídani na rohu - palačinky, kafe, horkou čokoládu. Číšník v bílé košili byl noblesní - a asi s námi žertoval. A protože do času prohlídky nám ještě zbýval čas, přešli jsme na druhou stranu Seiny k Vítěznému oblouku a korzovali po Champs-Élysées.

Ač jsme vstupenky na Eiffelovu věž měli koupeny šest týdnů předem, stejně jsme na ni dlouze čekali ve špalíru s celým světem. Čím výš, tím pak byla větší legrace. V prvním patře jsme si s mužem dali bublinky, děti zmrzlinky a pokračovali jsme po schodech nahoru. V rozkošném kiosku na druhé etáži nakoupili suvenýry, do dalekohledu vhodili minci a už si jen užívali.

V horký podvečer jsme stihli ještě pozdravit Invalidovnu, ale vstupenky do vojenského muzea už nám neprodali; bylo příliš pozdě. A tak jsme nakoupili bagety a další dobroty a odjeli zase vlakem čtyřicet minut za Paříž, bydlet do přírody.

Pokračování příště.