Emoce, emoce, emoce

V poledne už to Miki nevydržel a šel a izolepou si slepil svůj zlomený dřevěný meč, který si s autorskou jmenovkou sám sobě daroval pod stromeček. Štědrý den se u nás dětem tradičně vlekl. Týnka svou dlouhou chvíli věnovala výběru krátkých šatů na večer a Kubka se s námi výborně bavil u naší každoroční rodinné filmové perli - Cesta do Sedlčan, zejména si oblíbil filosofickou pasáž mladého Vladimíra Dlouhého, jak někdo něco dělá rád nerad a nerad rád. Už jsem to tu kdysi psala, ale vážně doporučuji ke shlédnutí; partnerské stýkání a potýkání dvojice Janžurová|Menšík myslím výtečně funguje kdykoli v roce.

A pak už šlo ráz na ráz, podle polské tradice jsme si namazali křupavé oplatky medem a tu nejsladší část dali každému u stolu spolu s osobním přáním kousnout. Nejněžnějším básníkem byl letos Mikešek, on je prostě jak do jídla, tak do poezie! Když však oba chlapečci konečně pod stromečkem rozbalili vysněné lego, celý ostatní svět se mohl klidně vysublimovat do vesmíru. Jen ta Týnečka zůstala s námi, napjatě čekala, co si třeba rozbalí David nebo já, dárečky nám chválila a s nepředstíraným zájmem se nás ptala, kam si novou věcem dáme. To jsme zažili poprvé v životě. Zatímco si kluci v obýváku začali stavil Minecraft město - a staví jej do teď!

Mně Ježíšek nadělil fotokurz u Jana Šibíka, který mě nejdřív opravdu oslovil svým intenzivním přístupem, jak se naučit nováčky fotit v rozhovoru  DVTV, a pak ještě dost dobře pobavil u Jana Krause. Leč kamarádka Kačka, kterou v její fotografické práci velmi ctím a velmi obdivuji mi J.Š. na Silvestra trošku zdrbla, ale nakonec jsme se naštěstí obě shodly, že z toho minimálně bude prý dobrý článek na blog. No, kéž byste vy - moji laskaví čtenáři - aspoň poznali, že už mám workshop za sebou. Jeho datum vám zatím budu teatrálně tajit, ale snad mě lepší fotky prozradí ...

Vteřina před.

A statické finále naší štědrovečerní jízdy na konec.