Film Naprostí cizinci

Připadám si vždycky jako v Simpsonových - když si s Davidem řekneme, že se večer budeme na něco dívat. Zahnat děti do peřin; zahnat je podruhé, potřetí. Naskládat myčku, umýt i sebe, počkej - ještě si donesu hrubé ponožky. Bílé? Růžové? Ne, fusekle, to už se muž ptá na výběr vína. Jeden z nás si ještě přečte zprávy v telefonu, druhý odepíše na mail. "Prosím Tě, pojď už, už je deset!", řveme na sebe láskyplně, zatímco oba po vzoru žlutých Marge a Homera S. vbíháme na náš zelený gauč a usedáme do svých důlků.

Po prvních dvou záběrech Naprostých cizinců zjišťujeme, že si italský film budeme číst se slovenskými titulky. No a čo! A ještě než se výborné konverzační drama na obrazovce pořádně rozjede, stihneme se s D. na vteřinu bláhově zasnít, že až budou naše děcka velká, takže asi tak za sto dvacet let, mohli bychom spolu chodit na večerní kurzy italštiny. Čistý sešit, ostrá tužka, úplní začátečníci. Tedy ne úplná tabula rasa, protože jeden z nás má čtyry semestry latiny, připomenu na půl pusy do vinné sklenky, ale dál už stíháme společně jen mlčet.

Naprosté cizince (2016) jsem dostala jako filmový tip doporučený od svého bývalého studenta a je to opravdu lahodný zážitek, na který bych šla nejradši znovu do kina! Letitá parta přátel - manželé, partneři, singl se sejdou na společnou večeři, podává se telecí, jako dezert tiramisu a k tomu všemu mně dobře známé kamarádské popichování, vzájemné mužské poměřování (všeho) a slovní škádlení se napříč genderu. A teď vám úvodní zápletkou prozradím vše. Tamější přítomní totiž do jednoho vyloží své telefony na stůl a bez hlubších úvah se všichni společně shodnou, že každý příchozí hovor odteď přijmou nahlas a stejně tak přečtou každou sms. Zní vám to jako blbost? Jako vtip? Nezávazná srandička? Jenže ono se to rozjede.

(Ne)vážnou scénku s novými umělými prsy miluju, veřejný rozhovor otce s dcerou mě bolel, o prozrazeném milostném trojúhelníku ani nemluvě.

Dost jsem se|nás v tom filmu viděla. Nejsme ani mladí, ani staří. A jsme aspoň upřímní? Aspoň k sobě?! 

Kolik na sobě nosíme slupek? Kolik rolí hrajeme? Kolik přehráváme? A kolik toho tajíme?

...

A co bych na té milé konverzační komedii hraničící se vztahovým dramatem chtěla vidět zas? 

Třeba ten velkorysý městský interiér plný měkkého světla, rozkošný designový miš maš na stole plném plných talířů, misek a pohárů i šik šaty vždy stylem inspirativních Italek.

A taky výborný alternativní konec téhle "hry na pravdu".

Divertitevi!

Užijte si to.