středa 21. února 2018

Tři děti jsou tři děti


Snažím se každým dnem dokončit Týnčino fotoalbum plné fotek za její první rok života. Klikám nekonečně mezi všemi těmi barevnými obrázky v počítači a vychází mi z toho jediné - ta holka má neuvěřitelné štěstí! Jen co se narodila - nemusela hnout ani brvou, mrknout ani řasou a hned ji milovali čtyři lidé. Naplno a bez výhrad.

Pravda - všecky naše děti krom lásky vyrůstají taky v prostředí pěkného řevu, opakujících se zmatků a vzduchem létajících předmětů a drobků. Myslím, že kdyby měl Kubka taky jednou možnost napsat si domácí úkol v tiché soustředěné atmosféře a na slídový obal učebnice by se mu od nás na jídelním stole nepřilepil žádný tvůrčí odpad - kdoví jestli by to vůbec zvládl. Stejně jako Týnka by se beztak cítila celé nesvá, kdyby by ji jeden jediný den na světě nikdo z bratrů netahal za ruku/nohu/hlavu.

Pořídili jsme si tři děcka, abychom zjistili, že rodičovství vůbec nerozumíme. Zatímco u prvního Kubínka jsem klidně mohla na Oxfordu přednášet o tom, že opravdu(!!!) každé dítě může dobře spát, Týna mě vyvedla z omylu, když celičký svůj první rok - přes všecko to přísné dodržování našich spacích rituálů - po vložení do své voňavé postýlky neuvěřitelně dlouho neuvěřitelně řvala. 365 dní|365 jekotů. 

Naše děti nás také hlasitě neustále upozorňují na křivdy, kterých se na nich dopouštíme. Není na světě dotčenějšího pohledu z očí do očí, než když jednoho z nich napomenete (zpravidla důrazně a na pokraji vlastního šílenství), aby tomu druhému neubližoval. Třeba když se Miki ve vaně snaží Týnce vybít zuby kelímkem na zuby. Něžný agresor v tu chvíli totiž naprosto otočí a bulíkuje vás, že ji dával jen napít (vodu z vany?!), aby se pár vteřin na to sám zcela rozplakal (jaká škoda, že to ve vaně až tak nevyzní), cože se mu tady teď děje bezpráví.

A když se s třemi dětmi rozhodnete opustit "bezpečné" doma, to pravé vzrušení teprve začíná. "Vy jste hrdinka!", řekne vám cizí paní ve vlaku. "Já se vám divím, že tady chodíte se všemi třemi", glosuje jiná na plaveckých lekcích. A nebo nejčastěji: "A to třetí je taky chlapeček? Aha, naštěstí ne!", oddychují si z neznámého důvodu nám neznámí lidé - na pasovém, u holiče, v knihovně. Ale ti všichni se se mnou alespoň baví - to David mě zcela ignoruje a naléhavě mě vybízí k okamžitému ukončení historky, snažím-li se mu v hluboké noci vyprávět, jak se dnes Mikešek ztratil v Penny.

S manželem se totiž výrazně neshodneme na mém životním záměru tahat všechny naše puberťáky všude s sebou. Muž má za to, že si opakovaně v životě dělám život těžší a ve finále o tom hlavně nechce ani slyšet. To já zas tvrdím, že třeba i do krámu máme jít prostě všichni, že o tom život ve velké rodině je - a že se to zvládnout (víceméně) důstojně a i s vtipem dá. Chce to jen trochu cviku a zkušeně odstranit blbosti, jako že si vezmu do supermarketu Týnku v nosítku na břiše. Ne ne, ona už má k deseti kilům a takto zatížena fakt jen velmi těžko můžu vynadávat všecko nakoupené zboží z košíku na kolečkách u země a pokládat nahoru na pokladní pás - aniž bych při tom do slova a do písmene nepadala na hubu. Ne, Vali pěkně posadit do vozíku a Kuba i Miki si za sebou táhnou na vlastní intenzivní přání vlastní okolečkovaný košík. Všichni čtyři nakupující tak v obchodě tvoříme slušnou rojnici, ale to je u nás ve věčně poloprázdné marketu úplně jedno. Akorát jednou prostě Mikeš přesně nevěděl, kam prázdný košík u pokladny uklidit, a tak s ním došel přes půl prodejny až k chlazenému zboží, zatímco já celá horká omdlévala strachy venku na parkovišti, že jej někdo přecouval.

Naše tři děti jsou nejlepší. Můžou po sobě dědit, bundy i bacily. A každé je úplně jiné. Žravé - nežravé. Mazlivé - mluvivé. Filosofické - judistické. Vzteklé - vzteklejší. Všechny okaté, držkaté, rohaté (Býk, Beran, Kozoroh). A navíc naprosto běžně v běžné řeči plánující, co bude, až se nám narodí někdo další. Kdo to bude - kluk nebo holka. Jak by se mohl jmenovat a co nového mu pořídíme. No, třeba duplo to ale určitě nebude - toho už máme jedno plné patro; tsss - z jeho zásob bychom si možná mohli postavit i dům. Barevný s žirafou.

...

A na konec bych se vám chtěla ještě vykasat s vychytávkou, kterou oceníme všecky, co máme na vizitce

MÁMA: prádlo a žrádlo.

na které se moc hezkou kouká,
které mají na patě označenou svou velikost - jupí (zajásá nejen ten, kdo páruje týdně třicet pět a více punčochových dvojic)
a hlavně mají různě barevné série stejných motivů - hurá! 
(zařvou všichni, kdo ne/chtějí své sourozence oblékat stejně). 
U nás frčí
ryby a mraky aneb mít nohy v oblacích!






Máma mi dala korunu, abych koupil rybu.

19 komentářů:

  1. Mirko,
    je to přesně tak, tři děti a každé jiné !
    U mě se zase všichni diví věkovému rozdílu / po 10 letech /.
    Připadám si pak na chvíli mladší ;-D
    A přirovnání okaté, držkaté, rohaté je rýmující se a vtipné ;-)
    Ponožky jsou opravdu české, veselé, barevné, a mají i s auty a kotvičkami ;-)
    Krásnou středu !

    OdpovědětVymazat
  2. Skvelé a krásne napísané! Presné postrehy! Existuje kreslený film o robotiej rodinke, kde keď bábo robotík plakalo, mama len otočila gombíkom a stišila hlasitosť!!!
    Naše decka chodili s nami všetky, aj na výlety, keď už mali cca 18.
    Keď ešte menšie napochodovali do dopravného prostriedku, tri albínčatá a jedno romskosnedé, počúvala som nielen híkanie, ale aj poznámky na svoju adresu, že mamičke to s kýmsi ,,ušlo,, mysleli hnedú tú hlavu, pravda!
    Mnohodetné rodiny boli okolo nás a bolo ich dosť, aj tých detí, a cítim sa pri nich najlepšie!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Mimochodom, túto tyrkys skrinku si asi vezme moje jedno albínča-lekár do svojho prvého bytu:-)

      Vymazat
    2. Mám z nás všech radost!!!

      Vymazat
  3. Děti nemám, ale ty ponožky, mají i pro velké? ;)

    OdpovědětVymazat
  4. Milá Roso, tak já mám "pouze" dvě děti - kluky - každý je jiný jak vzhledem, tak povahou. A o pubertě Vašich dětí jste mě pobavila. Máte zatím čas a tudíž nevíte o čem hovoříte :). Naši chlapci jsou ve věku 15,13let a o pubertě již vím své. Myslím, že máte doma skvělé,milé děťátka. Moje už děťátka bohužel nejsou, jsou to lehce hormonama zapáchající Pižmoni, kteří snědí na co přijdou. Viz včerejší nákup na"měsíc" za 5tisíc...Kolegyně v práci měřily účtenku, která má 138cm. Naši hoši to zlikvidují nejpozději do 14 dní. No a nakonec bych souhlasila s Vaším mužem - je třeba si občas od dětí odpočinout. Budete vzácnější a děti samostatnější. Ale i tak máte překrásné, zdravé děti a to je nejvíc na světě :):).
    Mějte se krásně :)
    Katka z Km
    Tak se mějte fajn.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To supr nápad - i my můžeme už měřit, jestli jsme větší nebo menší než náš účet z nákupu.

      A ten nejdelší paragón jim nalepím do alba ... :o)

      Vymazat
  5. Koukam, Tynecka je fakt cela Madla, tak me aspon uklidnuje, ze i ostrilena matka se s tim spanim potyka, ja totiz porad slysim jen to, ze jsem to chytla za spatny konec :-D No, nastesti ted uz konecne dozrala do spanku normalnich lidi, uff, to je naraz pohoda! Za dokoncujici album Te hromsky obdivuju, ja jeste stale 'jen' tridim fotky ;-)...

    OdpovědětVymazat
  6. Matka: prádlo a žrádlo - mě neuskutečně pobavilo :D moc jim to v těch rybičkách sluší!

    OdpovědětVymazat
  7. Mila Roso,mluvite mi z duse. Mame ty nase deti (u nas taky 3-Matylda 5, Eda 3, Meda skoro 1) abychom je meli, ony byly s nami, my byli s nimi. A ze nam to "ztezuje" zivot? Ne,mame ro tak radi�� Bara

    OdpovědětVymazat
  8. Čím víc dětí, tím líp... A přesně, to nejmladší se vždycky bude mít! U nás taky tři <3. Mějte se hezky a pospolu... J.

    OdpovědětVymazat
  9. Vidis a ja si ani nevsimla jak krasny ponozky mate vy!!!!v radotine jooo?:)a da se tam parkovat?♡

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jasnýýýýýýýýýýýýýýýý, jedeme spolu - ale ne že mě předjedeš, problikneš, vytroubíš ... :o)

      Vymazat