Tři děti jsou tři děti

Snažím se každým dnem dokončit Týnčino fotoalbum plné fotek za její první rok života. Klikám nekonečně mezi všemi těmi barevnými obrázky v počítači a vychází mi z toho jediné - ta holka má neuvěřitelné štěstí! Jen co se narodila - nemusela hnout ani brvou, mrknout ani řasou a hned ji milovali čtyři lidé. Naplno a bez výhrad.

Pravda - všecky naše děti krom lásky vyrůstají taky v prostředí pěkného řevu, opakujících se zmatků a vzduchem létajících předmětů a drobků. Myslím, že kdyby měl Kubka taky jednou možnost napsat si domácí úkol v tiché soustředěné atmosféře a na slídový obal učebnice by se mu od nás na jídelním stole nepřilepil žádný tvůrčí odpad - kdoví jestli by to vůbec zvládl. Stejně jako Týnka by se beztak cítila celé nesvá, kdyby by ji jeden jediný den na světě nikdo z bratrů netahal za ruku/nohu/hlavu.

Pořídili jsme si tři děcka, abychom zjistili, že rodičovství vůbec nerozumíme. Zatímco u prvního Kubínka jsem klidně mohla na Oxfordu přednášet o tom, že opravdu(!!!) každé dítě může dobře spát, Týna mě vyvedla z omylu, když celičký svůj první rok - přes všecko to přísné dodržování našich spacích rituálů - po vložení do své voňavé postýlky neuvěřitelně dlouho neuvěřitelně řvala. 365 dní|365 jekotů. 

Naše děti nás také hlasitě neustále upozorňují na křivdy, kterých se na nich dopouštíme. Není na světě dotčenějšího pohledu z očí do očí, než když jednoho z nich napomenete (zpravidla důrazně a na pokraji vlastního šílenství), aby tomu druhému neubližoval. Třeba když se Miki ve vaně snaží Týnce vybít zuby kelímkem na zuby. Něžný agresor v tu chvíli totiž naprosto otočí a bulíkuje vás, že ji dával jen napít (vodu z vany?!), aby se pár vteřin na to sám zcela rozplakal (jaká škoda, že to ve vaně až tak nevyzní), cože se mu tady teď děje bezpráví.

A když se s třemi dětmi rozhodnete opustit "bezpečné" doma, to pravé vzrušení teprve začíná. "Vy jste hrdinka!", řekne vám cizí paní ve vlaku. "Já se vám divím, že tady chodíte se všemi třemi", glosuje jiná na plaveckých lekcích. A nebo nejčastěji: "A to třetí je taky chlapeček? Aha, naštěstí ne!", oddychují si z neznámého důvodu nám neznámí lidé - na pasovém, u holiče, v knihovně. Ale ti všichni se se mnou alespoň baví - to David mě zcela ignoruje a naléhavě mě vybízí k okamžitému ukončení historky, snažím-li se mu v hluboké noci vyprávět, jak se dnes Mikešek ztratil v Penny.

S manželem se totiž výrazně neshodneme na mém životním záměru tahat všechny naše puberťáky všude s sebou. Muž má za to, že si opakovaně v životě dělám život těžší a ve finále o tom hlavně nechce ani slyšet. To já zas tvrdím, že třeba i do krámu máme jít prostě všichni, že o tom život ve velké rodině je - a že se to zvládnout (víceméně) důstojně a i s vtipem dá. Chce to jen trochu cviku a zkušeně odstranit blbosti, jako že si vezmu do supermarketu Týnku v nosítku na břiše. Ne ne, ona už má k deseti kilům a takto zatížena fakt jen velmi těžko můžu vynadávat všecko nakoupené zboží z košíku na kolečkách u země a pokládat nahoru na pokladní pás - aniž bych při tom do slova a do písmene nepadala na hubu. Ne, Vali pěkně posadit do vozíku a Kuba i Miki si za sebou táhnou na vlastní intenzivní přání vlastní okolečkovaný košík. Všichni čtyři nakupující tak v obchodě tvoříme slušnou rojnici, ale to je u nás ve věčně poloprázdné marketu úplně jedno. Akorát jednou prostě Mikeš přesně nevěděl, kam prázdný košík u pokladny uklidit, a tak s ním došel přes půl prodejny až k chlazenému zboží, zatímco já celá horká omdlévala strachy venku na parkovišti, že jej někdo přecouval.

Naše tři děti jsou nejlepší. Můžou po sobě dědit, bundy i bacily. A každé je úplně jiné. Žravé - nežravé. Mazlivé - mluvivé. Filosofické - judistické. Vzteklé - vzteklejší. Všechny okaté, držkaté, rohaté (Býk, Beran, Kozoroh). A navíc naprosto běžně v běžné řeči plánující, co bude, až se nám narodí někdo další. Kdo to bude - kluk nebo holka. Jak by se mohl jmenovat a co nového mu pořídíme. No, třeba duplo to ale určitě nebude - toho už máme jedno plné patro; tsss - z jeho zásob bychom si možná mohli postavit i dům. Barevný s žirafou.

...

A na konec bych se vám chtěla ještě vykasat s vychytávkou, kterou oceníme všecky, co máme na vizitce

MÁMA: prádlo a žrádlo.

Objevila jsem teď - u nás vyrobené - dětské ponožky Nauta, 

na které se moc hezkou kouká,

které mají na patě označenou svou velikost - jupí (zajásá nejen ten, kdo páruje týdně třicet pět a více punčochových dvojic)

a hlavně mají různě barevné série stejných motivů - hurá! 

(zařvou všichni, kdo ne/chtějí své sourozence oblékat stejně). 

U nás frčí

ryby a mraky aneb mít nohy v oblacích!

Máma mi dala korunu, abych koupil rybu.