pondělí 5. února 2018

Sněhové podmínky nuzné


Ale ani ty nám v pátek nezabránily pokračovat v naší rodinné tradici. Pololetní prázdniny trávíme poslední tři roky na chotouňském svahu.

I když bylo jarní teplo. I když bylo hnusné bláto. I když ani naši tamější posázavští kamarádi s námi bohužel nemohli jít na pravidelné kafe na jílovském náměstí, i tak jsme jeli.

Letos jsme totiž prvně nechali "hravě" se naučit lyžovat našeho Mikuláška. To on tentokrát z domova vyfasoval nejtenčí pletenou čepici s proužkem - pod lyžařskou helmu a každý den, celý týden, dojížděl ráno se svou školkou autobusem na kopec a na oběd už byli po tréninku zase všichni zpátky. Na vlek to Miki zatím nedotáhl, na bedně ve finálovém slalomovém klání, na které jsme mu v maximálním počtu dorazili fandit, obsadil nadějnou třetí pozici a flegmatický klid, osobnostní vyrovnanost a (metrový) životní nadhled tohoto ještě tříletého sjezdaře budiž mě samotné velkou inspirací!










A stejně tak se klaním Kubkovi.
...
Ukázalo se totiž, že já si své lyže (i kolenní ortézu) brala s sebou zbytečně. Čekala jsem Jakubovo úvodní leknutí a
odmítnutí samotný a po roce lyžovat na pravém svahu.
Ale Kuba to dal. Smýkal se nahoru|dolů úplně sólo, bez rodičů. Akorát absenci vlastních kamarádů oreptal.
...
Prostě jsme ten den s Davidem nevěděli na který kopec radostí šilhat dřív.

Žádné komentáře:

Okomentovat