Tedy pokud jsou jim čtyři.
A jsou náš Kuba.
Který dnes slaví narozeniny!
1. Kuba nově objevil kouzlo dlouhého ranního spánku. Přestal vstávat v pět hodin, z peřin se vyhrabává po sedmé a někdy se pak ještě rád pohodlně doválí na gauči v obýváku. To asi ta pravidelná školka. Teď si libuje v pomalém vstávání, kostkovaných pyžamových kalhotách a líných víkendových ránech. První snídaně s mamkou, druhá snídaně s tatínkem a skotačivý program přes den. Pouhá dvoudennost pracovního volna je pak jedna z věcí, kterou mu neumíme dobře vysvětlit. Už se nás na to opakovaně ptal: Proč tak málo?
2. Bez ohledu na den v týdnu ale rád vaří. Dětská jídelní židle přisunutá u kuchyňské linky je u nás skoro pořád. Mně pomáhá kuchtit vždycky, muže o víkendu svýma pomocnýma ručkama trochu stresuje, ale jedno jídlo už dává (skoro!) sám. Vanilkový pudink. Pět dílů mléka, tři lžíce cukru, tak sedm piškotů připravit do každé misky. Míchá a počítá. Obojí s velkým uspokojením. Akorát nám doma pomalu přestává jedno balení jemného prášků stačit. Někdo z nás si teplou žlutou dobrotou tiší rozhozený žaludek, někdo tak vzpomíná na vlastní skvělé dětství a někdo doktora Oetkera prostě jen miluje!
3. I chutě se Kubovi změnily. Po éře naprostého odmítání ovoce a zeleniny opětovně zařadil do svého menu dva druhy. Mrkev a jahody. Nevím, kde to vyčetl, ale rád nám sděluje, že obojí je zdravé, že jsou v tom vitamíny. Obecně nás teď doma dost poučuje a říká nám, co je v životě správné. Když ho onehdá muž v koupelně výchovně plasknul přes zadek, se stoickým klidem se na něj Kubka obrátil s otázkou, copak neví, že kamarádi se nebijou. Muž zjihl. To, že ho náš pubertální syn označil za svého kamaráda, jej dojalo a myslím, že ještě teď má z toho vlhké oko.
4. Ono ostatně koupání je u nás kapitola sama pro sebe. Řádit na sto deset procent ve vaně, teď už ve dvojko s Mikeškem, Kuba miluje. Stejně jako plavání v dětském klubu, i když je otázkou, jak dlouho tam bude ještě pokračovat. Naše olympijská trenérka je totiž velmi systematická a tvrdá a Kubka je zas hračička. Zatímco ona vysvětluje kraulové nohy, Kubuš si loví na dně bazénu. Ono správné kopání mu vůbec dělalo problémy, povedla jsem mu totiž jedna dosti kuriózní věc. Až k neuvěření dokáže urputně lomit nohy v kolenou, šplíchat vodu po strop, ale aniž by se při tom pohnul o píď z místa. Divoce kope, ale vůbec při tom neplave. Když ale maličko chce, umí nohy dobře propnout a docílit správného kmitání i pohybu vpřed. Už se mu to párkrát i stalo. Tak dvakrát, řekla bych. Za to naopak vyniká ve skoku šipkou. Prostě čím hloub se může potopit, tím je on šťastnější.
5. K překvapení - zejména cizích lidí - také s velkou radostí a ještě větším očekáváním navštěvuje výstavy. Nebo přesněji: hledá tam úkoly, jak on říká: stanoviště. Přirozeně očekává interaktivitu, nabízí vlastní podíl. Chce se koukat, komentuje, co vidí, hlásí, co se mu líbí, dešifruje abstrakce, ukazuje prstem, co zná, co už někde viděl. Chce si tam hrát. Jít do galerie je pro něj lákavě zábavný program. No, snad jednou nebude nikde za blázna ...
6. Protože lidi se mu občas hlasitě smějí. Třeba když na divadelním představení v knihkupectví Baobab s neskrývaným dětským nadšením prstem ukazoval na všecky
knížky, které on má doma. Kýčovitější scénku byste ani do reklamy nevymysleli. Ale já jsem za to ráda. Že knížka jako dárek je pro něj radost. Nejradši má
encyklopedii o hasičích,
detektivní den na nádraží, Malého prince a maxipsa Fíka. Knížku Ferdinande! se zas sám snaží předčítat Mikešovi, i když ho trápí bratrovo krátké soustředění a nepočkání si na konec napínavé zápletky.
7. Knížkou ho neurazíte, ale chcete-li ho potěšit,
kupte mu auto. Sebemenší. Ale auto. Ve svých vzdušných zámcích by si tedy klidně přál i telefon, aby mohl sám volat babičce, tablet jako má děda nebo počítač. Ostatně s vypůjčenou myší a do písmena el rozloženým leporelem opřeným o krabičku si rád hraje na notebook. Říká, že si prohlíží fotky nebo že
ještě pošle jeden e-mail. (Od koho to asi slyšel?!?) Pořád si rád taky hraje na obchod, kdy naše
malé dřevěné atrapy jsou fajn, ale přenosit si celou špajzku do pokojíčku je lepší. Konzervy, těstoviny, rýže, mléko.
Jako spolu stále cestujeme vlakem. Metrem. A od školkovského karnevalu nově i létáme.
Kapitánskou čepici jsem mu pořídila v maličko strašidelném krámku na nejšpinavějším Smíchově za pár peněz a paní učitelka pak na maškarním prohlásila, že Leonardo Di Caprio se může jít zahrabat. Výborná hračka z travesti obchodu!
8. To všechno Kubínka těší, co ho ale nebaví, jsou
naše nedostatečné odpovědi. V některých oblastech jako rodič těžce selhávám. A jsou to zejména billboardy. Moje vysvětlovaní jejich obsahů Kubovi nestačí. Neumím třeba uspokojivě popsat, proč na reklamě na půjčovnu zimního zboží letí želva s lyžemi vzduchem.
Proč není na zasněženém kopci? Proč želva? A proč nemá obuté lyžáky? Ani obří plakát na radio stanici s půllitrem piva deformovaným do tvaru domečku nedávám.
A to tam ti lidé, co bydlí uvnitř, mami, pořád plavou? (Mou častou) slovní ironii Kuba už chápe výborně, obrazovou nadsázku musíme zjevně ještě potrénovat.
9. A znovu
ke školce, zjevně tam, od spolužáků, si Kubuš osvojil úděsný genderový šovinismus. Řadu věcí teď nově ostře rozlišuje na klučící a holčičí, adoruje tmavě modrou barvu a vysmívá se všemu do růžova. Do dvou navzájem neproniknutelných skupin dělí třeba pohádky, hračky, party nebo účesy. Vnitřně velmi spokojená jsem ale s fungováním tajné kapsičky, kterou jsem mu všila do kapsáře, který má v šatně. Kubka si tam neustále schovává poklady, zejména ty, které najde přes den venku. Pár dní nazpátek mi tak věnoval malinkatý kamínek, snad tři milimetry velký. "Je pro tebe, mami", řekl a já ho důstojně převzala s obřadností hodné zelenkavé krabičky od Tiffanyho. "Tlačil mě v botě", dokončil větu syn.
10. A pak je tady Kubova druhá půlka -
Mikuláš! Když jsem jednou - bolestivě naštvaná - navrhla nejmenovaného člena naší rodiny, opici jednu, umístit do ZOO, poté co zase zkoušel pevnost naší kůže svými čerstvými zuby, otočil se na mě Kubínek s výrazem velkého pohoršení nad mou osobou a se slovy:
"Maminko, dyť je to náš Miki!" Kuba by Mikeše nedal. Mezi dětmi se jim rád chlubí, doma jej s chutí poučuje, dobrácky varuje před pády, případně mu rovnou věští, že to s ním (snad jen v dané situaci) dopadne špatně. Bráchové se spolu dělí o svačiny. Kuba mu neúnavně obouvá stále zutou pravou botku a je-li potřeba, vytáhne Mikimu dětské nůžky z pusy. A už si velmi přeje, aby spolu oba spali v jejich pokoji. Tak jo.
Všecko nejlepší!
