Pondělí ve čtvrtek

Když jsem pro ni šila první psaní, řekla mi, že je to symbol. Přelom. Revoluce.
Že má teď opět volné obě ruce, ve kterých si z plezíru může nosit třeba jen tak: kabelku.

Protože její malé děti už nejsou tak malé.
Malinké na vodění za ruku dvacet pět hodin denně.
(Ta mámina pomocná pracka, ta tu pro ně bude samozřejmě navždycky!)

Ale asi už se nabažila. Teď chtěla kabelku na rameno. Nebo cross body. Psaníčko. Třicet na dvacet.
...
Už si asi dostatečně užila, jaké to je báječné třeba vysmrkat se kdykoli.
Jaká je to lahoda moct si spravit ramínko.
Odhrnout vlas z obličeje.
Vytáhnout ho z pusy.

Jaký je to komfort telefonovat venku za deště. A mít k tomu i v druhé ruce deštník.
Popotáhnout si kalhoty/punčocháče.
Koupit si kafe, a když s ním chcete vyjít z kavárny na ulici, máte i druhou ruku volnou, abyste si nakrásně otevřela dveře ven.

Ale vždyť já vím. Všeho dočasu. A taky se těším!