Bydlet si v Evropě

Pro ni.

K narozeninám.

Na její oslavu se pokaždé tak těším.

Kromě lidí a jídla má S. vzácný dar - vždy bydlí v báječných bytech.

Poznaly jsme se na kolejích. Z nudlovitého kamrlíku na petřinské Hvězdě toho šlo vykouzlit málo. Ale jen co kamarádka pokračovala dál v doktorandském studiu v Berlíně, začala jsem si v jejich apartmánech lebedit. Ten německý sdílela s dalšími dvěma lidmi. Každý měl svůj vlastní pokoj a všichni spolu se setkávali v kuchyni. V bílé, dlouhé. S vysokým oknem na konci. S výhledem do dvora. Každé ráno byly na stole položené velkoformátové noviny, v jejichž nákupu se nájemníci střídali. Linka měla nejjednodušší bezúchytové skřínky nahoře a dole, vedle stál otevřený regál. Něco, co by mě doma přivedla k šílenství, jsem tady na návštěvě zcela okouzlená obdivovala. Dole v něm byly naskládané pánve různého stupně opotřebení. Nad nimi v komíncích talíře každý pes jiná ves. A v úrovni očí hrnky. Jeté, ale čisté. Strakaté. Vtipné. S obrázky. S textem. Takové, co bych si k ranní kávě nevybrala. Ale ty i s bílým vnitřkem. Velké. Umělecké. A krásné.

Její česká ložnice byla stejně obyčejná, nenápadná jako kuchyň, ale pro mě tolik jiná než bydlení u nás. Na zemi parkety, u stěny matrace, na okenní tabulce nalepený plakát - přesně v místech ranních slunečních paprsků. Dál stůl, notebook a police na knihy zastiňující intimní zónu spaní. Na zdech pohlednice, postery, vzkazy. Na knihovně přilepené poznámky, kdo si co půjčil. Zboku na ramínku visely její nejslušnější šaty. Všechno tak nějak bez barev, tiché, klidné, ale pracovní. Navzdory neuklizenosti jsem z toho neměla (svůj obvyklý) nervózní pocit.

Dole ve vnitrobloku jsme si parkovali kola, na kterých jsme si drandili (i s mým mužem) germánskou metropolí a já jsem užívala ten úžasný pocit, že jsem na chvilku součástí skutečně světového velkoměsta.

Naše mladistvé cestovaní. 2007. Nach Berlin.

Když o rok později potřebovala kamarádka ke své dizertaci i studium italských archívů, a přestěhovala se proto načas do Turína, letěli jsme v létě za ní taky. Jižanské bydlení bylo jiné. Zase stejný model. Tři plus jedna. A v něm bydlí tři sobě neznámí lidé. V koupelně si vybavuju balkón(!). A v kuchyni jsme třískali plechovými dvířky linky: kulaté hrany a velké retro. Na zemi studená arabská dlažba. Nad kuchyňským stolem přilepená (hrdá) mapa Apeninského poloostrova. Na jednom z šesti možných hořáků nás Soňa v moka konvičce učila vařit to nejsilnější presso, které Italové servírují i pijí vlastně jako panáka. A k němu jsme zakusovali přesladké kulaté sušenky. Jaká škoda že už si dneska takové snídaně nemůžu dovolit.

Svou ložničku měla kámoška uzoučce malou. Tři jsme tam na zemi spolu spali až velmi přátelsky. Za to metrově velkorysá byla terasa, na kterou se vcházelo francouzským(?) oknem z kuchyně, krytým tím nejtěžším závěsem na světě. Ve tvaru el vedla až za roh, a když se do ní začalo opírat festovní slunce, natáhli jsme si nad hlavami silnou zelenou zástěnu sahající až po zábradlí, stejně jako všichni sousedi a užívali si snesitelnějšího stínu a žádaného průvanu. A samozřejmě že jsme tam jedli a leželi u toho caesarovsky na střídačku na jednom lehátku.

Italiano. Turino. Milano. 2008.

Dneska paní doktorka bydlí ve vršovické garsonce s výhledem na celou Prahu. Přes Nuselský most vidí až na konec světa. Ze čtvrtého patra. Z půlkulatého balkónku. V kuchyni má sparťanský gauč. Jak praktické! A zase ty otevřené police.

Ložnice s dvěma okny kopíruje tvar lodžie. Opět ty vzkazy tam. Ad hoc nalepené fotky. Grafiky. Přání. A všude banánové krabice. Chiquta jako symbol pravidelného cestování. Jejího studia v Řecku. (Ne)vratného rozhodnutí žít navždy v Německu. Následného návratu do Prahy. A zase odjezdu pryč, v těžké chvíli.

A tmá doma vždycky zimu! Asi taky proevropský manýr, ale ten mi nezabrání sedět u ní zásadně a vždy dlouho. Neřeším tam praktičnost umístění kola v kuchyni. Hroutící se komíny papírů. Polochcíplé kytky. Ani divoké fotbalové fanoušky kdesi hluboko dole na ulici. Chodím si k ní pravidelně odpočinout: do světa jiného slovníku, jiných (globalně-politicko-lidskoprávně-filosoficko-genderových) témat, do světa s jinou rychlostí času a s jinými biorytmy. A dost možná že i dnes přijdu domů z jejího mejdanu až zítra.