pátek 21. února 2014

Fenomén Teta

Poslední dobou pravidelně zažívám novou zkušenost.
Na dětském kroužku zblízka sleduji, jak se o svou neteř stará její teta.

Je to zajímavé zrcadlo.
Teta vedle ostatních maminek.

Na první dobrou se tahle teta liší mírou energie. Přiletí na kurz a jede! Sedí, stojí, běhá, ukazuje, vymýšlí další možné varianty nabízené aktivity a mluví a mluví a mluví. Taky si zanadává, že je to tedy pěkná fuška: z práce, do jeslí, a pak za zábavou a že jako klobouk dolů před každou mamkou, co tohle má denně, ale sama jede - na sto procent. Všichni se staráme o děti, zatím neznám nikoho z okolí, kdo by své děti nechal zpustnout, ale intenzitě téhle tetovské péče se my, maminky na výtvarce, rovnat nemůžeme. I když - je to logické, středeční odpoledne versus 365 dní v roce, že jo?!?
A pak je tu jiné chválení. Tahle teta prostě omdlévá blahem nad každou čárou a nad každou pomačkanou modelínou své neteře. Nově jsem musela začít taky jásat nad Kubkovými uměleckými díly, vyžadoval to. Minimálně začal chtít hodnocení své práce, když holky vedle si říkají, jaké to mají krásné a úžasné a povedené. To asi zase ten stereotyp: když my dva spolu malujeme ráno i večer, když spolu stavíme ráno i večer,  když spolu skládáme ráno i večer, když spolu jsme ráno i večer, zapomínám Kubu pochválit. Tím spíš veřejně. Tím spíš hodně nahlas. A může se to vůbec? Můžu být mezi ostatními ohromena vlastní potomkem??? Protože - jasně, uvnitř - to jsme všichni!
Ale zas: jak Lucie nahlas chválí a vynáší do nebe, tak se taky nahlas směje, až trochu posmívá. Když se naše dvě děti zašpiní černou barvou pod nosem, když mají lepidlo v ofině, vodu na vymývání štětců mají vylitou přesně v klíně, svačinu přilepenou na tváři nebo společně v expozici vymyslí nějakou lumpárnu, ze které kustódky v Národní galerii omdlévají, slečna teta se chechtá. Já hnedka ne, já se snažím okamžitě minimalizovat škody, nahradit ztráty, utírat nebo naopak namočit, uklidit nebo zahladit. Prostě jak je mé dítě kus mě, tak mi nějak nejde tlemit se třeba vlastnímu knírku od tuže. V tomhle je ale s obdivovanou tetou stejná i Kubova pokrevní teta. Ta z něj taky ráda dělá kašpara. Lodičky na nohy, lesk na rty a hned je doma srandy kopec!
Ale prosím, i na mé roztažené koutky - od ucha uchu - dojde. A to když se mě kamarádka teta ptá na radu. Na výchovnou radu. Na radu stran výživy. Stran oblečení. Stran vylučování. Její víra ve mě jako v matku je totiž obrovská. Má představu, že já vím přesně, co dělám. Proč to dělám. A ještě to navíc dělám i správně! Lucko, nevím! V šest večer, ve třetím trimestru, prostě Kubovi v pekárně koupím na jeho přání žvýkačku Pedro a v tramvaji mu nakecám, že je to strašná vzácnost, že to musíme pečlivě v kapse ochraňovat, ale rozhodně ne rozbalovat a doma pak ukázat tátovi. Proč? Nevím. Aby nebrečel, aby byla mitnikovská sranda, aby byla i nějaká ta mitnikovská blbost. Asi tak. Pedagogicko-didaktický rozbor dané situace prstě nemám.
A jak už vím, že nevím, co je pro dítě sto pro správně (je-li vůbec něco) - tak tady mám navrch, ale zase: teta je teta. A já téhle neteři vlastně obrovsky závidím její pravidelný společný čas se svou milovanou příbuznou. Já mám tři opravdické tety a jedna z nich je pro mě nejvíc. Vždycky byla a vždycky bude. Maminčina sestra. Moje teta Josefína. Kam až si pamatuju, dostávala jsem od ní vždy kouzelné dárky: první silonky, první kuličku pod paží, takovou tu první knížku pro dívky. První řetízek. Pak už jsem byla na obdarovávání velká, ale jen co se nám narodil Kubka, přišel od mé tety balík. 
Je i škoda, že Kuba nemůže z geografických důvodů trávit se svou tetou taky více času. Toho lituju. Nejde totiž jen o dárky; jde o lásku, o velkou lásku, o bezhraniční lásku. Což někdy rodič nemůže. A taky o originalitu, intenzivnost, jinakost. Ale - já se taky těším. Až se stanu tetkou, na obou stranách. A budu své neteře a synovce nejdřív nosit na rukou 25 hodin denně (ale jen ten jeden den!), kupovat jim hlučící a světelné hračky (a to vážně, protože recipročně!) a až na ně budu VŽDY usměvavá a vždy trpělivá a vždy akční a vždy zábavná a vždy non-rodičovská příbuzná! Na chvilku.


Aneb tohle všechno mě napadlo včera ve vaně.
Tedy v naší.
Ne v téhle luxusní vaně Duravit.

13 komentářů:

  1. Vybavil se mi film Drahé tety a já :-D Tetičky jsou zvláštní druh. Moje děti tu svoji milují nade vše...taky mají proč...tolik pochval, cchápavých omluv a dobrých jídel dle vlastního výběru( a taky bez řečí o zdravé výživě) od nás rodičů nikdy nedostaly ;-) A já se na svou tetovskou roli také chystám...čáp totiž u mé sestřičky přiletí v dubnu ;-) Měj krásný víkend, Rosičko, navzdory světovým zprávám :-(

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jo jo,
      polo-šílená matka = vrchol trapnosti,
      polo-šílená teta je nejvíc ... :o)

      Vymazat
  2. super článek:)
    zatím jsem byla vždycky teta:) teď budu i matka...no jsem zvědavá:)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Budeš překvapená!!!
      Je to totiž asi tak 1 000krát těžší, než si čekala.
      A asi tak 1 000 000krát krásnější ... :o)

      Vymazat
  3. Roso, Vaše články na blogu jsou tak hezky čtivé... ráda si sednu s kávou a procházím oblíbené blogy... ten Váš samozřejmě patří k nim... zbystřila jsem pozornost hned u Vašeho jména ;-) protože sama budu mít zanedlouho podobné.. Mytníková :-D a tetou jsem taky a bohužel ale hodně vzdálenou... stejně se ho snažím alespoň ve chvílích kdy jsme spolu zahrnovat tetičkovskou láskou!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Oj,
      děkuji pěkně!

      Vzdálená taky fajn,
      já nejsem teta vůbec, ale zas: jedna moje kolegyně v práci - narozená ve Zlíně - my nikdy neřekne jinak než "Teta" ... i v pátém pádě ,,, tak aspoň tak ... :o)

      Vymazat
  4. Moje holky mají skvělou tetu "tlusťošku". V pátek odpoledne přijde a tři hodiny si s nimi intenzivně hraje. Má tu tepláky a triko na převlečení, aby mohla pořádně blbnout a narvat si pod triko největší polštář. Já mezitím poklidím, něco možná ušiju a uvařím večeři pro všechny. Značka ideál.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Heeeeeeeeeeeeej,
      vy jste supr!!!

      A v kolik že se v pátek podává ta teplá večeřka v nejlepší rodině pod slunce? Bych šla třeba náhodou kolem ... :o)

      Vymazat
  5. Já jsem taky teda a miluju "svoje holčičky" akurát že je mám taky geograficky z ruky. Ale s tou starší jsme už mentálně dost propojený - byla teď u našich, stáhla si výstřih u mikiny přes rameno a řekla ... takhle to totiž nosí teta Jana. Tak jsem se pak dojala z toho. A jinak k těm pochvalíám - myslím, že na své blízké zapomínáme docela často a že potřebujeme takovéhle výtvarky s cizí tetou, aby nám to připomněly ...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Nejlepší teta = inspirativní teta,
      dostáváš sto bodou
      a
      slzu zatlačuju s tebou, asymetrická frajerko ... !!! ... :o)

      Vymazat
  6. Ta teta jsem já. Jéé. Lucieeeeeeeeee. A jsem dojatá. "Roso Mitnik" já tě "miluju a obdivuju". Píšu sem prvně, čtu pravidelně a nejraději se s tebou a tvými blízkými vídám osobně. Jsi má nejvtipnější a nejakčnější a nejtalentovanější a ... přítelkyně.
    Těším se na "tvého dalšího muže" M. a na rodinné historky. Tak v galerii na obdivovanou. Dobrou. Hory byly výživné.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Tak jsi mi tento týden chyběla, že jsem o tobě "aspoň" napsala!!! ... :o)

      Vymazat
  7. Rosi, víš... mám čerstvého synovce, bude mu rok. Chtěla jsem být jeho nejvíc nejlepší, nejbláznivější a nejvtipnější teta, ale nežije v Praze a tak mi jeho první rok tak nějak proklouzl mezi prsty, viděla jsem ho asi čtyřikrát nebo pětkrát a strašně se bojím, že to tak zůstane a já jednou nebudu ta supr teta, ale jenom divná cizí teta, která občas přijede na návštěvu a strašně na něj zírá, jak zas vyrostl. Mám z toho fakt obrovský strach, až je mi úzko. No nic.
    Kubku chval jak šíená, já vím, že ty to jistě děláš, ale klidně ještě přidej. Toho totiž není nikdy dost :) (Kubky i chválení, jistě.)

    OdpovědětVymazat