Fenomén Teta

Poslední dobou pravidelně zažívám novou zkušenost.

Na dětském kroužku zblízka sleduji, jak se o svou neteř stará její teta.

Je to zajímavé zrcadlo.

Teta vedle ostatních maminek.

Na první dobrou se tahle teta liší mírou energie. Přiletí na kurz a jede! Sedí, stojí, běhá, ukazuje, vymýšlí další možné varianty nabízené aktivity a mluví a mluví a mluví. Taky si zanadává, že je to tedy pěkná fuška: z práce, do jeslí, a pak za zábavou a že jako klobouk dolů před každou mamkou, co tohle má denně, ale sama jede - na sto procent. Všichni se staráme o děti, zatím neznám nikoho z okolí, kdo by své děti nechal zpustnout, ale intenzitě téhle tetovské péče se my, maminky na výtvarce, rovnat nemůžeme. I když - je to logické, středeční odpoledne versus 365 dní v roce, že jo?!?

A pak je tu jiné chválení. Tahle teta prostě omdlévá blahem nad každou čárou a nad každou pomačkanou modelínou své neteře. Nově jsem musela začít taky jásat nad Kubkovými uměleckými díly, vyžadoval to. Minimálně začal chtít hodnocení své práce, když holky vedle si říkají, jaké to mají krásné a úžasné a povedené. To asi zase ten stereotyp: když my dva spolu malujeme ráno i večer, když spolu stavíme ráno i večer,  když spolu skládáme ráno i večer, když spolu jsme ráno i večer, zapomínám Kubu pochválit. Tím spíš veřejně. Tím spíš hodně nahlas. A může se to vůbec? Můžu být mezi ostatními ohromena vlastní potomkem??? Protože - jasně, uvnitř - to jsme všichni!

Ale zas: jak Lucie nahlas chválí a vynáší do nebe, tak se taky nahlas směje, až trochu posmívá. Když se naše dvě děti zašpiní černou barvou pod nosem, když mají lepidlo v ofině, vodu na vymývání štětců mají vylitou přesně v klíně, svačinu přilepenou na tváři nebo společně v expozici vymyslí nějakou lumpárnu, ze které kustódky v Národní galerii omdlévají, slečna teta se chechtá. Já hnedka ne, já se snažím okamžitě minimalizovat škody, nahradit ztráty, utírat nebo naopak namočit, uklidit nebo zahladit. Prostě jak je mé dítě kus mě, tak mi nějak nejde tlemit se třeba vlastnímu knírku od tuže. V tomhle je ale s obdivovanou tetou stejná i Kubova pokrevní teta. Ta z něj taky ráda dělá kašpara. Lodičky na nohy, lesk na rty a hned je doma srandy kopec!

Ale prosím, i na mé roztažené koutky - od ucha uchu - dojde. A to když se mě kamarádka teta ptá na radu. Na výchovnou radu. Na radu stran výživy. Stran oblečení. Stran vylučování. Její víra ve mě jako v matku je totiž obrovská. Má představu, že já vím přesně, co dělám. Proč to dělám. A ještě to navíc dělám i správně! Lucko, nevím! V šest večer, ve třetím trimestru, prostě Kubovi v pekárně koupím na jeho přání žvýkačku Pedro a v tramvaji mu nakecám, že je to strašná vzácnost, že to musíme pečlivě v kapse ochraňovat, ale rozhodně ne rozbalovat a doma pak ukázat tátovi. Proč? Nevím. Aby nebrečel, aby byla mitnikovská sranda, aby byla i nějaká ta mitnikovská blbost. Asi tak. Pedagogicko-didaktický rozbor dané situace prstě nemám.

A jak už vím, že nevím, co je pro dítě sto pro správně (je-li vůbec něco) - tak tady mám navrch, ale zase: teta je teta. A já téhle neteři vlastně obrovsky závidím její pravidelný společný čas se svou milovanou příbuznou. Já mám tři opravdické tety a jedna z nich je pro mě nejvíc. Vždycky byla a vždycky bude. Maminčina sestra. Moje teta Josefína. Kam až si pamatuju, dostávala jsem od ní vždy kouzelné dárky: první silonky, první kuličku pod paží, takovou tu první knížku pro dívky. První řetízek. Pak už jsem byla na obdarovávání velká, ale jen co se nám narodil Kubka, přišel od mé tety balík. 

Je i škoda, že Kuba nemůže z geografických důvodů trávit se svou tetou taky více času. Toho lituju. Nejde totiž jen o dárky; jde o lásku, o velkou lásku, o bezhraniční lásku. Což někdy rodič nemůže. A taky o originalitu, intenzivnost, jinakost. Ale - já se taky těším. Až se stanu tetkou, na obou stranách. A budu své neteře a synovce nejdřív nosit na rukou 25 hodin denně (ale jen ten jeden den!), kupovat jim hlučící a světelné hračky (a to vážně, protože recipročně!) a až na ně budu VŽDY usměvavá a vždy trpělivá a vždy akční a vždy zábavná a vždy non-rodičovská příbuzná! Na chvilku.

Aneb tohle všechno mě napadlo včera ve vaně.
Tedy v naší.
Ne v téhle luxusní vaně Duravit.