Betlém

Výzdobu vytahuju z krabic, oprašuju a vesměs rok co rok umísťuju na stejná místa. Tahle famílie má letos u nás doma premiéru. Vítejte!

Z bílé šamotky, jak jinak.

Na večerní keramiku chodím už léta, malý prostor v centru Prahy, bývalá prádelna, zvukomalebný název ulice, který nevím, co znamená. U dvou stolů každý týden parta nemanuálně pracujících lidí. Nezřídka v přelomovém životním období - něco nebaví/něco chybí/něco se hledá. Ženy. A občas i muž. Loni Míša, letos Vlasta (nechávám bez komentáře). Pod ruce se vzájemně nedíváme. Každý si tvoří a každý jinak: někdo opulentně, jiný titěrně. Ten amorfně, jiný s pravítkem. Jednomu se výrobek na konci tvůrčího procesu leskne a blyští všemi barvami a třeba mé věci jsou zpravidla takové přírodní/béžové/haptické. Když už jsou ale naše díla vypálená, naglazovaná, na polici vystavená - ohlížíme, obdivujeme, omdléváme nadšením, komentujeme, zvedáme obočí nebo přecházíme mlčením. Mé svaté rodině bylo vyčteno, že Marie je ošklivá, prý si nechci domů tahat krásnou ženskou. To není pravda, podle mě není, jen - prostě má autorská licence.