Finský deník - úterý

Netušila jsem, jak to bude probíhat. Autobusem nás dovezli až přede dveře půjčovny lyží, řekli nám v kolik a kde bude oběd, a jak jezdí odpolední spoje zpátky do naší vesnice. Zbytek byl v laponském lyžařském středisku Ruka už jen na nás s Kubínkem. Já lyžovala naposledy dvě zimy nazpátek a jemu bude teprv sedm.

Nicméně hned ve finské půjčovně to šlo jak na drátku. Prostě jsem jen vyplnila dva formuláře: s naší váhou, mírou nebo velikostí nohy, kde každá proměnná měla přidělený čárový kód, který si servisman za pultem pak jen naskenoval. Podle kódu na lyžařské botě nám pak oběma seřídili lyže, aniž bychom se museli ohnout a lyžáku si zout. A u mé helmy se mě dokonce i zeptali, jakou barvu bych si přála - prostě neskutečné a za pár minut už jsme se oba plně vybavení belhali ven na svah. Kubka by radši lyžoval na menší pomě: blbnul na skokáncích a frajeřil na muldách, ale já ho po pár jízdách vytáhla šestisedačkou až na vrchol (460 m n. m. - a to není překlep), abychom si poprvé sjeli červenou. My dva jsme spolu ještě vůbec nikdy nelyžovali. Učil jej David, zatímco já dole u ski baru vždycky kojila, rodila a zase kojila. Čekala nás proto naše společná premiéra a mně poprvé došlo, že se s malým lyžařem lyžuje zvolna. Vždycky jsem mu předkreslila dráhu do sněhu a on mě dojel. Naopak nám to moc nefungovalo, protože počasí ten den bylo opravdu dravé: sněžilo a mrzlo až praštilo. Však se podívejte dole na fotce na Kubkovu řeč těla, kdy jsem se jen na vteřinu zastavili, abychom si u vrcholového vysílače udělali jednu jedinou fotku. A velkorysá sjezdovka tam v Laplandu byla skoro prázdná, a tak vjíždět do mlhy a chumelenice chtělo vážně odvahu a drajv.

Pro Kubínka to bylo přirozeně dost náročné, a tak jsme se domluvili na střídání a ob jízdu jsme jeli dolů modrou sjezdovkou Vuosseli, která v půlce cesty nabídla lyžaři vtipně zábavný Family ski park, kdy jste svižně na lyžích míjeli kartonové medvědy nebo sovy, z reproduktorů na stromech vám k vašem slalomu místy zpívali ptáci, kdo chtěl pauzu, mohl to zapíchnout u ohrady se skutečným sobem a jeho mláďátkem nebo u psího kotce s hlasitými husky. Navíc se trasa co chvíli legálně rozdvojovala do lesa, kde jste mohli hupskat přes hupy a sjíždět sněžné mini kopečky, což Kuba zbožňoval úplně nejvíc - bez ohledu na to, že mu to tam nezřídka vypínalo obě lyže.

Lyžařská sezóna u Polárního kruhu trvá neskutečných dvě stě dní - začíná v říjnu a končí v máji  - a lebedit si tam spokojeně budou především velcí milovníci pouze a výhradně čistě přírodního sněhu, outdooroví nadšenci do extrémních podmínek a lidumulové, kteří milují sjezdovky bez lidu.

Náhodně okolo jdoucí sob

a všechny naše Reima děti, které všechny ten den lyžovaly.

Protože jak tvrdí Finové, neexistuje špatné počasí, jen špatné oblečení.

Reima people.

Foto Objevíme svět a Harri Tarvainen.

Finský deník - pondělí

Šlo to ráz na ráz. Najednou jsem seděla ve velkorysých dvoumístných saních a Kubka vedle mě, přikrytý šedivou dekou. Finský chovatel mi podával do ruky lano, na němž byl sob uvázán a celé to začal tím, že ten náš se jmenuje Sven. Ukázal mi, jak statného soba popohnat, pokud by se loudal a pokyn ještě doplnil nepřepsatelnými skandinávskými citoslovci. Pak nahlas nějak hekl a sob se tryskem rozjel, až se nám prášil sníh za kočárem.

V levé ruce jsem křečovitě držela červené lano, zatímco jsem se pravou honem snažila nahmatat a zapnout foťák, abych v té rychlosti ještě stihla něco zachytit i na památku. Sněžná krajina okolo byla nádherná, bílé jehličnany zhusta obalené, nebe bezchybně modré, ostré polední slunko nás štípalo do očí a před námi jen úzká cestička, kterou si to Sven velmi sebevědomě metal vpřed a my se spolu s ním v saních houpali do rytmu jeho statného běhu. Pro mě to v tu chvíli byl okamžik, kdy se svět pohnul/země se zachvěla/něco ve mně se změnilo. Byl to tak intenzivní zážitek přírody, taková síla. A to i bez ohledu na to, že jsem na foťáku měla špatný teleobjektiv a všechny mé fotky se tak smrskly v jediné - v detailní pohled na sobí zadek. Ale i tak je svět nádherný.

Sobí projížďka netrvala dlouho, přišla zatáčka, jedna, druhá, a pak už rovnou cíl a vystupovat! O to déle jsme si mohli užít chvilku s dalšími sobími krasavci v ohradě. Dostali jsme každý do košíku zimolez a mohli jsme jim soby krmit do sytosti. Sobíci bezpečně bez paroží se nechali i pohladit - jejich srst byla nad mé očekávání opravdu výrazně hustá a huňatá - a nechali se i tisíc krát vyfotit, včetně selfie. Byli sympatičtí, šedo-béžoví a stoicky klidní. Jejich obdivuhodná mohutnost a jasný nadhled nad věcí o to víc vyzněl ve srovnání s psíky husky.

Ti se v kotcích o pár desítek kroků dále mohli vyštěkat z podstaty. Kubka až začal váhat, jestli vůbec na psích saních chce jet, když ti pejsani tak žalostně vyjí na celé Laponsko. Štěkot všech skoro sto psů byl opravdu pronikavý, ale nejvíc popravdě jančili ti, co už byli navázaní před saněmi a nemohli se dočkat, až se utrhnout z řetězů a poběží krajinou. Už to nemohli vydržet, tolik chtěli utíkat! Když to Kuba pochopil, poučeně nasedl tentokrát do hlubokých sportovních saní pro jednoho, zatímco já jsem stála za jeho zády a nadrženě poslouchala, jak mám celou tu smečku pěti psů uřídit. Pokynů od husky pečovatelky jsem dostala jen pár, za to všecky do jednoho jsem je využila. (Tedy s výjimkou zákazu řidiče saní pořizovat během jízdy foto nebo video záznamy. Profikameraman, aktuálně pracující pro Reimu, mi totiž už dříve pošeptal, jak na to.)

Ready, steady, go! Divá psiska po uvolnění řetězu vyběhla neskutečnou rychlostí a hnala se sněžným korytem, že jsem měla sama co dělat, abych to na saních vůbec ustála. Stejně jako u sobů jsem nedokázala ovládnout svou radost a začala nahlas pištět, až se za mě Kubka beztak styděl. Psi před námi to metali šíleně rychle a nás v tomto tempu čekal dva a půl kilometrů dlouhý okruh arktickou krajinou, kde by se mohl buď točit Mrazík 2 nebo sci-fi film o skutečném konci světa. Slunce kolmo na obloze šíleně pálilo a ač mrzlo, pocitově mi bylo děsně hřejivo, i když po tváři mi tekly slzy a prsty v rukavicích mě zebaly, jak jsem urputně svírala dřevěnou rukojeť saní. 

Když se krajina maličko narovnala, husky zpomalili a já se odvážila něco málo pofotit, i když vše okolo celou dobu (vcelku bez ladu a skladu) krásně cvakal Kuba. Vyfotila jsem to opravdu mnohokrát, jak nás psi táhnou světem - zas to bylo tak mimořádně silné, že si prosím ten pohled nikdy nezapomenout. Brykule s foťákem v jedné ruce však ale záhy vzaly za své, když nastal v terénu kopec a všichni psíci do jednoho se na mě vyčítavě otočili, což byl jejich jasný signál, že mám taky hrábnout a pomoct jim se saněmi tak, že jsem se ze všech sil odrážela jednou nohou. Naopak když se profil sklopil zase dolů a saně se z kopečka rozjížděly až divoce, jednou maximálně dvěma nohama jsem šlapala na kovovou brzdu uprostřed saní.

Po skončení jízdy jsem si jen poutírala oči a pomalu začínám posílat svá zbožná přání někam nahoru, ať toto ještě někdy zažiju. Studenou pláň, běloučké hory sněhu, rozkošní husky ve své největší přirozenosti a ve svém živlu, sáně a vy. Doteď jsem to netušila, ale opravdu moc bych si to znovu přála zajet, přestože se pražská kavárna jmenuju.

Fotografie Harri Tarvainen.
...
A kdybyste chtěli zkouknout jízdy třeba i na videu, prohlédněte si instagramové účty přítomných 100% blogerů.
Nádherné Rakušanky Jeannine. Nepřehlédnutelné Kanaďanky Josiane.
Výrazné Rusky Mishonky. Světoběžné Němky Katjy.
Sošné fitness Švédky Anny. Nebo trendy Dánky Maschy.

Finský deník - neděle

Ač jsem už od ledna měla letenky do Finska připíchnuté doma na nástěnce, do poslední chvíle jsem nevěřila, že do Laponska odjedeme.

Mohlo se stát tolik věcí; ale i přes můj značný stres ze zajištění si požadovaného a (jak se opravdu ukázalo) nutného vybavení oblečení do arktické zimy, i přes finální honičku s aranžmá celého mateřského týdne beze mě,

najednou jsme s Kubkou prošli bezpečnostní kontrolou na ruzyňském letišti a chvíli na to už skutečně seděli v letadle směr Polární kruh. Při přestupu v Helsinkách jsme se nechtíc ztratili někde mezi Terminálem 1 a 2, ale hned začátek naší dobrodružné výpravy měl happy end a na večeři jsme si už v malé vesnici Ruka - kde jsme bydleli - nechali naservírovat dlouhé špagety se sobím masem.

Zima rána následující dne k nám na uvítanou byla vlídná (mínus čtyři) a po společné snídani všech 150 účastníků celé akce: děti a rodiče z Ameriky, Kanady, Švýcarska, Německa, Rakouska, Británie, Dánska, Švédska, Finska, Polska, Česka, Estonska, Ruska a Hong-Kongu, vyskákalo z autobusů v IIsakki Village, abychom si tady užili třeba jízdu na sněžných skútrech pro děti. Kubka tu hned dostal školu života, nikdo jej neznal, nikdo se s ním (zatím) nebavil a každý jej v řadě na snow mobile předbíhal. K obědu jsme dostali hustou červenou slepičí polévku, kterou on předtím nikdy nejedl a o vařící čaj v kupilce si spálil pusu. Navíc taky poprvé v životě rybařil (pod ledem) a ono to v pohádce asi bývá jinak: proto když přes veškerou svou snahu, přes opakované nahazování a pro své obrovské ambice, když za patnáct minut vůbec nic nechytil, měl v tu chvíli k úlovku daleko, za to k pláči blízko. A to i přes náš nabitý program plný sáňkování na fikaných dvou-saních nebo dlouhou jízdu přes zamrzlé jezero, kde nám (s)finský vítr div nevyfoukal díru do hlavy.

Před večeří pak přišel Kubínkův další lokální slzavý smutek, to když jsem odešla na Welcome press konferenci určenou pro všecky přítomné novináře a blogery. Chudák Kubušák si "musel" jít spolu se všemi dětmi jít hrát do obrovské dětské zóny plné prolézaček, sítí a balónků, zatímco já toho času navoněná a s rtěnkou pečlivě poslouchala marketingového šéfa Reimy - který nám představoval jejich aktuální koncepci a sympatický pohled na svět největšího výrobce dětského outdoorového oblečení na světě. Respect. Repair. Reuse. Recycle. Reima. A stejně tak nás uváděl do jejich právě vrcholícího projektu Million hours of joy, kdy účastníci soutěže prostřednictvím senzorů Reima Go a mobilních aplikací sbírali hodiny strávené dětskou aktivitou venku. V každé z patnácti zemí pak zvítězila jedna rodina, byl vybrán jeden bloger a pozván jeden novinář, aby strávili neskutečných sedm dní na dech beroucím happeningu v Laplandu.

Než jsme si pak večer oba se synem společně zalezli do peřin k detektivce Kdo zabil Snížka, olíbali jsme ještě na sklo telefonu přes WhatsApp Týnečku, Mikeška a Davídka doma. Když to pak Kubka zalomil úplně, šla jsem se ještě znovu potěšit jeho novým oblečením, které od Reimy nejen pro účely skandinávského pobytu vyfasoval. Nevím, jestli mu jej vybíral stylista. Nevím, kdo určil, které děcko bude mít na sobě co (přitom žádné z přítomných dětí nemělo nic stejného!). Ani nevím, zda byl výběr nějak navázán na naši domovskou zemi. Upřímně vám rovnou řeknu, že sama bych mu modré kalhoty k hořčicové bundě nikdy nevybrala, přesto mé nadšení bylo obrovské. Výrazný černý kulich i nepřehlédnutelně žlutavou bundu bych si moc přála i pro sebe, ale co - dala jsem Kubovi život, tak ať má i ten supr trupr kabát! A to jsem v tu mazlivou chvíli nad kupkou nejkvalitnějších hader ještě netušila, co všechno nás tady v nich ten týden čeká. Pokračování zítra.

Jinak - což jste si jistě beztak všimli - tyhle fotky jsem nefotila.

Jejich autorem je mimořádný finský fotograf Harri Tarvainen, který sám pochází přímo z chladivého Laponska, zároveň je však jedním z nejvřelejších lidí, co jsem poznala.

Celý týden nám byl v Ruce k ruce, fotil nás,

a kdo se mnou tady vydržíte i další dny, ukážu vám ještě jeho/naše přepěkné portréty s Kubínem.

A kdo byste se chtěli kromě krásy taky trochu i pobavit a zasmát,
sledujte Harriho specifický instagram o jeho psovi.

Viděli jsme Polární záři

Už jsme doma. Ale myšlenkami pořád tam.

Ono taky jak jen tak přepnout z životního zážitku, kdy v deset večer začnete stoupat uzavřenou sjezdovkou nahoru, abyste o hodinu později a v mínus pět a dvaceti stupních zvedli hlavu k nebi, na kterém se najednou pomalu začne přelívat, vlnit a zase mizet zelenkavá Polární zář?

Oulanka National Park

A s tou září vás budu ještě chvíli napínat. Náš poslední finský den.