středa 21. března 2018

Finský deník - úterý


Netušila jsem, jak to bude probíhat. Autobusem nás dovezli až přede dveře půjčovny lyží, řekli nám v kolik a kde bude oběd, a jak jezdí odpolední spoje zpátky do naší vesnice. Zbytek byl v laponském lyžařském středisku Ruka už jen na nás s Kubínkem. Já lyžovala naposledy dvě zimy nazpátek a jemu bude teprv sedm.

Nicméně hned ve finské půjčovně to šlo jak na drátku. Prostě jsem jen vyplnila dva formuláře: s naší váhou, mírou nebo velikostí nohy, kde každá proměnná měla přidělený čárový kód, který si servisman za pultem pak jen naskenoval. Podle kódu na lyžařské botě nám pak oběma seřídili lyže, aniž bychom se museli ohnout a lyžáku si zout. A u mé helmy se mě dokonce i zeptali, jakou barvu bych si přála - prostě neskutečné a za pár minut už jsme se oba plně vybavení belhali ven na svah. Kubka by radši lyžoval na menší pomě: blbnul na skokáncích a frajeřil na muldách, ale já ho po pár jízdách vytáhla šestisedačkou až na vrchol (460 m n. m. - a to není překlep), abychom si poprvé sjeli červenou. My dva jsme spolu ještě vůbec nikdy nelyžovali. Učil jej David, zatímco já dole u ski baru vždycky kojila, rodila a zase kojila. Čekala nás proto naše společná premiéra a mně poprvé došlo, že se s malým lyžařem lyžuje zvolna. Vždycky jsem mu předkreslila dráhu do sněhu a on mě dojel. Naopak nám to moc nefungovalo, protože počasí ten den bylo opravdu dravé: sněžilo a mrzlo až praštilo. Však se podívejte dole na fotce na Kubkovu řeč těla, kdy jsem se jen na vteřinu zastavili, abychom si u vrcholového vysílače udělali jednu jedinou fotku. A velkorysá sjezdovka tam v Laplandu byla skoro prázdná, a tak vjíždět do mlhy a chumelenice chtělo vážně odvahu a drajv.

Pro Kubínka to bylo přirozeně dost náročné, a tak jsme se domluvili na střídání a ob jízdu jsme jeli dolů modrou sjezdovkou Vuosseli, která v půlce cesty nabídla lyžaři vtipně zábavný Family ski park, kdy jste svižně na lyžích míjeli kartonové medvědy nebo sovy, z reproduktorů na stromech vám k vašem slalomu místy zpívali ptáci, kdo chtěl pauzu, mohl to zapíchnout u ohrady se skutečným sobem a jeho mláďátkem nebo u psího kotce s hlasitými husky. Navíc se trasa co chvíli legálně rozdvojovala do lesa, kde jste mohli hupskat přes hupy a sjíždět sněžné mini kopečky, což Kuba zbožňoval úplně nejvíc - bez ohledu na to, že mu to tam nezřídka vypínalo obě lyže.

Lyžařská sezóna u Polárního kruhu trvá neskutečných dvě stě dní - začíná v říjnu a končí v máji  - a lebedit si tam spokojeně budou především velcí milovníci pouze a výhradně čistě přírodního sněhu, outdooroví nadšenci do extrémních podmínek a lidumulové, kteří milují sjezdovky bez lidu.




Náhodně okolo jdoucí sob
a všechny naše Reima děti, které všechny ten den lyžovaly.
Protože jak tvrdí Finové, neexistuje špatné počasí, jen špatné oblečení.

Foto Objevíme svět a Harri Tarvainen.

6 komentářů:

  1. Přiznávám - závidím! Iva.

    OdpovědětVymazat
  2. Ahoj Rosičko, jsem móóoc ráda, že Tě znají i v tak daleké zemi a nazvali po Tobě ROSA PARK ! A firma Reima people je suprovááá !! Kubík je fantastickýý a těch dětííííí ! Tak zítra ... Šá

    OdpovědětVymazat
  3. Roso,
    prázdné sjezdovky, už lyžující dítko na sjezdovce, řídit sobí i psí spřežení, ...to vše je jako Pohádka z Ledového království :-)
    Chce se mi napsat, tohle všechno zažít a umřít ;-)
    Ale to by bylo příliš brzo !
    Takže už teď se těším na další zážitky !

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ilon, díky za Tvou srdečnou podporu!!!

      Vymazat