pondělí 19. března 2018

Finský deník - neděle


Ač jsem už od ledna měla letenky do Finska připíchnuté doma na nástěnce, do poslední chvíle jsem nevěřila, že do Laponska odjedeme.

Mohlo se stát tolik věcí; ale i přes můj značný stres ze zajištění si požadovaného a (jak se opravdu ukázalo) nutného vybavení oblečení do arktické zimy, i přes finální honičku s aranžmá celého mateřského týdne beze mě,

najednou jsme s Kubkou prošli bezpečnostní kontrolou na ruzyňském letišti a chvíli na to už skutečně seděli v letadle směr Polární kruh. Při přestupu v Helsinkách jsme se nechtíc ztratili někde mezi Terminálem 1 a 2, ale hned začátek naší dobrodružné výpravy měl happy end a na večeři jsme si už v malé vesnici Ruka - kde jsme bydleli - nechali naservírovat dlouhé špagety se sobím masem.

Zima rána následující dne k nám na uvítanou byla vlídná (mínus čtyři) a po společné snídani všech 150 účastníků celé akce: děti a rodiče z Ameriky, Kanady, Švýcarska, Německa, Rakouska, Británie, Dánska, Švédska, Finska, Polska, Česka, Estonska, Ruska a Hong-Kongu, vyskákalo z autobusů v IIsakki Village, abychom si tady užili třeba jízdu na sněžných skútrech pro děti. Kubka tu hned dostal školu života, nikdo jej neznal, nikdo se s ním (zatím) nebavil a každý jej v řadě na snow mobile předbíhal. K obědu jsme dostali hustou červenou slepičí polévku, kterou on předtím nikdy nejedl a o vařící čaj v kupilce si spálil pusu. Navíc taky poprvé v životě rybařil (pod ledem) a ono to v pohádce asi bývá jinak: proto když přes veškerou svou snahu, přes opakované nahazování a pro své obrovské ambice, když za patnáct minut vůbec nic nechytil, měl v tu chvíli k úlovku daleko, za to k pláči blízko. A to i přes náš nabitý program plný sáňkování na fikaných dvou-saních nebo dlouhou jízdu přes zamrzlé jezero, kde nám (s)finský vítr div nevyfoukal díru do hlavy.

Před večeří pak přišel Kubínkův další lokální slzavý smutek, to když jsem odešla na Welcome press konferenci určenou pro všecky přítomné novináře a blogery. Chudák Kubušák si "musel" jít spolu se všemi dětmi jít hrát do obrovské dětské zóny plné prolézaček, sítí a balónků, zatímco já toho času navoněná a s rtěnkou pečlivě poslouchala marketingového šéfa Reimy - který nám představoval jejich aktuální koncepci a sympatický pohled na svět největšího výrobce dětského outdoorového oblečení na světě. Respect. Repair. Reuse. Recycle. Reima. A stejně tak nás uváděl do jejich právě vrcholícího projektu Million hours of joy, kdy účastníci soutěže prostřednictvím senzorů Reima Go a mobilních aplikací sbírali hodiny strávené dětskou aktivitou venku. V každé z patnácti zemí pak zvítězila jedna rodina, byl vybrán jeden bloger a pozván jeden novinář, aby strávili neskutečných sedm dní na dech beroucím happeningu v Laplandu.

Než jsme si pak večer oba se synem společně zalezli do peřin k detektivce Kdo zabil Snížka, olíbali jsme ještě na sklo telefonu přes WhatsApp Týnečku, Mikeška a Davídka doma. Když to pak Kubka zalomil úplně, šla jsem se ještě znovu potěšit jeho novým oblečením, které od Reimy nejen pro účely skandinávského pobytu vyfasoval. Nevím, jestli mu jej vybíral stylista. Nevím, kdo určil, které děcko bude mít na sobě co (přitom žádné z přítomných dětí nemělo nic stejného!). Ani nevím, zda byl výběr nějak navázán na naši domovskou zemi. Upřímně vám rovnou řeknu, že sama bych mu modré kalhoty k hořčicové bundě nikdy nevybrala, přesto mé nadšení bylo obrovské. Výrazný černý kulich i nepřehlédnutelně žlutavou bundu bych si moc přála i pro sebe, ale co - dala jsem Kubovi život, tak ať má i ten supr trupr kabát! A to jsem v tu mazlivou chvíli nad kupkou nejkvalitnějších hader ještě netušila, co všechno nás tady v nich ten týden čeká. Pokračování zítra.









Jinak - což jste si jistě beztak všimli - tyhle fotky jsem nefotila.
Jejich autorem je mimořádný finský fotograf Harri Tarvainen, který sám pochází přímo z chladivého Laponska, zároveň je však jedním z nejvřelejších lidí, co jsem poznala.

Celý týden nám byl v Ruce k ruce, fotil nás,
a kdo se mnou tady vydržíte i další dny, ukážu vám ještě jeho/naše přepěkné portréty s Kubínem.

A kdo byste se chtěli kromě krásy taky trochu i pobavit a zasmát,
sledujte Harriho specifický instagram o jeho psovi.

10 komentářů:

  1. Mila Roso,nadhera a lehka zavist,ale v dobrem.Proste si to zaslouzite.Tesim se na dalsi pokracovani a mmch brzy nastane doba,kdy Vy budete nosit obleceni svych deti.Ja si mom.uzivam.synovu kosili s kravatou,dcerinu kosili,ona ji mela jako saty,ja jako kosili,akorat skvrny ze skolni jidelny nam to trochu zhatily.Ted si pujcujeme jedny saty.Takze casem dojde i na nejakou super bundu.Tu js teda obdivovala uz od zacatku.At se dari.Lenka

    OdpovědětVymazat
  2. Mirko a Kubíčku,
    sledovala jsme Vás už na instagramu:-)
    Musím říct, že jste určitě prožili týden , na který se nezapomíná a určitě ho neprožije každý!
    Vím, že to bylo náročné, ale ty vzpomínky a zážitky všechno nedokonalé určitě přebijí a ty se tady a teď na maloměstě usmíváš od ucha k uchu ;-)
    A ten Kubíkův outfit je prostě TOP!
    Těším se na další pokračování !

    OdpovědětVymazat
  3. Úžasný, těším se na pokračování. M.

    OdpovědětVymazat
  4. Je mi zima a hřejivo u srdce zároveň:)

    OdpovědětVymazat
  5. Super čtení a dál ..... (nemůžu se dočkat zítřka ! ) Fotky jsou úúúžasnéé !!! Šá

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jasné, zítra jsme tu jak na ... sobovi ... :o)

      Vymazat