Blogální vesnice

Dyť se tady vlastně všichni známe!
Takže - dneska si odpustím své obvyklé tajemné větičky a rovnou vám napráším, že taška je pro Marcelu.

Na procházky do lesoparku.
Někdy se se svými kabelkami loučím těžko. Na tuhle budu vzpomínat. Ježkovka. Se mi líbila!

Barevný víkend přeju!

Hra o jablko

Mísa na ovoce.

Pro mou babičku k narozeninám.

Někdy na keramiku dorazím úplně unavená, hlavou jinde a ještě pozdě. Když nemám nápady, inspiraci, v mobilu stáhnuté obrázky z pinterestu, to mě pak zachraňuje Zuzana, která mi i po čtyřech letech umí nabídnout techniku, kterou jsem zatím nezkoušela. Tentokrát - cokoli ze spirál. Žádné přemýšlení, žádné měření, pravděpodobnost, že se vám to nepovede - malá. Pojď! Vyválí se dva plátky hlíny, odlišných barev. Z nich se nařežou proužky. Bílý a červený (v tomto případě) jsem stočila ala šnek a postupně jimi vykládala plastovou mísu přikrytou celofánem. Prostor mezi šnečky a vnitřek mísy jsem vyhladila dohladka. Glazováno průhlednou.

Příště to zkusím naopak, šneky budu klást ne dovnitř ale na mísu,
protože takhle se ten nejkrásnější pohled nabídne leda těm,
co na babiččině oslavě skončí na zemi,
pod skleněným stolem.

Úlovky ze Spomyšle

Díl první.
Naše nová dřevěná bedna. Na koženky a výztuže.

V bedně v antiku byly obrazy, ale zboku cenovka, takže k prodeji určena.
I když nakonec byla gratis, vybrali jsme si totiž víc zboží, než jsme s sebou vůbec měli peněz. Lufťáci z Prahy.
Ještě jednou děkujeme.

Koženky a další zbytky kožek jsem původně měla v papírové tašce, což vypadalo moc pěkně,
 jen se v tom špatně hrabalo a přehrábávalo.
Tohle je jiná
a asi vám tady ani nemám psát, jakou mám zas radost, že je v tom systém.

Pohodlné ouško ze strany ...

... jenže plná bedna se vcelku pronesla,
a tak jsem s ní nejdřív smýkala po zemi.
Když jsem si všimla poničeného koberce v ložnici, už jsem pelášila do Bauhausu pro kolečka.
Čtyřicet korun kus, funkce i efekt ... wow.

(Přibrala jsem tam i olejovou lazuru, kterou jsem ho jednou přejela houbičkou, po uschnutí pak přešudlala suchým štětcem, vylezla barva 
a na omak se zarovnaly nerovnosti.)

Tak tady vznikají všechny ty báječné tašky ... :o)
Jen je to trochu kašírka pro fotku:
mimo záběr zůstala 
žehlička, prádlo k vyžehlení, prádlo k zašití, připravené kombinace k šití, dárky pro blízké, známé i neznámé, 
nepřečtené noviny a časopisy, letáky, vizitky a jiné papírky k archivaci, krabice od bot se zipy a karabinkami 
a ramínko s včerejším oblekem
 - vlastně půlka ložnice.

Včerejší hádačka

Pátá zezadu, to jsem já. S tou urputnou nohou.
Monča, Marcela a Žížala mají u mě orbitky! Blahopřeju!!!

Taťka větší, starší. Asi vás zmátly ty uši, on totiž celý život nosí dlouhé vlasy. Trochu prostest, trochu postoj, trochu skrýška.
Vlevo - Kubínek v hnědém - je zas táta mé "pufové" sestřenice. Vím, ta kulatá papulka byla ode mě zákeřná.
Velké díky za účast v soutěži! Jste veselé, jste hravé.

Na očích

Už jsem na něj vůbec nemyslela, když v tom přišla sms, objednávka rámečku.
Můj fler shop.

Tentokrát - a vlastně poprvé - jsem vyráběla nástěnku ořechovou.
Zemitá, decentní, seriózní a vřelá,
tak na mě působí.

Hned mě napadlo pověsit si na ni tuhle papírovou nákupní tašku.

Ale v plánu je dávat si na ni fotky. Jaké - netuším. Možná z dětství ...
(Kdo pozná Rosu v baletu,
... má u mě žvýkačku ... )

A kdo nemá na tyhle blbosti čas,
jen si tipněte, který je můj taťka ... :o)

Jedeme na dovču

Jako ne úplně dneska. 
Vlastně ani ne zrovna brzy.
Ale říkala jsem si, že už si s Kubínkem vyrobíme pár skladných hraček do kufru.

Jednoho sdosti pršavého odpoledne se mi totiž tuze zachtělo myslet na dálky a teplo a exotiku.
Vyndala jsem z šuplíku papírové loutky od Djeca a myslela si, že se společně zabavíme výrobou Špendlíkové Indie.
Jenže: než jsem vytáhla kartónové listy z obálky a pochopila, že mě v obchodě neošidili,
ale že je šest postav na třech listech,
už jsem ...

... slyšela, jak cinkají přiložené nýtky o podlahu.
Nedomalované obrázky synka zdaleka tak nezaujaly jako mini čalounické části, potřebné k složení loutek.

A než jsem ohnula svůj starý hřbet a sesbírala cvočky ze země,
stihl Kubka o úroveň výš polámat překližkové tyčky, na které se měly hotové loutky nalepit.

Prostě jak u blbých.
Máte-li stejně hrubozrnné dítě jako já, doporučuji papírové postavičky lepit raději na festovní špejle,
širokou izolepou.
Kotouč přinesené lepenky se taky záhy ukázal jako stokrát větší zábava než pohádka z údolí Gangy.

Ale nedala jsem se a Kubu k papírové kultuře nutila dál.
Divadelní pódium z krabice na nářadí,
hadí tanečnice na scénu
a to by bylo, aby na ženskou nezabral.

Chytl se až na veselé vyprávění o slonovi.
(Dále prosím omluvte sníženou kvalitu obrazu,
poutavě vyprávět,
pohybovat všemi údy 2D postaviček
a ještě správně ostřit - to jsem najednou nedala. Pardon.)

Ha, příběhem zaujat.

Ne však nadlouho.

Ale poradil si, pro něj typicky: vstoupil do děje.
Kubuš ex machina.

A to je konec.
Placaté hračky bereme do letadla. A izolepu zjevně taky.
Nazdárek
kašpárek.

Hlavně aby byl tmavě modrý

Napsala.
Košíček do koupelny.

Škoda že nemůžu každé zboží předávat osobně. 

Tahle spokojená majitelka se s košíkem okamžitě začala fotit na fb a nahlas přemýšlela, jak s ním bude chodit po ulici.
Prostě srandy kopec!

Naopak myslím, že bych si neuměla stoupnout za pult a své věci nabízet. Šikovné kamarádky z keramiky mají plno hrůzostrašných historek, kterak si pronajaly stánek na vánočních trzích a prodávaly své šperky/šaty/keramiku. Peklo je to prý být hned vedle klobás, lidé s mastnou pusou a kapajícím párkem jen ohlížejí vaše zboží, a pak ani ne opodál šeptají "Mámo, to maj drahý". Těžko snáším kritiku svého šití, případné odmítání kupujících bych asi neustála. Pusu mám prořízlou a umím mluvit víc než nahlas; spisovně, rychle a přesvědčivě  Ale ta má ješitnost. Teď mě napadá, že jsem vám asi ještě ani neřekla, že jsem si onehdá málem plácla s mou manažerkou. Manažerka Rosy Mitnik! Jenže to bylo k půlnoci a já měla upito a velké oči. Ráno jsem vrátila zpátky na zem a doufala, že si to ani jedna z nás nebude pamatovat.

Jani, díky!

Tak Moment!

Mapujeme s Žanou naši budoucí konkurenci, vinohradské kavárny. 
Tady je laťka hodně vysoko.
Moment café.

Minimalistický čistý prostor.

Světlo!

Profesionální vtipná grafika na zdech.

Hrací místo pro pidi-lidi stran hlavního dění.

A neformálně laskavá obsluha (on).

Jestli si tam nemůže skočit na kafčo hnedka dnes odpoledne - a že počasí je na to jak dělané, nabízím k nasátí aspoň atmosféru - tady na jejich blogu.

Krásných vizitek mají na výběr několik druhů, neovládla jsem se a vzala si na památku do diáře hned dvě.

Výborný čtecí koutek,
třeba když jste přišli sami, nebo když vás váš společník neba nebo vám dělá dítě v kavárně ostudu
a vám se chce nutně prchnout ... 

A pochopíte někdo tohle?
Deštník, co se hodí k pouzderku ode mě i k prostírání v kavárně ... Život je krásný!!!

Výpůjčka

Lada mi půjčila knížku - Povolání: Žena. Jestli taky občas míváte intenzivní hluboký pocit, že jste největší chudinka na světě, vřele doporučuju. Budete se smát. Hlavní hrdince. A pak sobě!

Stylově bych ji zařadila k chlapcům jako je Woody, David nebo Leo. A v téhle partě pak chybí jen Kingsley a jeho Lucky Jim.

Nejlíp se mi na těle i na duchu udělalo po povídce Jaká matka by ... vydržela celý den bez holení.

Proces

Došito. Hotovo. 
A4. Cross-body. Režné dno, růžové prošití, přehazovačka oblíbený modrý puntík.
A nastává další má oblíbená fáze: balení.

Dovnitř vložit tajný dárek. Ovázat mašlí. Napsat poděkování.

Vystlat hedvábným papírem a dát do krabice.
A teď kruciální otázka: co bylo dřív - taška nebo krabice? ... :o)

A už jen zalepit, zamávat a šťastnou cestu!

Kabelka je pro mou zatím nejmladší zákaznici.
Mimořádně slušně vychovanou dívku - v každém mailu neopomněla pochválit buď blog nebo mé kabelky.

Jo jo,
na tohle mě užije ... papírenství, epigonství ...