Jak jsme dnes na Náplavce fotily jaro

Dnešní krásné počasí bylo boží - budíček na šest, make-up Pařížanky a jde se na to.

Děkuji mým nejmilejším holčičkám, že šly do toho se mnou. Tím spíš, když přes týden padalo z nebe snad úplně všecko. Letošní jarní kabelkové novinky máme nafoceny, a kdo by se nemohl dočkat oficiálních fotek,

všechny je najdete už v Mitnik e-shopu.

A zvláštní poděkování Kačce, která se z mojí dvorní fotografky mávnutím červené rtěnky proměnila

v mou francouzskou přítelkyni.

...

I love you, girls!

Zleva - Katarina (foto), Míša (líčení a vlasy) a Aňa (video).

Jak přežít dvacet pět let

Když mi bylo osmnáct, chodila jsem s klukem. Sice nechtěl, abych nosila svůj oblíbený svetr, protože mi dělal velký zadek, ale co já tehdy věděla o lásce a respektu dvou lidí ve vztahu ...

Pak se v mém životě objevil jiný kluk - s rameny přes celá futra, já zalapala po dechu a odešla s ním. S ním jsem poznala nepoznané, nořila se do lásky, šla životem, nemocemi i bolestmi. S ním cestovala, stěhovala se, rodila děti, plakala i smála se. S ním se opalovala i otužovala. A teď na Silvestra jsem oslavila dvacet pět let - dvacet pět let od mejdanu, kdy jsme si dali první pusu, vyměnili telefonní čísla na pevné linky rodičů; vyměnili si všechno, co se dalo.

Mužovi jsem k čtvrt století nechala udělat talíř. Silvie Luběnová umí na porcelán po babičce dát vaše fotky a ještě k nim dokreslí vtip. Když jsme společně ladily naše obrázky z loňského korsického léta, poradila mi kamarádka Andrejka, ať si na ten výroční porculán nechám dát i naše rodinné motto - Já tady na té oslavě bydlím.

To bylo kdysi, děti byly malé a já měla narozeniny. Nevím, co to Davida popadlo, ale přijel z Prahy s krabicí chlebíčků. Děcka blbá to ale vůbec neznala a zvedala šunku i lososa, koukala se, co je pod nimi a čím je to namazané. Ten nechtěl rajče, ten vajíčko; sahali na to, patlali to. Do toho na stole tam převržený hrneček s čajem, tam spadlá okurka, tam vlašský salát. Nechtěla jsem si ale to narozeninové mecheche nechat zkazit, a tak jsem v jednu chvíli pozvedla číši s bublinami a naoko teatrálně pronesla: "Děkuji, že jste na přišli na mou oslavu!"

"Já tady na té oslavě bydlím,"

utřel mě prostřední syn a věta vešla do dějin naší rodiny.

...

Teď nám jubilejní podnos visí v kuchyni nad dřezem, kdo nejedl rajčata ve školce, je nejí stále, ale my s mužem už jsme jiní. Šediví a spoutaní. Finančními závazky a společnými zážitky. Viděli jsme spolu sochu sochu Svobody i vezli dítěti adventní kalendář do nemocnice. Řvali na sebe, a pak spolu týden nemluvili. Chodíme spolu běhat, ale ještě jsme si neutekli. Děkuji Ti, vážím si toho.

Zažij knížku Hvězdná velryba s Robinem Králem

V neděli 9. března od 10 hodin ve Vindyšově továrně v Radotíně.

S kým? S básníkem a překladatelem Robinem Králem.

Co budeme dělat? Dozvíme se, jak vzniká knížka inspirovaná obrázky a děti si samy vytvoří obraz k básničce nebo básničku k obrazu.

A o čem to bude? O knize Hvězdná velryba, kterou napsala britská bioložka Nicola Davies a ilustroval ji

český výtvarník Petr Horáček.

Vstupenky jsou již on-line.

Ještě něco se chcete, rodiče a děti, zeptat?

Je to vtipné, rýmované a malebné čtení.

Výborný a oceňovaný Robin Král.

Co se nám na domě (ne)povedlo

Dva roky jsme hledali firmu, které by se chtělo rekonstruovat stoletý dům. A tak jsme měli minimálně dva roky na to, abychom si vybrali třeba barvu fasády. Vědomě či podvědomě jsme si s mužem prohlíželi všechny domy na Praze – západ, kde žijeme, až jsme se definitivně zamilovali do citlivě zrekonstruované vily v Řevnicích, a přesně tak jsme si barevně představovali náš dům.

Šedivý s krémovými okny.

 

Když přišla ta chvíle a náš stavbyvedoucí nám přinesl tři vzorníky s miliónem odstínů, řekli jsme si s Davidem, že to doma u kuchyňského stolu asi nevybereme, že se tam s katalogy barev zajedeme podívat. Ono červnové ráno jsme nejdřív jeli u nás na vsi do ulice pod drogérií, kde se Davidovi líbila ještě jedna barevná kombinace fasády, oken a parapetů. Ze začátku jsme okolo domu jen tak projeli, jak jsme se styděli. U dalšího o pár ulic dál už jsme zvládli i přibrzdit a kouknout se otevřeným oknem z auta. Tohle trapno nám ale nebylo k ničemu a asi za hodinu jsme už dokázali i zastavit, vystoupit z auta a dojít až ke stěně domu - u sousedů, kteří nemají vůbec plot.

 

A jaký to byl pro nás šok, že dům z ulice vypadá úplně jinak, když na něj přímo přiložíte vějířek barev. Teplá šedá se měnila v zelenou, světle šedá v bílou. A naopak! Já navrhovala tmavší šedou, muž nespokojeně mumlal: „To bude vypadat jako mrak … jako mrak.“

 

Když jsme nakonec dorazili až do samotných Řevnic, málem jsme omdleli. Zjistili jsme, že okna vůbec nejsou jako naše a jejich fasáda už nás taky nebere. Mně se nejvíc líbil jeden dům pod školou, Davidovi zase ten vedle starosty, nebo možná víc ten u nádraží. Ten u nádraží byl podle mě buď příliš světlý nebo už jsem si to nepamatovala. Koukala jsem na domy, pak zase do vzorníku, do vzorníku a na domy a před očima jsem z toho měla akorát tak mžitky v padesáti odstínech šedi.

 

Byli jsme z toho s manželem tak rozhozeni, že jsme pak oba zcela porušili naše dospělé zásady, sedli jsme si do cukrárny a já si tu středu naštvaná objednala prosecco, ačkoli jinak alkohol piju zásadně jen v pátek a sobotu. A muž, který už prakticky pečivo nejí, se zas vztekle zakousl do kynutého koláče. To jsme dopadli – nic jsme nevybrali, ztratili vysněnou představu, akorát přibrali nechtěná kila. Dva zoufalci tankují cukr.

 

„To jste měli udělat úplně jinak!“ radila mi o pár dní později kadeřnice. „Měli jste normálně zazvonit u domů, které se vám líbily. Já to tak kdysi udělala a tamější paní vyběhla ven i s šanonem, nalistovala firmu, odstín i jeho číslo, a já tak měla přesně to, co jsem chtěla,“ popisovala mi spokojeně moje vlasová stylistka.

 

A vy to udělejte taky! Kdyby se vám líbil náš barák, rozhodně zazvoňte, všechno vám upřímně polichocená nadiktuju. My měli ve finále čtyři vzorky půl metr na půl metr, běhali jsme s nimi po zahradě, přikládali je ke zdi ze severu i z jihu, až jsme si vybrali dokonalý odstín. Jakkoli náš dům vypadá jinak ráno, jinak při západu slunce a jinak za deště, milujeme ho.

Ski out/Ski in

Poprvé v životě jsme si dopřáli bydlení přímo na svahu.

Ráno na lyžích rovnou k vleku, večer po apres-ski na lyžích až do pokoje. Já na lyžích po patnácti letech nových, které mi ladí s helmou. Slunko nám opálilo nosy, břicha jsme si přecpali rakouskou klasikou a nohy nás parádně bolely jako vždy.

Snad jen, že jsem nepřišla na to, jak se mám vyfotit od hlavy až k patě.

Ale  s e z ó n a  ještě nekončí!

Jak byl mým hostem Robert Záruba

Přepsala jsem dějiny svého mediálního semináře na gymnáziu a pozvala si jako hosta pana Zárubu.

Přišel, v rychlosti si nechal v kabinetě všechno popsat, podivil se nad tím, že se na gymplu učí mediální výchova, típl dva telefony a šli jsme na to.

A protože Robert je nejenom obrovský, ale i obrovský šoumen, záhy pochopil, že legrace je v diskuzi s námi vítána, a tak se rozhodl, že si na chleba namaže paní profesorku. Jakože mě!

 

Když se v profesním životopise představoval, dostal se přes hromady popsaných sešitů se sportovními výsledky, přes studia žurnalistiky a práci v Česko(slovenské) televizi až k tomu, jak dnes vede seminář v bakalářském i magisterském studiu na Fakultě sociálních věd. A v ten okamžik jsem se jej zeptala, kolik takových sportovních moderátorů u nás ročně odpromuje.

 

On v tu chvíli vyletěl jak čertík z krabičky: „To nesnáším! Slovo moderátor!“, řval na celou učebnu. „Ale víte, že Vy to jste?“, nedala jsem se. „Nejsem! Víte vy, kdo je to moderátor?“, obrátil se Záruba honem na studenty. „Leoš Mareš!“, řekl jeden z nich. „Neeee!!“, řval sporťák ještě hlasitěji. „ Ale oni to tak přece říkají – Leoš Mareš, moderátor Evropy 2“, hlesl Oliver. „A přesně to říkají blbě!“, hodnotil práci svých kolegů R.Z. ostře.

 

„Tak kdo je podle vás moderátor?“, hecoval studenty už úplně nahlas naoko rozezlený Robert. „Ten, kdo moderuje diskuzi mezi dvěma hosty, třeba Václav Moravec“, zkusil to polohlasem Adam. „Výborně, napodruhé a hned dobře“, pochválila jej televizní hvězda. Třída se smála, tím spíš, že právě Adam k nám do semináře nepatří, byl to jeden z těch mnoha studentů našeho gymnázia, co jen přišel na výjimečnou diskuzi se sportovní legendou.

 

A pan Záruba nám hned pak pečlivě vysvětlil rozdíl mezi moderátorem, komentátorem, reportérem a redaktorem. „Takže to jsem vlastně já, když to tady s vámi moderuji“, uzavřela jsem rádoby přísný úvod. „Přesně!“ zasmál se Robert od srdce.

 

A potom už přišla řada na otázky studentů. A ti chtěli vědět úplně všechno. Jestli je pan Záruba komentátorská star i za našimi hranice (není). Jak skutečně to bylo se sporným faulem Kanaďanů na útočníka české dvacítky Petra Sýkoru na Mistrovství světa v Ottawě (to vysvětloval velice podrobně a velice dlouho). Jak dlouho mu trvá příprava na přímý přenos (18 hodin, které nikdy nemá). Má nějaké rituály (nemá). Která utkání byl chtěl komentovat, ale nekomentoval (československé finálové účasti na mistrovství světa ve fotbale 1934 a 1962). Žádná budoucí už nebudou, protože co komentovat chce, to komentuje, od toho je šéfkomentátor sportovních pořadů! (smích)

 

Děcka chtěla vědět, co dělá ve volném čase, jestli vůbec nějaký má (nebudu prozrazovat), s kým se mu nejlíp spolupracuje (se všemi) nebo jestli bude spolukomentovat letošní mistrovství světa v ledním hokeji opět s dokonalým Jakubem Voráčkem (nesmíme prozrazovat). Řeč přišla i největší bizár, který se mu kdy při práci stal (ten si pusťte na youtube) nebo co je pro něj dosavadní vrchol kariéry (ano, hádáte správně, je to Nagano).

 

Pro milovníky sportu jsme se bavili o sportovním archívu ČT, Záruba se zoufale snažil vysvětlit studentům, co byl kotoučový přehrávač (věděla jsem jenom já a obě přítomné zástupkyně) a na konci hluboce litoval toho, co mně řekl už na začátku. Že dnes zapomněl dárek pro nejlepší dotaz, že vždy na besedu přinese aspoň kotouč Buly – hokej živě, ale že dnes stejně bylo těch skvělých dotazů obrovsky moc. Vyfotil se s námi a šel.

 

Na chodbě na mě ještě zíral, že jsme mu vyrazili dech, že studenti byli fakt super připravení, že tohle nečekal. Doporučil mi, koho si mám z médií pozvat příště, a když jsem se vrátila do kabinetu, řekla mi kolegyně, že tu sklenku s vodou, co z ní Robert Záruba pil, nemám mýt, ale vystavit ji dole u vchodu do vitríny slávy mezi studentské trofeje (zase smích).

Jak na maškarní masku

Tentokrát jsme na holčičí narozeninové párty vyráběli maškarní škrabošky.

Zvířátko jsme si nejdřív nakreslili na měkký papír, symetricky vystřihli, včetně otvorů pro oči, upravili podle tváře u zrcadla, a pak přenesli na kartón a opět vystřihli.

Zdobili jsme vším možným - temperami, třpytkami, peříčky i bambulkami. Nevěstiným zábojem a zlatě stříkaným eukalyptem. Celý měsíc jsme sbírala a recyklovala všecko pěkné, co mi přišlo pod ruku. Ve finále jsme masku zavázali kloboukovou gumkou.

Myslím, že hezčí výtvarka na leden snad není.

A jaké mecheche jste s kámoškami měli vy, když vám bylo osm?

Jak přežít rok 2025

Toto jsou moje radosti posledních hodin, dní i minulého roku. Ty si teď hýčkám a pečuji o ně; tolik mě potěšily, pohladily po duši. A kouzlí mi úsměv na tváří, když si na mě zkouší sednout lednová chandra.

Výstava École de Paris

První letošní výstavu jsem měla tu čest vidět i s komentovanou prohlídkou a nejmilejším slovem mojí nejmilovanější kunsthistoričky Moničky Švec Sybolové. Do Valdštejnské jízdárny jsme šly spolu s Týnkou, nakoukat se a načichat Paříže, protože víte, jak to je - Paříž je vždycky dobrý nápad! A obrazy George Karse, Othona Coubina a Zdeňka Maurice Eberleho jsou nádherné, barevné, růžové i temné a bolestné, stejně jako jejich osud. Výstava Národní galerie Umělci z Čech trvá do 2. března.

Malý výlet do Paříže

A jestli si máte z výstavy, krom povznášejícího zážitku meziválečné Paříže, odnést ještě něco, pak je to dětská knížka, kterou k výstavě napsala právě Monika. Příběh francouzské vyjížďky je noblesně elegantní, jemně vzdělávací a díky siamskému kocouru Cyrilovi taky hodně vtipný. A zamilujete si jej stejně jako modré ilustrace v knize, které vás svou poetikou na Montmartre, do Provence i Maroka přímo vtáhnou. Pro děti od sedmi let.

Výstava Chiharu Shiota: Neklidná duše

"Tam musíš - je to jako dveře u vás doma!" Psala mi kamarádka Soňa, když výstavu v Kunsthalle sama viděla. Popadla jsem proto o prázdninách všechny naše děti a šli jsme se na to podívat. A byli jsme okouzlení, jakkoli teenager si přečetl všechny popisky k dílům japonské umělkyně žijící v Berlíně a disputoval nad jejími traumaty, zatímco malošci si nejvíc užívali červenou barvu a kinetiku objektů. Výstava je to půvabná, stejně jako dát si brownies v kavárně v posledním patře nebo vyjít schody ještě výš, úplně až do věže, sednout si na tamější okna a pozorovat malostranský cvrkot. To je moc fajn.

Petra Soukupová: Marta děti nechce

Knížku jsem si šetřila na vánoční svátky, vstávala kvůli ní ráno, když ještě všichni spali a moc jsem si ji užila. Smířlivá povaha hlavní hrdinky Marty mi konvenovala, jakkoli jsem v ději na ni snad sto krát pomyslně křičela: Tak už mu to řekni! Tak už jí to řekni! Běž pryč! Nebo naopak Tam nechoď! Bavila mě ta štreka s ní do Santiaga, oteklé nohy i instagramové sdílení. Nejvíc mě ale těšil vyzrálý styl vyprávění mojí oblíbené spisovatelky, stále píše studeně až chladně, dramaturgie tohoto příběhu ale vše krásně, hřejivě zabalila. Až se mi teď po Mimi/Martě stýská. 

Tomáš Padevět: Šest dnů

To je úplně jiný román. Na smrt nemocný bisexuální spisovatel si na Klinice experimentální důstojnosti nechá znovu promítnout celý svůj život od začátku do konce. Jeho socialistické dětství mě tradičně bavilo, o jeho polyamorním patnáctiletém svazku s mužem a ženou někde na konci Novohradských hor jsem četla se zdviženým obočím. Někdy mi hlavní hrdina Tomáš přišel až moc naivní, pak jsem si ale řekla: je to muž. Obočko dolů jsem ale dala, když jsem pak v poslední třetině knihy začala přemýšlet o vztazích, rodičích a dětech všeho druhu. Vlastních, nevlastních, chtěných, nechtěných. Milovaných i nemilovaných, mladých a starých. Tomáš je v knize velký estét a ještě větší experimentátor. Ale právě jeho překračování konvenčních hranic mě výborně donutilo k partnerským úvahám. Děkuji za to. 

David Walliams: Půlnoční gang

Jestli je něco na lednovou nenáladu perfektní, tak je to plánovaní letní dovolené. A jestli si něco budu navždycky spojovat s naší loňskou Korsikou, pak je to právě tato audiokniha opět načtená výtečným Jiřím Lábusem. Nelekejte se, je to nemocniční příběh hospitalizovaných dětí, ale jak prozrazuje sám název, po dvanácté v noci se tam dějí věci. A jestli chcete poslouchat zdánlivě smutný příběh o mateřském odmítnutí, profesním vyhoření i vážné dětské nemoci, stejně jako tuze vtipný příběh o kamarádství, laskavé péči a skutečném lidství, toto si s dětmi určitě pusťte.

Uno

A ještě něco je u nás doma dovolenková, stejně jako vánoční, klasika - karetní karban. Hru Uno milujeme už roky, proto jsme ocenili její perfektní a super akční mutaci Flip. Babička od nás pod stromeček dostala verzi Harry Potter, která má taky ohromné kouzlo. Čemu jsme zatím na chuť nepřišli, je Uno Flex. Návod to má dlouhý jak tapetu a s maminkou a sestrou jsme si k němu musely dát sklenku šumivého prosecca, jinak by nám vybublaly nervy. Vás Uno Flex baví?

Sézane

A když jsme u těch dovolených, nemůžu se s vámi nepodělit o mou další loňskou lásku, objev francouzské značky Sézane. Kamarádka Ivanka vynesla na party jejich košili a já od té doby ulovila na vintedu už dvě. Zbožňuji jejich videa na sociálních sítích - šik styling i šarmantní náladu. Jednou bych chtěla nosit jejich dlouhý kabát i puntíkatý černý top s mašlí. A jestli mě letos letní cesty zavedou přímo do jejich krámu, snad tam neomdlím naprostým blahem.

Umění, čtení, hraní i paráda - to dělá šťastnou mě.

A co Vy? Co blaží Vás?

Šťastný rok 2025

 

Loni se mi povedlo podat ruku Martinu Veselovskému, Daniele Drtinové nebo Jiřímu Macháčkovi.

Fotila jsem pro značku Notino, kdy vznikla tato fotka.

A srazila mě srnka.

Ne, nepřepsala jsem se. Ona srazila mě, ne já ji. Jela jsem v noci z kina a ona mi skočila přes kapotu. Přestože jsem měla pocit, že se mi o auto jen tak opřela bokem, ráno jsme s mužem vyndávali z adaptivního tempomatu pinzetou její chlupy. A přestože se to všechno muselo stát jen sedmdesát dva hodin před naší cestou na Korsiku a oprava škody na autě nás stála zlaté prase, ráda bych se s tou srnou znovu potkala a usmířila se.

Loni moje sestra po jedné svatbě, dvou dětech a sto letech dokončila vysokou školu a my slavili její promoce.

Loni jsme s mužem poprvé plavali závod Kazínská míle na Berounce.

A kousek od stejné řeky jsme letos hezky opravili starý dům, aby se nám v něm krásně žilo. A to oko, co mi z těch sedmi šťastných měsíců rekonstrukce cuká - to je to druhé, co nejde na fotce vidět.

ŠŤASTNÝ ROK 2025