Dva
roky jsme hledali firmu, které by se chtělo rekonstruovat stoletý dům. A tak
jsme měli minimálně dva roky na to, abychom si vybrali třeba barvu fasády. Vědomě či
podvědomě jsme si s mužem prohlíželi všechny domy na Praze – západ, kde žijeme, až jsme se definitivně zamilovali do citlivě zrekonstruované
vily v Řevnicích, a přesně tak jsme si barevně představovali náš dům.
Šedivý s krémovými okny.
Když přišla ta chvíle a náš
stavbyvedoucí nám přinesl tři vzorníky s miliónem odstínů, řekli jsme si s Davidem,
že to doma u kuchyňského stolu asi nevybereme, že se tam s katalogy barev
zajedeme podívat. Ono červnové ráno jsme nejdřív jeli u nás na vsi do ulice pod
drogérií, kde se Davidovi líbila ještě jedna barevná kombinace fasády, oken a
parapetů. Ze začátku jsme okolo domu jen tak projeli, jak jsme se styděli. U
dalšího o pár ulic dál už jsme zvládli i přibrzdit a kouknout se otevřeným
oknem z auta. Tohle trapno nám ale nebylo k ničemu a asi za hodinu jsme už
dokázali i zastavit, vystoupit z auta a dojít až ke stěně domu - u
sousedů, kteří nemají vůbec plot.
A jaký to byl pro nás šok, že dům z ulice
vypadá úplně jinak, když na něj přímo přiložíte vějířek barev. Teplá šedá se
měnila v zelenou, světle šedá v bílou. A naopak! Já navrhovala tmavší
šedou, muž nespokojeně mumlal: „To bude vypadat jako mrak … jako
mrak.“
Když jsme nakonec dorazili až do
samotných Řevnic, málem jsme omdleli. Zjistili jsme, že okna vůbec nejsou jako
naše a jejich fasáda už nás taky nebere. Mně se nejvíc líbil jeden dům pod
školou, Davidovi zase ten vedle starosty, nebo možná víc ten u nádraží. Ten u
nádraží byl podle mě buď příliš světlý nebo už jsem si to nepamatovala. Koukala
jsem na domy, pak zase do vzorníku, do vzorníku a na domy a před očima jsem z toho
měla akorát tak mžitky v padesáti odstínech šedi.
Byli jsme z toho s manželem
tak rozhozeni, že jsme pak oba zcela porušili naše dospělé zásady, sedli jsme
si do cukrárny a já si tu středu naštvaná objednala prosecco, ačkoli jinak alkohol
piju zásadně jen v pátek a sobotu. A muž, který už prakticky pečivo nejí, se
zas vztekle zakousl do kynutého koláče. To jsme dopadli – nic jsme nevybrali, ztratili
vysněnou představu, akorát přibrali nechtěná kila. Dva zoufalci tankují cukr.
„To jste měli udělat úplně jinak!“
radila mi o pár dní později kadeřnice. „Měli jste normálně zazvonit u domů,
které se vám líbily. Já to tak kdysi udělala a tamější paní vyběhla ven i s šanonem,
nalistovala firmu, odstín i jeho číslo, a já tak měla přesně to, co jsem chtěla,“
popisovala mi spokojeně moje vlasová stylistka.
A vy to udělejte taky! Kdyby se
vám líbil náš barák, rozhodně zazvoňte, všechno vám upřímně polichocená nadiktuju.
My měli ve finále čtyři vzorky půl metr na půl metr, běhali jsme s nimi po
zahradě, přikládali je ke zdi ze severu i z jihu, až jsme si vybrali
dokonalý odstín. Jakkoli náš dům vypadá jinak ráno, jinak při západu slunce a
jinak za deště, milujeme ho.
Žádné komentáře:
Okomentovat