Přepsala jsem dějiny svého mediálního semináře na gymnáziu a pozvala si jako hosta pana Zárubu.
Přišel, v rychlosti si nechal v kabinetě všechno popsat, podivil se nad tím, že se na gymplu učí mediální výchova, típl dva telefony a šli jsme na to.
A protože Robert je nejenom obrovský,
ale i obrovský šoumen, záhy pochopil, že legrace je v diskuzi s námi
vítána, a tak se rozhodl, že si na chleba namaže paní profesorku. Jakože mě!
Když se v profesním životopise
představoval, dostal se přes hromady popsaných sešitů se sportovními výsledky,
přes studia žurnalistiky a práci v Česko(slovenské) televizi až
k tomu, jak dnes vede seminář v bakalářském i magisterském studiu na
Fakultě sociálních věd. A v ten okamžik jsem se jej zeptala, kolik
takových sportovních moderátorů u nás ročně odpromuje.
On v tu chvíli vyletěl jak čertík z krabičky: „To nesnáším! Slovo moderátor!“, řval na celou učebnu. „Ale víte, že Vy to jste?“, nedala jsem se. „Nejsem! Víte vy, kdo je to moderátor?“, obrátil se Záruba honem na studenty. „Leoš Mareš!“, řekl jeden z nich. „Neeee!!“, řval sporťák ještě hlasitěji. „ Ale oni to tak přece říkají – Leoš Mareš, moderátor Evropy 2“, hlesl Oliver. „A přesně to říkají blbě!“, hodnotil práci svých kolegů R.Z. ostře.
„Tak kdo je podle vás moderátor?“,
hecoval studenty už úplně nahlas naoko rozezlený Robert. „Ten, kdo moderuje
diskuzi mezi dvěma hosty, třeba Václav Moravec“, zkusil to polohlasem Adam.
„Výborně, napodruhé a hned dobře“, pochválila jej televizní hvězda. Třída se
smála, tím spíš, že právě Adam k nám do semináře nepatří, byl to jeden z těch
mnoha studentů našeho gymnázia, co jen přišel na výjimečnou diskuzi se
sportovní legendou.
A pan Záruba nám hned pak pečlivě
vysvětlil rozdíl mezi moderátorem, komentátorem, reportérem a redaktorem. „Takže
to jsem vlastně já, když to tady s vámi moderuji“, uzavřela jsem rádoby přísný
úvod. „Přesně!“ zasmál se Robert od srdce.
A potom už přišla řada na otázky
studentů. A ti chtěli vědět úplně všechno. Jestli je pan Záruba komentátorská star
i za našimi hranice (není). Jak skutečně to bylo se sporným faulem Kanaďanů na
útočníka české dvacítky Petra Sýkoru na Mistrovství světa v Ottawě (to
vysvětloval velice podrobně a velice dlouho). Jak dlouho mu trvá příprava na
přímý přenos (18 hodin, které nikdy nemá). Má nějaké rituály (nemá). Která utkání byl chtěl komentovat,
ale nekomentoval (československé finálové účasti na mistrovství světa ve
fotbale 1934 a 1962). Žádná budoucí už nebudou, protože co komentovat chce, to
komentuje, od toho je šéfkomentátor sportovních pořadů! (smích)
Děcka chtěla vědět, co dělá ve volném
čase, jestli vůbec nějaký má (nebudu prozrazovat), s kým se mu nejlíp
spolupracuje (se všemi) nebo jestli bude spolukomentovat letošní mistrovství
světa v ledním hokeji opět s dokonalým Jakubem Voráčkem (nesmíme prozrazovat). Řeč
přišla i největší bizár, který se mu kdy při práci stal (ten si pusťte na
youtube) nebo co je pro něj dosavadní vrchol kariéry (ano, hádáte správně, je
to Nagano).
Pro milovníky sportu jsme se bavili o
sportovním archívu ČT, Záruba se zoufale snažil vysvětlit studentům, co byl
kotoučový přehrávač (věděla jsem jenom já a obě přítomné zástupkyně) a na konci
hluboce litoval toho, co mně řekl už na začátku. Že dnes zapomněl dárek pro
nejlepší dotaz, že vždy na besedu přinese aspoň kotouč Buly – hokej živě, ale
že dnes stejně bylo těch skvělých dotazů obrovsky moc. Vyfotil se s námi a šel.
Na chodbě na mě ještě zíral, že jsme mu vyrazili dech, že studenti byli fakt super připravení, že tohle nečekal. Doporučil mi, koho si mám z médií pozvat příště, a když jsem se vrátila do kabinetu, řekla mi kolegyně, že tu sklenku s vodou, co z ní Robert Záruba pil, nemám mýt, ale vystavit ji dole u vchodu do vitríny slávy mezi studentské trofeje (zase smích).
Žádné komentáře:
Okomentovat