Dny česko-chilského přátelství

Byli jsme na úžasné svatbě. 
Má sestřenice si brala kluka z Chile. Vdavky byly v červeno-modro-bílých barvách. Což jsou české národní barvy. A taky chilské národní barvy. Ale ne nijak dogmaticky. Sama autorka barevné koncepce, vzhledu celé veselky, oznámení, cedulek, programu a svědkyně nevěsty byla v zeleném. To mě pobavilo hned v úvodu. A smála jsem se ještě mnohokrát a asi tak sedmnáctkrát jsem se nechala dojmout až k slzám. 

Poprvé při příchodu nevěsty. Oba novomanželé jsou hodně mladí, veselí, nonkonformní. Když jsem ale uviděla sestřenici v champagne šatech šitých na míru ve stylu Velký Gatsby přicházející důstojným krokem zavěšenou do svého otce - ach! Na vlastní jsem slyšela, jak si všichni přítomní v duchu řekli: "Ta je krásná!" Pohled na pyšného ženicha. Formální zákonné řeči. Dvojmo. Česky a španělsky. Nejen jejich vzájemné souhlasy jim tlumočila exotická kubánská kráska. Ta byla s námi po celou dobu veselí a překládala všechny projevy, přednesy, děkovačky, pravidla her i soukromé hovory. Byla úžasná, a kdykoli to jen trochu šlo, dělala svou práci s intenzivní -  ale přiměřenou - dramatickou snahou. Po skončení obřadu si někteří třásli rukama, někteří se objímali, někteří líbali a někteří hosté oboje troje.

Podruhé mi řasenka tekla po nose při projevu matky nevěsty. Popisovala, jak se jim pár let nazpátek na prahu dveří objevil mladý muž se dvěma kufry. Přijel na pozvání sestřenice, která si několik měsíců před přijímačkami na španělštinu řekla, že by nebylo od věci prohodit poprvé v životě pár slov i s pravým Hispáncem. Zadala požadovaná kritéria konverzace na icq a vyhodilo ji to tohoto muže. Chvíli si psali a telefonovali, pak přijel. A teta si myslela, že jen na chvíli. I když dvě vlněná saka a dlouhé kalhoty ji v letních měsících trochu mátly. Asi intelektuál. Pohledný cizinec s kšticí Maxima Velčovského však zůstal, přes léto, do Vánoc, šest let. Našel si tu práci a se svou láskou se přestěhoval do Brna. Teta vzpomněla, jak musela tehdy opakovaně čelit dotazům rodiny a blízkých, zda se nebojí. Zda se nebojí nechat dceru s cizím člověkem. Jasně, lidé by to brali asi jinak, kdyby byl z Šenova u Ostravy, ale on je ze Santiaga de Chile. Ale teta se nebála. Věřila sestřenici. Věřila její úvaze a jejímu srdci.

Kapesník jsem si do nového psaníčka neuklízela ani při projevu matky ženicha. Děkovala. Za péči o syna. Za organizaci svatby. Za přijetí. Za starost. I za ten autobus. Naši jihoameričtí hosté se na svatbu sjížděli postupně, s mezistanicemi v Praze, Brně, Ostravě. Pochytat je všechny nebylo vůbec snadné. Závěrečný úsek cesty do Beskyd měli společně absolvovat v mikrobuse. Někde se však stala chyba a desítka stále se usmívajících přesoceánských hostí nakonec dorazila do Kunčic pod Ondřejníkem klasickou karosou. Těžko jim vybrat silnější kulturně-antropologický zážitek na úvod.

Pak se jedlo. Jednou lžící. Krájel dort. Patrový. Koukalo se na fotky promítané na plátně. Výborně vybrané, jak jsem slyšela pištění okolo: snad každý z hostů se na těch historických snímcích objevil. Dítě v zavinovačce. Pasení koníčků. Vánoce. První rok ve škole. Obdobné situace, stejné emoce, ač na dvou kontinentech, a i když pravda v trochu jiných kulisách. V (socialistickém) Československu žádné moře, pláže, písek, žádné mango a i palmu aby člověk u nás sakra pohledal. První společná cesta do Paříže, dovolené, kalby a priváty, tyhle fotky už měli čerství novomanželé tradiční.

Tradičně se navečer hráli taky svatební hry. Nevěstino koleno, ženichův zadní konec stehen, ubývající židle. Chilané ani v nejmenším netušili, o co tu půjde. Dlouhonohá tlumočnice seriózně překládala lidová pravidla, cizinci byli vřelí a hrr do všeho: navzdory věku, zdraví, konvencím nabízeli svá těla ke hře. Ohrané aktivity tak získali úplně jiný náboj. Jednotliví ženichovi strýcové pak opakovaně vyzývali vítěze k individuálním odvetám. No, a to si zkuste odmítnout šedivému indiánovi nabídku k tanci okolo jedné židle.

Rozbalovali se i dary. Nějak jsem asi chvíli nedávala pozor, ale najednou se děkování nad novým jídelním servisem (ten byl od nás) změnilo ve vlastivědný výklad tradic a zvyků Čechů. A nejen rodina ženicha v tu chvíli zírala na demonstrativní seřezání dobrovolné dívky. Ach, ty naše Velikonoce. A ty málo překvapené ještě dorazil ženich několika slokovým přednesem koledy. Kromě Hody, hody totiž umí česky jen další dvě věty "Proti gustu žádný dišputát." a "Kyšky lišky." Našli byste univerzálnější sdělení? Ta má sestřenice je ale geniální učitelka, že jo?!?
Snad abychom si napravili národní reputaci, tančili jsme - my Češi - jak o život na živou cimbálovou hudbu. To byl maratón. Rychle a zběsile. Na nekonečné songy, v stále obdobném rytmu. Teklo ze všech, ale nikdo se nechtěl nechat zahanbit. Štěstí že tlumočnice trsala taky, protože ta naše lidová slovesnost je někdy pěkně ... ehm ... taková přírodní.

Na svatbě byl i jeden slabší moment, nevěsta si totiž vůbec nepamatovala, že měla úplně stejnou svatební kytici jako před sto lety já (krémové kaly). Tsss, příště už ji nepozvu.

Někdo šel spát o půl noci, někdo v devět ráno. Těžko říct, kdy tahle svatba skončila. Pro mého švagra možná až v neděli navečer na pohotovosti. Dopoledne se mu totiž při výletě na Pustevny ne tak úplně podařilo po mužsku rozchodit zlomenou nohu. Aneb proč o půl šesté ráno neskákat salta na trampolíně.

Tak hodně štěstí, novomanželé!

A hodně lásky, B. a A.!

A ještě můj sváteční ohoz, zkouška doma v předsíni.
Kdyby vás to zajímalo.

Fungl nové psaní.

S tuze praktickým uškem.

Já barvu držela!
Bižu na krk jsem si vyrobila, z prstenu ve slevě a ze "šňůrky od špuntu do vany".

A tohle?
To je světem zatím světem neobjevená foto-pozice.
Neeeeeeee, jen jsem vám chtěla ukázat, jaké měly ty šaty úžasná záda.

Možná mi to nebudete věřit

... ale ne všichni padají z mých kabelek na znak.

Občas někomu nabídnu ušití tašky a on chce raději obal na knihu. No, co můžu dělat - nosit zavazadlo Rosy Mitnik zatím není ze zákona povinné.

Aspoň že taštičku na drobnosti jsem ji vnutila.
Naší slečně, co hlídá přes rok Kubu, když jsem na přednášce.
Ale zas: byla to velká legrace - sledovat na vlastní oči, jak si někdo vybírá látku.
Kolikrát si říkám, proč tak dlouho nejde mail s objednávkou a teď už to chápu.
Linda měla vybrané tři varianty, pak čtyři, pak žádnou. Pak si to chtěla rozmyslet.
Ten její zoufalý pohled ...
Já jsem střelec, ve vteřině vidím: to jo, to ne, to nikdy.
Bych měla zapracovat na své empatii - (nejen) k lidem, co váhají.

Vtipná gumička byl její nápad.
Praktický set na cesty. A teď jedeme! Třeba na konec světa. 
Nebo do Řecka? Studené Norsko? Nebo stylový Londýn? Trendy New York?  Nebo high-tech Japonsko? Nebo už konečně ten zelený Zéland?

Stolek na kávu

Hlavně a především jsme na jaře jeli do Spomyšle pro stolek do obýváku. 

Má představu byla přesná! Původně jídelní stůl, s šuplíkem uprostřed, kterému nechám zkrátit nohy. Muž to nijak nekomentoval, jeho cíl byl jediný - aby si, poté co jsme náš původní IKEA stolek dali Kubovi do pokojíčku na kreslení, měl zas kam dát večeři při každovečerním sledování černobílého kina, při jeho každovečerním sledování kterak Německo zase prohrálo.

A toto je on! Náš šampion.
Krémový. Festovní. Z masivu.
Původní nohy jsem si nechala zkrátit asi o dvacet čísel.

Sehnat člověka, který by nohy uřízl - všechny stejně prosím - bylo náročné.
Truhláři v okolí chtěli, abych na pilu dovezla jenom nohy, ne celý stůl.
Jeden, co kývl, byl následující víkend vyplaven.
Ostatní se i přes telefonní sluchátko tvářili, cože je to za móres zkracovat stolu nohy.
Nakonec velký dík patří sousedovic dvouleté dceři,
 co ji parta řemeslníků přišla minulý týden udělat komplet nový pokojíček na míru.
Nakonec se stačilo jen vyklonit z pavlače, potlačit své gender ego, prohodit pár dvojsmyslných vtípků a pánové mi nožky obratem zkrátili,
včetně donášky objektu zpátky až před telku.

A nenechte se zmást.
I když stůl vypadá obitě,
je krásně renovovaný, hladký, čistý.
Šedé prostírání na něm je má další láska. Zdálky i zblízka(!) vypadá jako lenová prostírka, ale je to plast:
otíratelný, omyvatelný, vodě odolný!
(Z DBK nahoře).

Sic nemá šuple, ale zas je s poličkou na noviny.
Výborný kompromis mezi mou obsedantní potřebou mít v bytě všechno úhledně naaranžované
a manželovou prosbou žít doma normální život.

A Kuba?
Ten si prohlíží Marianne Bydlení. V minulém čísle byl totiž jeho spolužák z plavání.
Aneb 
vedeme ho ke kvalitními čtivu!

Se zlatou hvězdou

Malé meruňkové psaníčko. Pro velký den.

Jen na rtěnku, dudlík, kapesník.

Na křtiny.

Objednávka dorazila v kouzelném e-mailu. Děti mi ještě dárky asi dlouho nepřinesou, do Ježíška i narozenin daleko, proto nezbývá, než si jednoduše dopřát něco sama sobě.

Víc takových matek!

Jen - já místo abych se radovala a líbala ji virtuálně ruce, přiváděla jsem Kláru svými dotazy k šílenství. Neměla totiž žádné požadavky, chtěla jen "značkovou" tašku. A já ji psala o barvách, látkách, uchách a nakonec jsem z ní vymámila i mobil, abych ji poslala mms z koženkového krámu.

Byla to radost šít. 

Radost že jsem se trefila i s malou pozorností velkorysé zákaznici a věrné čtenářce.

A radost číst děkovnou poštu nakonec.

Užijte si víkend a v pondělí - kdo chce - se může těšit na další antikový kousek.

Neumím si to představit

Někdy.
Co mám ušít. Třeba jako tentokrát: prosba o pastelově modré košíčky do koupelny.

Po letech pokusů a omylů u nás doma jsem totiž zjistila, že já můžu fungovat jen v koupelce zemitých tónů: zelená, béžová, hnědá, světle žlutá. Černo-bílá verze mě nudila a červená po pár týdnech přiváděla k šílenství.

A tak když nevím, pro hození se do nálady před šitím, pro vyvolání obrazů v hlavě: hledám si na internetu podobné obrázky. A to mi jde! Vymýšlet si, fantazírovat, špekulovat, bájit ...

Možná že ty tři mé ptačí mini-koše budou dělat partnery takovému zrcadlu.

Nebo o kus dál bude viset ne nepodobná dekorace.

A možná se jejich budoucí majitelka myjí dešťovou vodou.

No, dobře - tak má třeba tohle umyvadlo.
Designové koupelny.

A možná 
že po ranní očistě v modrém a modelkovské snídani
 odchází takto vstříc novému dni ...

Pěkný čtvrtek vám, moji milí!

Podovolenková deprese

Klasika.

Chvíli se mi vždycky zdá, že už není žádné světlo na konci tunelu.

Po návratu ze Sardinky jsem se pár dní opakovaně chodila tiše koukat na našich pavlač. Babička Mitnik. Ale dělalo mi to takovou radost. Příjemně zarostlá. Příjemně zpustlá. Zelená. Voňavá. A zas mě dostala do nálady.

Mé nové krajkové květináče. Poslední červnový keramický výrobek.
V nich šalvěj ananasová do mojita a rozmarýn na maso.

My jsme s mužem totiž tuhle šli do Bauhausu tuším že pro žárovku 
a odcházeli s grilem a lavičkou.
Muž si sice přál pod gril stolek, ale já prosadila posezení s úložným prostorem.
To že do něj vlastně budeme dávat ten gril nám ale došlo až doma.
Hlavy študované!

A ještě jedna novinka: květináč na levanduli.
Původně byla v proutěném košíku, ale nebylo to ono.

 Šišatý obal jsem odkoukla tady.

Je ze šamotové hlíny - miluju ty kamínky v ní (ostřivo).
Flekatá glazura je kouzlo nechtěného. Ale působí to na mě tak krétský. Co na vás?
Plus ladí s Kubovou kuchyňskou linkou.

První květy!
Premiéra naši hortenzie forever ever.
A na téhle pidi židli z antiku sedím a telefonuju,
 když potřebuju mít na hovor klid a doma se mi ho nedostává.
Aneb ať žiji drby na pavlači.

Pošťácká pohádka

Nikdy jsme se neviděly. Ale kdo čtete spolu se mnou i komentáře, víte, že si píšeme skoro denně. Poprosila si o tašku. Za odměnu. Konečně našla práci. 

Běhá mi z toho mráz po těle. Začala jsem šít kabelky jen tak z legrace, pro zábavu, hlavně pro sebe. A to že někde sedí někdo doma, kdo touží po mé brašně s cedulkou RM, to je stále nad má veškerá očekávání.

Neměla žádné požadavky. Až jsem z toho byla zmatená, co vlastně ušít.

Vokopko,

ze srdce ti děkuji, že jsem pro tebe mohla tuhle petrolejovou kabelu spíchnout. Bylo mi ctí!

Židelní přehazovačka.
Růžové prošívání.
Pastelově žlutá koženka.
Režné dno.
A dovnitř pár puntíků.

POTĚŠENÍ NA MOU STRANU!

Jablko na Sardinii

Autentická a noblesní. Taková byla naše dovolená. Před sezónou, v hotelu sotva čtvrtka zabraných postelí. Moře červnově svěží. Vzduch voňavý a vítr - foukal! Útlobocí italští číšníci přinášeli kávu zásadně v tlustostěnném porcelánu, a to i k bazénu. Džus byl džus, bagety křupavé a drobků z nich na terase si nikdo nevšímal. 

V centru pozornosti jsme byli my tři. Kuba se po pár hodinách na ostrově proměnil v blonďatého černouška a stal se - opět/nepřekvapivě/jako všechny děti tam - miláčkem davů. Ač jídlo kam se podíváš, mladinká servírka mu z kuchyně k večeři nosila ještě jahody, její kolega mu k pití nabízel vždy na výběr ze tří brček a pro autíčko spadlé ze stolu se ohýbali i Britové na důchodu. Lokální přezdívku měl tentokrát Tarzan. Baštil - navzdory bontonu - zásadně polonahý. Sic jsem týden kolem něj neuklízela - ravioli, fettucciny, tagliatelle, pappardelle, penne, fusilli a gnocchi všude vůkol mě tak nechávaly klidnou, v roli hlavní pradleny jsem furt, takže preventivně! Plus kdo se s ním má furt hádat, že nebude jíst sám.

Muže zas lákali na každodenní beach volejbalový zápasek. Poté co poprvé mladý hotelový animátor při sportovním pozvání manžela hladil po nahé paži - ach, ti kontaktní Jižané, další dny se David vždy už v předtermínu raději rozpínkával na místě, jen aby nedošlo k opakované zvací kontaktáži. Jeho komické zděšení v očích bylo ultra znát i přes dioptrické sluneční brýle. 

A na mě se každý usmíval a občas i mrknul. Já zas mrkala na Italky, teda spíš koukala a nemohla se vynadívat. Ne plánovaně jsme se právě v neděli ocitli na nejkrásnější sardinské pláži, kam jsme dorazili v koloně aut s mnohými domorodci. A mělo to úroveň. Oni z krásných plážových tašek vytáhli krásné osušky, z krásných neceserů krásné flakóny opalovacích krémů, z krásných termoobalů krásné svačiny. Nikdo tam nebyl flekatý, chlupatý, břichatý. I budoucí mamky měly jen hladké velké pupky, jinak laňky. Mužové nezmuchlaní a voňaví, v pravé poledne, odpoledne, večer, pořád. Zírala jsem na všecky decentně po očku ve snaze odhalit, v čem je to kouzlo a nějak jsem se nemohla zbavit pocitu, že se tady jedno české jablko snaží stát italskou broskvičkou - výstavní, šmrncovní, šťavnatou. I jablko takové může být, že jo?!? Ale furt je to jabko.

Vydrželi jsme to osm dní - mizernou angličtinu, nezřídka zaměněné objednávky, nesplněné sliby a časovou nedochvilnost - a vydrželi bychom to třeba i měsíc. Když voní borovice, vína je neomezeně, moře na doslech, každý keř obsypaný květy většími než vaše hlava a čurá se zásadně do moře, člověk odpustí všechno. Člověku je krásně. Nám tam bylo krásně.

A ještě telegraficky:

Kdo se spálil jako první? Můj skandinávský muž.

Kde? Snad ještě na letišti.

Odkud mám plavky? Z Lindexu.

Ztratily po týdnu svou neonově korálovou barvu? Ano.

Co jsem četla? Román Jeden den.

Brečela jsem? Ano, celou jednu noc.

Co četl David? Mráz přichází z Hradu a Peníze pro Hitlera.

Co četl Kuba? O veselé mašince.

Co jsme ztratili? Knížku O veselé mašince, můj obal na sluneční brýle, Kubovy sluneční brýle (letos už druhé), dvoje hraběčky a plovací kruh.

Co dostal Kubínek od svého arabského kamaráda Azíze na rozloučenou? Vodní pistol.

A byla i výtvarka.

I míčové hry.

I držkopády.

I písek v očích.

I dětská práce.
I mužova práce.

I srandy.

I smutek.