Jak přežít rekonstrukci

Firma se nás ptala, a pak se ještě opakovaně ujišťovala, zda budeme během rekonstrukce v domě bydlet. My třikrát řekli ano. A pokud byste chtěli jít stejnou cestou, máme pro vás pár rad!

1. Po dobu rekonstrukce do práce nikdy neodcházejte na knap nebo nedej bože pozdě. Skoro vždy vás na odchodu zastaví vedoucí prací s nějakým dotazem či možnostmi a bude po vás chtít rozhodnutí. Mě první otázky a volby těšily, vybírala jsem druhy, typy, odstíny. Ukazovala jsem odkud kam.

Párkrát mi taky volali i do práce, to když se nejdřív nedovolali mužovi, jaký odvodňovací žlab do chodníku, jakou mřížku na podlahový konvektor nebo kolik kubíků má mít retenční nádrž na dešťovou vodu a já otázku zpravidla nepochopila jako vy teď a rozhodnutí prostě střelila od boku.

2. Po dobu rekonstrukce nechoďte z práce domů unavení, vyčerpaní, naštvaní; ve stavu, kdy se chcete jako želé jen sesunout na gauč a (ne)být. Doma vás buď v každém pokoji bude čekat někdo, kdo tam ještě pracuje nebo vedoucí stavby bude chtít pochválit, co se jim ten den povedlo. A nebo na vás bude čekat opět se vzorníkem omítek, marmolitu a kačírku, ze kterých si máte zase vybrat.

Ideální je tedy během rekonstrukce nechodit do práce vůbec.

3. Dále doporučuji se předem vyhádat s partnerem do foroty. S předstihem si na půl roky dopředu vyřešte všechna vaše pnutí ohledně lásky, výchovy společných potomků či finanční gramotnosti. Během rekonstrukce totiž není čas se ani pohádat. Přijdete z práce a na střídačku aspoň trošku uklízíte po dělnících či aspoň trošku vracíte posunutý nábytek zpátky na místo. U nás nejvíc migroval šatní štendr z haly. Kvůli vnějším žaluziím se tam sekala elektřina, a tak jej firma postavila mezi kuchyň a gauč. Tak ale vadil dělníkům z koupelny, ti jej přesunuli před okno. To my pak ale neviděli na mistrovství světa v ledním hokeji v televizi. Když se ale od telky odsunul dál, nemohla si dcera odsunout židli od jídelního stolu. No, a tak vy tak oba šibujete nábytek po domě a šůrujete po zednících, že ve finále maximálně společně padnete do postele, ruku v ruce - obě vlhké ... od hadru.

4. Také doporučuji poprosit učitelé vašich dětí, aby vám během rekonstrukce neposílali maily se školními exkurzemi, výstavami, divadélky, koncerty. Zítra doneste sto, dvě stě, milion. Sraz je v sedm, v sedm deset, dvacet, sto. Zápasy se o víkendu hrají v Písku, Plzni, Pelhřimově. Přineste sběr, nenoste sladké a abecedu se naučte po Ň. Ani ň! Vy totiž potřebujete vybrat kombinovaný radiátor do koupelny, protože ten vámi vybraný není kombinovaný, jiné sokly, protože vaše cementové už se nevyrábí a novou branku, protože ta stávající upadla.

5. Poproste vesmír, aby během vaší rekonstrukce nikdo z vašich blízkých neodcházel navždy, nebyl nemocný, nešťastný.

6. Mně na největší zoufalství během rekonstrukce pomáhal pohyb a hudba. Běhala jsem okolo Berounky a umyla za odpoledne všechna okna v baráku. Z toho jste pak docela dost zdrchaní, a tak nám můj nejlepší muž začal pravidelně kupovat vstupenky na koncerty a já se poslední půlrok mohla zcela společensky únosně vyplakat z podstaty na Rudy Linkovi, Lence Nové, Peteru Lipovi, Ondřeji Rumlovi i Brzobohatém. Katarze přes muziku je skvělá, skvělá, skvělá.

7. A poslední, proti čemu se při rekonstrukci ozbrojte, jsou dotazy všech, jestli už to máte hotovo. Protože pokud jste začali s přestavbou na Velký pátek, první otázky přijdou už tak okolo Letnic. A pokud se mě chcete zeptat, jestli tohle všechno píšu, když už to máme hotové, tak se neptejte a počkejte si zase do pátku na další díl.

Zažít sochu s Jaroslavem Rónou

Tentokrát bych vás ráda pozvala na výtvarnou dílnu se sochaři Lucií a Jaroslavem Rónovými.

Lucie vystudovala Akademii výtvarných umění a Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze, ateliér architektury u profesora J. Smetany. Věnuje se malbě, sochám, designu a realizacím ve veřejném prostoru.

 

Jaroslav je sochař a malíř, je autorem pomníku Franze Kafky v Praze, sochy markraběte Jošta v Brně, sošky Anděla, ceny Akademie populární hudby či scénických návrhů pro film Amerika.

...

Na tvůrčím setkání se děti seznámí s technikou kašírování a papier mâché.

Společně vytvoříme krajinu pro zvířátka. Každý si své zvířátko – z časových důvodů již předpřipravené – dotvoří a nakonec odnese domů. Společná krajina však zůstane v nás!

 

Co je kašírování? Kašírování je technologie, kterou se nanáší horní vrstva z jiného materiálu na podkladový materiál, a to buď suchým kašírováním, kašírováním pomocí vosků a nebo kašírováním za tepla s cílem zlepšit nebo vhodně změnit základní vlastnosti nosiče. My budeme kašírovat pomocí lepidla na tapety a tradičního Herkulesu.

 

Co je papier mâché? Papírmaš neboli papírová masa je směs drceného papíru, vody a lepidla, která se po vytvarování lije do forem a suší se. Tradiční metoda papírmaše spočívá pak spočívá v použití vody a mouky či jiné škroboviny, z nichž vznikne krémovitá kaše, která se smíchá s rozvařeným a rozmačkaným papírem. U nás přijde na řadu kartón či obaly od vajíček.

 

Vhodné pro děti od 6 let.

Neděle 20. října 2024 od 10 hodin ve Vindyšově továrně, Praha - Radotín.

Vstupenky jsou již v prodeji.

Na viděnou!

Jak přežít schody

Původně to byl vchod do bytu v druhém patře.

My jsme teď dveře zazdili a je z nich příruční knihovna cestou na kutě.

...

S dubovými poličkami a Zehnder Charleston Bar,

tak se jmenuje náš nový retro radiátor.

Jak přežít růžovou koupelnu

Když jsme dům před osmi lety koupili, byli to dvě bytové jednotky, tedy dvě kuchyně, dvě koupelny a taky dva plynové kotle. Dispozici v patře jsme upravili, pokoje proměnili na ložnice - a spokojeně se přestěhovali. Po čase se však dva plynové okruhy ukázaly jako nešikovné. Jsou to totiž dvě přípojky, dvoje fixní poplatky, dvojí servis zánovních kotlů - zkrátka, přáli jsme si mít v domě jeden kotel, nový a perfektní.

Majitel první stavební firmy, se kterou jsme rekonstrukci rok připravovali, se vždy, když přišla řeč na propojení otopných soustav v domě, tvářil jako že ho bolí zuby. Vyžádal si naše faktury za plyn za poslední tři roky, aby vypočítal velikost a kapacitu nového kotle. A opakovaně nás upozorňoval na to, že nový kotel bude muset být obrovský, včetně ještě větší akumulační nádrže. Že to s pánem nakonec neklaplo, už víte.

U druhé stavební firmy to vzalo ještě rychlejší konec, právě po návštěvě topenáře. Ten řekl, že zrušení kotle v horní koupelně a probourání stoupaček do spodní koupelny je příliš komplikované, náročné, složité, vlastně nejde a sbohem.

Naše stavební firma to ale dokázala. Byly to manévry - na scéně topenář, instalatéři, zedníci, jejich styčný důstojník, náš stavbyvedoucí, David a já. Ve spodní koupelně se musela dočasně vysadit posuvná stěna se zrcadlem a dozdít kus zdi. Jeden pátek jsme však s mužem ráno odešli, a když jsme se odpoledne vrátili, styčný důstojník A. hrdě hlásil, že je hotovo. Že máme nový kotel i retenční nádrž a barák cvičně vytopený na přehnaných dvacet dva stupňů.

Malý krok pro lidstvo, ale životní úspěch pro nás. V prvním patře vznikl čistý a velkorysý prostor novou koupelnu, dole se jen posunuly lišty, ve kterých se šoupe zrcadlo a koupelka je zase krásná jako z časopisu. A jak to teď vypadá nahoře?

Původně tam byla samostatná toaleta, koupelna s umyvadlem a vanou a ještě chodbička mezi nimi. Dnes je to vše jeden prostor, a když si v září přišli synovi spolužáci po škole poprvé k nám pohrát, slyšela jsem shora: "Ty vogo, to není koupelna, to jsou úplný lázně!"

Autorkou návrhu je one and only Andrejka Čučka, která mně dopřála vanu pro dva a mužovi velkokapacitní sprchový kout, ze kterého odmítal ustoupit o každý jeden centimetr, takže se kvůli němu nakonec ještě dozdíval komín a walk-in sprchový zástěna je geniálně posuvná.

Vizuál koupelny jsme s Andy měly vymyšlený celých osm let, Mitnik marocká dlažba na podlaze, pudrově růžový obklad deset na deset centimetrů na stěnách. Zlatá světla, černé doplňky.

Vybourání původní koupelny v patře bylo šílené, prach a cihly všude, přestože dělníci po sobě denně vytřeli a běsný David ještě jednou po nich. V koupelně se posouvalo okno, měnily rozvody. S Andrejkou jsme si v noci volaly přes Whatsapp, jak moc se má zítra dozdít geberit. Ona dokojila, já vytáhla krejčovský metr a ona se chytala za hlavu, proč proboha nemám přesný kovový svinovací metr jako všichni na světě. Prostě legrace.

Bydlet v domě, kde se staví nová koupelna, je super. Pan obkladač mi představil asi devět možností spárořezu a mohla jsem si na místě vybrat. Prstem jsem si ukázala, kde chci výklenky na šampony i sprchové hadice, světla v podhledu či LED pásek tamtéž. Všechno živě, teď a tady, protože většinou pracuji o patro níž.

Děti naší růžové koupelně říkají Barbie, voní v ní dubový nábytek a my už čekáme jen na dveře. Těmi se uzavře jedna naše velká kapitola, kdy stálo za to slyšet opakovaně: to nepůjde, to nejde, to nebude stačit, to se vám tady nevejde ... Až jsme potkali partu mužů, které ta výzva až klukovsky bavila, a když se nový kotel poprvé rozsvítil, slyšela jsem, jak si všichni v koupelně, ty vole, zatleskali.

Jak přežít nová okna

Je Velký pátek a soused přes plot, pardon, anonym nám do schránky hodil okopírovanou vyhlášku obce, ve které fixou zvýraznil pasáž, jak je u nás o nedělích a svátcích zakázáno používat sekačku, pilu, cirkulárku či brusku.

Než jsme doma tu A4 hodili do sběru, ptaly se děti, kdo nám to psal a proč se nepodepsal nebo proč nám to nepřišel říct k brance, že ho ten minibagr ruší. Kdo jste ale někdy slyšel při práci tento druh bagříku, který nám konkrétně odkopával základy rodinného domu - víte, že není hlučnější než běžné osobní vozidlo. Asi tak. Veselé Velikonoce!

Měsíc na to jsme měnili okna. Muž už dříve přišel s návrhem udělat okno v hale nově francouzské, abychom jim vycházeli ven - bosí a s kávou v ruce na naši nově vzniklou terasu. Já navrhla, ať je to okno červené a Andrejka, dvorní designérka našeho domu, řekla, že pak ať jsou červené i naše dveře.

Na obdélníčku jeden na tři centimetry jsme si ve vzorníku vybrali tu správnou červenou a dva měsíce se modlili, aby to vypadalo tak nádherně jako v našich snových představách. Dvacet tři oken a jedny dveře přivezli před sedmou hodinou jedno krásné dubnové ráno. Během chviličky vše vyskládalo fakt hodně mužů na naši zahradu, dřív než já v noční košili stihla sundat všechny závěsy a římské rolety v domě. Než jsme stihli posnídat, už byla vyměněna okna v patře a při odchodu do práce jsme s oknaři jen zavtipkovali, že klíče si dneska nebereme. Když jsme se navečer vrátili domů, vše bylo nové.

Radovali jsme se, dřevěná okna voněla celým barákem a my byli nejšťastnější. Protože jsme netušili, že na doštukovaní špalet si počkáme až do července. Protože jsme netušili, že dubové parapety za sto tisíc odmítneme a nakonec je nebudeme mít tak dlouho, že i naše paní na úklid si řekne o méně peněz, protože bez jejich úklidu je v domě o dost méně práce. Byli jsme nejšťastnější, protože jsme netušili, že kvůli omítkám nám na konci června naše firma všechna okna zvenku zalepí fólií, takže jestli vám letos v létě bylo doma vedro, tak my přímo chcípali. A ani nás nemohl nikdo přijít zachránit - protože přes fólií nebylo vidět ani ven, ani nás pět přidušených vevnitř.

Doteď jsem nová okna myla dvakrát, mazlím se s nimi a čuchám k nim stále nadšeně, stejně jako k novým dubovým parapetům z Ostravy. Miluju je, jejich odstín, frézování, mosazné kličky i květiny zpátky na svých místech. Kytkám se ze srdce omlouvám, skoro půl roku byly různě v koutě, zaprášené jak prase, ostatně jako my všichni. A ten všude přítomný prach nás bude doprovázet ještě další a další díly tady.

A jak dopadly ty barevné dveře? "Famózně", napsala mi kamarádka pár dní na to. Chválí nám je sousedé ze vsi i Pražané na korze či na kole. A jak nám řekl kamarád architekt: "Vy teď trefíte domů, i když bude absolutní mlha". Ta červená je láska, vášeň, teplo domova - vítejte u nás.

Den jako dělaný

Na to sednout za stroj a z čerstvých látek pro vás vykouzlit nové etuje.

Pro milovníky velkých vzorů, pro ty, co zbožňují ptáčky i pro ty, kteří si rozkvetlou louku přejí nosit
v kabelce celý rok.

Nepromokavé,

omyvatelné.

Mitnik.

...

Už se vás nemůžou dočkat v e-shopu.

Přiletěly i ikonické koňadry.

A jemňoučký vzor pro romantické duše.

Jak přežít starý dům aneb román na pokračování

Bydlíme v domě z roku 1927, koupili jsme jej v roce 2016 a letos na jaře jsme se pustili do jeho rekonstrukce.

Chtěli jsme domu vrátit jeho prvorepublikového ducha, propsat do něj 21. století i nás.

První schůzku se stavební firmou jsme měli 24. února 2022 ráno, ano v ten den! Rok jsme společně pracovali na přípravě rekonstrukce, abychom se po roce rozešli. Podle nich nešlo to, co jsme si přáli. A podle nás za to ještě chtěli nesmysl peněz.

Ani s druhou firmou jsme si neplácli a začali jsme propadat těžké nenáladě. Denně jsme se o tom s mužem bavili - bavili se o ničem. Měli jsme projekt, neměli jsme firmu, barák vlhký, plyn drahý.

Až jedno pondělí ráno se mě ptá naše paní na úklid. "Paní Mirka, Vy jste nějaká smutná?" Všechno jí vylíčím, pobrečím si, vysmrkám se do utěrky, aby mi pak N. řekla:

"A proč tu rekonstrukci nedělá firma, pro kterou pracuje můj manžel?"

V listopadu 2023 se poprvé všichni setkáváme. Co dříve nešlo - už není problém. Rozpočet sympatický, vedoucí stavby pokorný. David je nadšený z jeho mládí, mně se zas líbí, že k nám nejezdí autem dražším než dvojnásobek součtu ceny auta mého a mého muže.

Na Zelený čtvrtek 2024 k nám na zahradu přijede bagr, aby odkopal základy domu - začínáme!

A na Velký pátek máme ve schránce první anonym.

...

Pokračovaní zase za týden.

Zpátky do lavic

Manšestr k září patří.

A teď už k němu patří i Mitnik manšestrové kabelky - podzimní novinky ve dvou barvách.

Hlaďounký stříhaný samet - co toho vydrží jako džínovina!

A s čím máte začátek školy spojený Vy?

A měli jste kromě manšestráku i stejnou sukni. Já ano!

Černá dokonalá klasika.

Tak šťastný nový školní rok!

Dorota Ambrožová: Poslední léto

Aneb jak přežít školní rok.

Zachovejte klid. Přijdou časy. A ty budou navzájem kolidovat. Přijdou termíny. Z nich deset stihnete a na jedenáctý zapomenete. Přijdou seznamy. A na nich ne všechny položky budou nutné, potřebné či správné. Proto je nutné to prodýchnout, zachovat klid a rozvahu. Nepanikařit, nelehat si čelem na kuchyňskou linku.

Dejte tomu čas - ono si to sedne. A zatím si přečtěte můj knižní tip.

V románu Poslední léto jsem byla všechno - dospívající dcera patnáct až dvacet, její nemožná matka i učitelka na gymplu. Už dlouho se mi nestalo, abych se v knížce ztotožnila se všemi postavami. V každé jsem se tolik viděla! Debutující dílo jsem četla na pláži na Korsice a byla jsem nadšená. Tak nadšená, že jsem skvělé pasáže musela mužovi číst nahlas.

Někdy začátkem prosince se máma chvíli strachuje o moje kamarádky, jestli třeba vůbec existujou a tak. Pořád se vyptává na Radku a navrhuje, jestli bych ji nechtěla pozvat někdy na čaj, že bychom spolu mohly upéct cukroví. Jako kdybychom byly nějaké děti z Bullerbynu.

...

"Ty se tomu směješ, mami?!

Tak to jseš fakt dobrá!", hodnotil mě nejstarší syn, když odstavce z knížky slyšel taky.

Knížka je o křehkém dospívání. O koukání na svět a dospělé - a hledání se v tom. O vlastním těle a vlastních hodnotách. O tom, že odpověď "To je individuální" asi není ta nejlepší. "Mami, co jsou to hodnoty?", ptá se hlavní hrdinka své matky. "To je individuální", zní její odpověď. "Mami, jak dlouho je správné po úmrtí člověka držet smutek?" "To je individuální", zní jindy. "Začínám být alergická na slovo individuální," glosuje si pro sebe mladá holka správně.

Taky jsem z jiného úhlu viděla, jak moc můžou tlačit a bolet i otázky a výroky učitelů na střední. Pokládám úplně stejné. "Co chcete dál dělat po maturitě?" "Tak co Vás baví?" "Ale dál studovat byste měl(a), Vy na to máte"! Dorotě Ambrožové se výborně povedlo vylíčit náctiletou kočku, která dělá koniny, citlivě a se sympatiemi. Je to drzá držka, kterou nemůžete nemilovat. Hlavní Hana vám nastaví upřímné zrcadlo. Vaší pubertě, vašemu rodičovství, naší společnosti.

A o čem ta knížka je? O naplněné/nenaplněné lásce s dvojnásobným věkovým rozdílem, o první lásce s klukem, o sexu, o snech a nadějích. O provokaci, kouření na balkóně a malování. O prvním podnájmu, první brigádě, o Klubu experimentálního sexu. O cynismu a zranitelnosti, i když to nejdřív vypadá, že po naší Lolitce vše steče jako po pláštěnce, až na to že vůbec. Novela Poslední léto je pecka tohoto léta. Tu si přečtěte - protože z ní se bude dát čerpat celý rok!

Jak jsme byli na Korsice

Vyjeli jsme z Prahy v šest ráno, nicméně evropská doprava tuto srpnovou sobotu byla ještě hustější než jsme doufali, a tak jsme do Janova dorazili až večer. Ujet tisíc kilometrů nám bohužel zabralo celý den a v přístavním městě jsme si oproti plánům stihli dát pouze večer, s mužem vdechnout láhev vína na půl a šli jsme spát.

Ráno nás čekalo trochu paniky a zmatků s Google Maps a podúrovňovým naloděním se na trajekt, ale nakonec jsme to zvládli včas - zpocení a šťastní jsme zamávali Itálií a vydali se směr korsická Bastia. Dopolední čtyřhodinová plavba byla paráda. Hráli jsme scrabble, četli si, opalovali se na palubě a všecko to završili výborným obědem v lodní kantýně. Že jsme v lahodném Středomoří nám bylo jasné každý soustem, každý lokem, každým italským šprýmováním obsluhy s námi.

Do kempu jsme to pak měli už jen slabou hodinku a v naturistickém resortu Riva Bella jsme zůstali celých čtrnáct dní.

Cestovat po Korsice není snadné. Zacpané pobřežní cesty se vlečou a překonat hory z východy na západ a zase zpátky chce pevný žaludek i nervy. Ty zejména na couvání v serpentýnách míjíte-li se s obytným vozem, karavanem či s karavanem s dvojitou nápravou. Úsměv na tváři vám pak naopak vždy  vykouzlí italské autíčko ve zpětném zrcátku, které se vás mezi zatáčkami snaží stůj co stůj nějak honem předjet, vás - líné sedmimístné rodinné vozidlo. To je pro Korsičany typické, švihají to na silnicích ve svých fiatcích o sto šest, přesněji tak sto šedesát za hodinu.

Ale i tak jsme si nenechali ujít návštěvu hlavního města Ajaccia, zmíněnou Bastii, luxusní Saint-Florent i Porto Vecchio skoro na jihu. Koupali jsme v moři i v řekách. A jeden tip pro vás, který my nikde nevyčetli, v pondělí mají všechna muzea a památky ZAVŘENO. Korsičané nejsou Francouzi, Korsičané jsou zcela svébytní a naprosto hrdí Korsičané; původní, nespoutaní, divocí a sexy vintage, jen v pondělí mají zcela tradičně zavřeno!

Pro zpáteční cestu z Korsiky jsme zvolili noční plavbu trajektem opět na trase Bastia - Janov. Naposledy jsme povečeřeli ve městě a těšili se do naší kajuty. Byla to pro nás všecky premiéra a šli jsme do ní s dost romantickými představami. Hned ve futrech prostorné čtyřlůžkové kajuty nám však došel dech. Klimatizace jela na tak malinkatý výkon, že se v lodní místnosti nedalo skoro dýchat - bylo tam šílené vedro a absolutně chyběl kyslík.

Zděšení mého muže bylo o to silnější, že se mylně domníval, když jízdenky letos v lednu kupoval, že jsme za rodinnou kajutu zaplatili děsné prachy. Proto on očekával titanikovský luxus a dostal pěkné, čisté, ale VAKUUM. Já si ale v životě zakládám na tom, že jsem děvče do nepohody, a tak jsem nás  všechny vytáhla do baru na palubě, kde to žilo, hudbu pouštěl DJ a prosecco teklo proudem. Děti měly své baby bubliny v plechovkách, my v kelímcích a z lodi jsme pozorovali vzdalující se světla nočního ostrov i hvězdy na nebi. V deset jsme šli spát. Tedy ...

Děcka usnula hned, já na chvíli taky, David vůbec. V kajutě bylo vážně šílené vedro, i když jste skoro neměli pyžama a otevřeli jste si dveře na chodbu. Muž se v jednu chvíli zcela zoufalý rozhodl, že se půjde aspoň projít. Jenže se mu nechtěly ani obouvat tenisky, ani po tmě hledat triko, a tak došel k závěru, že aby chodil orosený, polonahý a bosý nad ránem po lodi, to je asi moc.

V 5:30 nás pak naštěstí vzbudila posádka, že připlouváme do cíle - my ale oba stejně nespali. Zmuchlaně jsme se na sebe podívali, dali si sprchu, v kantýně fantastické italské cappuccino, řekli si, že i cesta je cíl a vydali se opět tisíc kilometrů domů. 

Merci beaucoup, Corse! Au revoir!

Arrivederci!

Saint-Florent

A co Vy s středomořské ostrovy?

Lítáte nebo také raději dáváte přednost svému autu?