Jak jsem moderovala japonsky

Budík mi zvoní v pět. Vstávám, abych si stihla upravit svoji řeč. Už ji mám napsanou, jen do ní potřebuji začlenit přání majitelů značky, která jsem si od nich včera poslechla. Začlenit, ale zároveň svůj text neprodloužit, tedy proškrtat. Úvodní slovo na dětské módní přehlídce WOUKI totiž nemůže být dlouhé.

Za hodinu mám text akorát tak na jednu A4, druhou hodinu mi trvá se jej naučit zpaměti, a to včetně japonské věty: "Saki, Wouki no mahou no ikimono no Seisaku wa dou desthitaka?", ve které se v originále budu ptát japonské výtvarnice žijící v Praze Saki Matsumoto, jak se jí pracovalo na nové letní kolekci Čarovné bytosti.

V osm ráno jsme v práci na place, než v šest večer vypukne módní šou, fotíme ještě dvacet děti na produktové fotky a já u toho pomáhám. V jednu máme hotovo, všichni v týmu vdechneme řízek s kaší k obědu a chvíli na to už přichází můj nejstarší syn - na brigádu. V rámci oslav osmnáctých narozenin Skibi bude mít venku ve Vindyšově továrně stanoviště land artu pro děti. Pomáhám mu s přípravou, půjčuji firemní tričko a zároveň si na půl pusy nahlas opakuji svůj večerní text.

Chvíli na to už mě Míša tahá na maskérskou židli a neuvěřitelnou hodinu mi češe japonský drdol, který ve finále propíchne dvěma skutečnými asijskými hůlkami. Ve černém overalu a rozkošných pantoflíčcích se vrhám mezi odpolední hosty, vítám obchodního atašé z japonské ambasády, barefoot kamarádku i slavné influencerky a v šest jdeme na to.

Mikrofon už se mi potí v ruce, ale ještě všichni hosté nesedí, chybí místa. Zaměstnanci ze Skibi honem hledají každou volnou židli a řvou přes celý sál: "Mám dvě místa!" - jako v těch nejluxusnějších nočních barech, na které se stojí fronty na ulici. Pak už můžu všechny přivítat, nechat promluvit majitelku Kateřinu, návrhářku Moniku i Japonku Saki. Ta mi v japonštině odpovídá velice dlouze, ale já jí bezmezně věřím, že říká to, co jsme se domluvily. A to taky následně přeložím česky, což ona na oko spontánně komentuje slovy: "Máš pravda, Mirka!"

Ještě zmíním, kam poputuje výtěžek z dnešní přehlídky, nalákám diváky na narozeninový dort a děcka můžou na scénu. Některá kráčí důstojně, některá důstojně komicky, jiná hopskají. A když na molo vstoupí holčičky v mušelínových šatech a s šátečky v ruce, mám slzy v očích. Něžná hudba, pastelové barvy, děti, jejich hrdí rodiče, rytmický potlesk, stud i široké úsměvy, krepové květiny i chyby v choreografii, to všechno mě v tu chvíli naprosto dojme, tím víc, když zahlédnu lesknoucí se oči i Ivety a Kláry.

Děkuji celému týmu i letos za důvěru, být u historického úspěchu této české značky je pro mě čest.

Pak ještě sfouknout osmnáct svíček, společná fotka a objetí s mým mužem, který doběhl akorát tak,

když se začal krájet dort. Má to tak někdo štěstí!

Výtvarnice Saki Matsumoto a návrhářka Monika Drápalová.