Jak přežít Berlín

Když někdo miluje dějiny a politiku dvacátého století jako náš nejstarší syn, nemůžete mu dát k narozeninám lepší dárek než cestu do Berlína. A tak jsme jeli.

Týnky jsem se před odjezdem ptala, co si tam bere na sebe, nezaujatě řekla, že nic, že to bude normální dovolená a bude nám tam vedro. A měla pravdu. Když jsme ve čtvrtek do Berlína dorazili, teploty na slunci se šplhaly ke třicítce a my jsme hned zapluli do prvního muzea, které jsme měli pár kroků od našeho bytu. V Neue Nationalgalerie měla zrovna výstavu Yoko Ono a s ní jsme se hned ponořili do 20. století, co to šlo. Možná až příliš - až to Kuba glosoval, že jsme se tam příliš zakempili.

Braniborská brána, Památník holocaustu i první pivo v parku na nás ale počkalo. Stejně jako moje nejmilejší spolužačka S., která žije v Berlíně už od školy, a která nám na uvítací německou večeři doporučila tradiční podnik ve stylu art deco Nolle, protože jestli si někde máte dát currywurts s noblesou a stylem dvacátých let, tak je to právě tady. Domů jsme se vrátili dost pozdě nočním U-Bahnem, přestože říct toho jsme si spolu stihly dost málo.

V pátek dopoledne jsem se celé své rodině snažila vymluvit díru do hlavy tentokrát v Alte Nationalgalerie dějinami umění, ale doma není nikdo prorokem a místo doplňujících otázek na realismus, impresionismus či symbolismus jsem v očích Týnky, Mikiho, Kuby i Davida(!) četla pouze jediný dotaz - kdy půjdeme na oběd? Ten jsem plánovala dát si na letišti Tempelhof a upřímně nebylo to moje nejlepší rozhodnutí v životě.

Tamější věž, kterou si Kuba přál navštívit, byla zavřená. A první volný termín na komentovanou prohlídku ikonického civilního letiště v centru města, které během berlínské blokády v letech 1948 až 1949 sloužilo k takzvanému leteckému mostu, byl až za dva dny. Mrzení v týmu jsem chtěla rozpustit lákavou nabídkou dobrot, které jsme si před dvěma lety na stejném místě daly v pátek večer se Soňou my. Jenže teď byly tři hodiny odpoledne, moje družstvo na pokraji hypoglykemického šoku a opulentní foodtrucky nikde. Jen na obrovskou travnatou plochu pomalu přicházely turecké a jiné rodiny a nosily si grily, deky, židličky, jehněčí, zeleninu, pečivo a drinky k parádnímu podvečernímu grilování. Pro nás však měli v červeném kiosku jenom rebarborový koláč. Rodinnou nenáladu jsem se snažila naředit alespoň čtením o Tempelhofu, který je třetí největší souvislou stavbou na světě - hned po Pentagonu a Ceuacescově paláci v Bukurešti.

Když ale chviličku na to kousíček od nás zaparkoval vintage mobilní stánek se zmrzlinou, nálada na bodu mrazu roztála. Děcka to zajedla, my s mužem zapili rosé, a když jsme pak v centru vystoupili na Checkpoint Charlie, svět už byl zase v pořádku.

Na slavném místě Berlínské zdi jsme se vyfotili, za suvenýry probendili devizový příslib a za zbytek jsme šli všichni do muzea DDR. Na komerční skanzen socialismu jsme si sice vystáli frontu, ale já aspoň poprvé v životě řídila trabant. A jejich pokojíčky, ložnice a kuchyně z let minulých mě dokonalou iluzí úzkosti dojaly až k slzám. Navíc každý šuplík, každá skříňka v sobě skrývaly nějakou informaci - takže navzdory obsahu to byl skutečně nádherný koncept.

V sobotu ráno jsme patřili k prvním lačným návštěvníkům Německého technického muzea, jejichž exponáty lodí a letadel obdivovali všichni moji čeští muži s otevřenou pusou. A někdy během odpolední návštěvy Muzea německých dějin se začala Týnka doptávat, jestli už není čas na zasloužený shopping. Byl - a já si vybrala půvabnou bundičku snů, na které jsou vyšité červené květiny a španělské nápisy SOL. A to jsem v tu chvíli ještě netušila, jak mě zítra zahřeje.

Na nedělní snídani jsem nám totiž vybrala sousedskou kavárnu Annelies v bohémské čtvrti Kreuzbergu, na jejíž křupavé lívance se stojí sakra fronta. I my v ní stáli, teplota bohužel ukazovala jen něco málo přes deset stupňů a začínalo pršet. My přesto kývli i na místo venku, já dětem z auta přinesla na sebe všechno, co měli s sebou, obsluha nás zabalila do dek a já si přes svou novou krémovou blůzu dala ještě vlněné oversize sako. Lívanečky však byly boží, i ty s masem a horké kafe a čokoládu jsme vdechli.

Že bychom se pak zahřáli v zoologické zahradě, to nemůžu říct, ale hlavně jejich pavilon pand nás zahřál u srdce. Čerstvá pandí dvojčátka jsou ňuňu, jejich maminka inspirativní esence flegmatismu a celkově nás ta komorní ZOO moc bavila.

Týnka za nejlepší berlínské muzeu prohlásila to ve Wannsee, nečtěte to prosím ideologicky, pouze bylo nejkratší. A pak jsme jako jediní hosté široko daleko zakotvili v legendárních koších na břehu stejnojmenného jezera. Tři z nás se letos poprvé v sezóně koupali, dva z nás postavili první letošní hrad z písku. Konečně se udělalo zase vedro, slunce se opíralo do hladiny a občerstvení z kiosku chutnalo jako v létě. Nějaké ty starosti jsme utopili ve vodě a obzoru se nám ukázaly prázdninky.

I přesto jsme ale nakonec sedli do auta, minuli hraniční přechod Checkpoint Bravo a odfrčeli domů. Spokojení a plní. Naplnění historií, zážitky i sebou navzájem. Danke schön a už jdu stříhat krejčovský metr, kdy spolu vyrazíme zase příště.