Všechno nejlepší, babičko!

Dnes by moje babička oslavila sté narozeniny.

Maminka tří dětí. Babička šesti vnoučat - vlastních i osvojených. Prababička osmi pravnoučat. Drobná žena s dlouhým životním příběhem. Narodila se kousek od lázeňských Piešťan a namísto tradiční těžké práce na poli se v době Slovenského štátu statečně rozhodla jako sotva plnoletá odjet nočními vlaky až na konec světa - do severočeského Varnsdorfu, kde titěrně pracovala v továrně na punčocháče. Po návratu domů pak vystřídala nevonící zaměstnání v gumárnách za výrobu čokoládových pralinek a jiných dobrot - jak říkala maškrt. Dědu si vzala, protože prý měl krásné kučeravé vlasy, ale stejně jako jeho bujná kštice bylo bohužel divoké i jejich manželství. 

Se dvěma malými dětmi se nakonec oba nastálo odstěhovali na Ostravsko, kde její manžel získal dobře placenou, oceňovanou, ale náročnou práci důlního záchranáře. Pohledný chlap jako hora si však uměl užívat těžce vydělaných peněz, a to až do dna každé sklenky! Fáral, pomáhal; zachraňoval i při velkém neštěstí na Dukle v roce 1961. Černobílé zažloutlé fotky s ohnutými rohy z té doby ukazují mladého, silného chlapa vždy v centru pozornosti celé společnosti a jeho malou, pěstěně načesanou ženu, třeba v nádherných brokátových  šatech. Pohledná babička s velikýma tmavýma očima chodila pečlivě upravená a v botách na korkovém klínku bahnitými ulicemi teprv vznikajícího Havířova, kde ještě chyběly chodníky.

Moje nejstarší vzpomínky na ni jsou z osmdesátých let, kdy jsem u nich doma trávila s mou starší sestřenici letní prázdniny. Babičce nikdy nechyběla energie ani drajv, i když společnou domácností s dědou se spíš nesl strach z něj. Vzteklý důchodce bolestně trpící psychosomatickou lupenkou nám všem uměl zle hrozit svou oteklou pěstí. Když ale děda v šest večer odešel na noční brigádu, začal nám s naší zlatou babičkou zlatý čas. Všechny tři jsme se zabalily do chlupaté larisy a zavrtaly se v křeslech v obyváku. Babička nám k večernímu televiznímu kinu nanosila ořechový štrúdl a teplé kakao. Když pak děda dopoledne spával po službě vrátného, "tiško" jsme spolu za poslechu tranzistorového rádia na poličce nad ledničkou v kuchyni všechny holky krájely na dřevěném válu pomoučené domácí nudle do polívky nebo pekly povidlové buchty. Nebo jsme společně vyrážely naproti obchodnímu domu Budoucnost na trh pro pěknou zeleniny a ovoce na zavařování. A pamatuju si, že babička tehdy místo kabelky nosila bílý plastový lisovaný košík.

Moje babička byla nejhodnější na světě. Upletla mi nepočítaně svetrů a strakatých vest a celý gympl i na vysoké škole mi tajně za dědovými zády při každé návštěvě strčila stovku do kapsy a pytlík mandarinek k tomu. Když se narodil Kuba, zapomněla se a ve svých osmdesáti šesti letech odhodila obě švédské hole a lehla si k tomu blonďatému nemluvněti pasoucí koníčky na zem. Jsou z toho kouzelně dojemné fotky, jen pak moje snaha zvednout ztuhlou stařenku zas kolmo vzhůru už tak něžná nebyla. Ovdověla babička, povídavá a společenská, špatně nesla prázdný byt a samotu. Když svou andulku - poprvé a naposled - ochotně nakrmila ze lžičky společným kafem, mohlo to být k úsměvu. K vzteku nás pak všechny v rodině dovádělo, když se opakovaně stávala bezmocnou obětí podomních prodejců a jiných šmejdů.

Babička si vždycky ráda povídala. Ptávala se mě, jestli se David taky pere, když se napije a pokaždé s velkou úlevou přijímala mojí zápornou odpověď. Nechávala si popisovat dnešní Prahu, ve které za války jednou přestupovala na Hlavním nádraží. Jak šel čas a z jejich životních vzpomínek zůstávaly jen ostrůvky paměti, opakovaně mi vyprávěla o své dívčí touze krásně se oblékat, veliké chuti opustit dřinu rodinného hospodářství a mít se dobře někde jinde. Svými křehkými prsty mi mnohokrát předváděla, jak náročně se tkaly silonky. Líčila mi, jak jednou jedinkrát byla v Jugoslávii u moře nebo jejich mnohé léčebné pobyty v československých lázních, kam bývalí horníci mohli zaslouženě jezdit.

Když se narodil Miki, babička už si skoro pořád myslela, že je to holčička. Někdy si nás všechny pletla, ale při dobrých dnech mi správně říkala: Mirečka; oslovovala mě zásadně slovensky prvním pádem. I Týnku ještě stihla vidět.

Moje babička odešla přes šesti lety a já mám po ní stále její kuchyňské mísy a Atlas liečivých rastlin. A možná i trochu umu v ručních pracích.

Všechno nejlepší, babi!

Zvedám na tvou počest sklenici cinzana ozdobenou cukrem,

jak se u tebe doma vždycky slavilo.