Týden ve dvou už jsme potřebovali jako sůl.
Vybrali jsme si pro něj Španělsko, kam můj muž jezdí často, a tentokrát sbalil i mě. Vybrali jsme si malinkou vilku v horách, čtyřicet minut od Malagy. Nizozemský pár se o ni luxusně stará, stejně jako chtěl o nás.
Jenže my prochodili Malagu, Rondu i Granadu. Škvařili se na tripu v Camenito del Rey a každý den koupali v moři. Pečující majitelé se nás ptali, jestli je všechno v pořádku, že k nim lidé většinou přijedou a nehnou se z místa. Měli pravdu, byla to oáza zenu - nad vyschlým korytem řeky, s výhledem na protější kopce. Občas štěkali psi a teplý vzduch voněl po květech.
Už první ráno jsem se koukala z postele doleva, z francouzského okna rovně a doprava, na muže - a každý jeden pohled by byla fantastická fotka. Nemohla jsem se vynadívat. Interiér i obě naše terasy byly směsicí vintage jižanských kousků, skandinávského designu a citu pro detail. Nevěděla jsem co dřív, jestli vzít do ruky foťák, plakat dojetím, být s Davidem.
Španělské srpnové vedro nezná míru, a tak jsme při našich cestách navštívili všechna muzea místního rodáka Pabla Picassa, včetně jeho rodného domu. Kde byla klimatizace, tam jsme šli. A totálně splavení z návštěvy města Ronda jsme skočili i do místní sladkovodní přehrady Guadalhorce.
Do Granady mě muž vzít nechtěl - horko, daleko, horko, ale nakonec jsme jeli i tam. A mě ten kluk nikdy nepřestane překvapovat; jak to že jsem s ním dvacet pět let a pořád ví něco, co mi nikdy neřekl? Jak to, že zná tak detailně režim generála Franca i šílený životní příběh frontmana kapely INXS Michaela Hutchence. "Odkud tohle všechno víš?!", ptám se ho pokaždé a pokaždé dojdeme k závěru, že zatímco on si na gymplu dvacet pět hodin denně četl, já stejnou dobu sháněla chlapce - ale vybrala jsem si skvěle.
Žádné komentáře:
Okomentovat