Novinky na Vinted

Prošla jsem dětem skříně a naplnila Vinted.

Mikiny, trička, šaty i župany s plavkami - koho baví náš vintage styl, ten si u mě vybere. Klučičí, holčičí, proužky, puntíky i srdíčka.

Pojďte se na to podívat - bude to láska na první pohled z druhé ruky!

Všechno nejlepší přeji mumínci

Všechno nejlepší ke Dni matek

vám přeji mumínci, květy nebo veverky.

Neokoukané, nové nepromokavé taštičky jsou tu!

Ať žijou maminky, ženy, které ještě maminkami nejsou i ženy,

které se mámami nestaly, i když si to tolik přály.

Krásnou neděli,

buďte zdravé, šťastné, spokojené a houževnaté

- jako ti moomins.

Mumínkovská párty jede.

Půvabné pastelové květy.

Veverka, nikoli zrzečka, ale tyrkysová.

Anebo celá rychlá rota v tlumených barvách.

Jak přežít Berlín

Když někdo miluje dějiny a politiku dvacátého století jako náš nejstarší syn, nemůžete mu dát k narozeninám lepší dárek než cestu do Berlína. A tak jsme jeli.

Týnky jsem se před odjezdem ptala, co si tam bere na sebe, nezaujatě řekla, že nic, že to bude normální dovolená a bude nám tam vedro. A měla pravdu. Když jsme ve čtvrtek do Berlína dorazili, teploty na slunci se šplhaly ke třicítce a my jsme hned zapluli do prvního muzea, které jsme měli pár kroků od našeho bytu. V Neue Nationalgalerie měla zrovna výstavu Yoko Ono a s ní jsme se hned ponořili do 20. století, co to šlo. Možná až příliš - až to Kuba glosoval, že jsme se tam zakempili.

Braniborská brána, Památník holocaustu i první pivo v parku na nás ale počkalo. Stejně jako moje nejmilejší spolužačka S., která žije v Berlíně už od školy, a která nám na uvítací německou večeři doporučila tradiční podnik ve stylu art deco Nolle, protože jestli si někde máte dát currywurts s noblesou a stylem dvacátých let, tak je to právě tady. Domů jsme se vrátili dost pozdě nočním U-Bahnem, přestože říct toho jsme si spolu stihly dost málo.

V pátek dopoledne jsem se celé své rodině snažila vymluvit díru do hlavy tentokrát v Alte Nationalgalerie dějinami umění, ale doma není nikdo prorokem a místo doplňujících otázek na realismus, impresionismus či symbolismus jsem v očích Týnky, Mikiho, Kuby i Davida(!) četla pouze jediný dotaz - kdy půjdeme na oběd? Ten jsem plánovala dát si na letišti Tempelhof a upřímně nebylo to moje nejlepší rozhodnutí v životě.

Tamější věž, kterou si Kuba přál navštívit, byla zavřená. A první volný termín na komentovanou prohlídku ikonického civilního letiště v centru města, které během berlínské blokády v letech 1948 až 1949 sloužilo k takzvanému leteckému mostu, byl až za dva dny. Mrzení v týmu jsem chtěla rozpustit lákavou nabídkou dobrot, které jsme si před dvěma lety na stejném místě daly v pátek večer se Soňou my. Jenže teď byly tři hodiny odpoledne, moje družstvo na pokraji hypoglykemického šoku a foodtrucky nikde. Jen na obrovskou travnatou plochu pomalu přicházely turecké a jiné rodiny a nosily si grily, deky, židličky, jehněčí, zeleninu, pečivo a drinky k parádnímu podvečernímu grilování. Pro nás však měli v červeném kiosku jenom rebarborový koláč. Rodinnou nenáladu jsem se snažila naředit alespoň čtením o Tempelhofu, který je třetí největší souvislou stavbou na světě - hned po Pentagonu a Ceuacescově paláci v Bukurešti.

Když ale chviličku na to kousíček od nás zaparkoval vintage mobilní stánek se zmrzlinou, nálada na bodu mrazu roztála. Děcka to zajedla, my s mužem zapili rosé, a když jsme pak v centru vystoupili na Checkpoint Charlie, svět už byl zase v pořádku.

Na slavném místě Berlínské zdi jsme se vyfotili, za suvenýry probendili devizový příslib a za zbytek jsme šli všichni do muzea DDR. Na komerční skanzen socialismu jsme si sice vystáli frontu, ale já aspoň poprvé v životě řídila trabant. A jejich pokojíčky, ložnice a kuchyně z let minulých mě dokonalou iluzí úzkosti dojaly až k slzám. Navíc každý šuplík, každá skříňka v sobě skrývaly nějakou informaci - takže navzdory obsahu to byl skutečně nádherný koncept.

V sobotu ráno jsme patřili k prvním lačným návštěvníkům Německého technického muzea, jejichž exponáty lodí a letadel obdivovali všichni moji čeští muži s otevřenou pusou. A někdy během odpolední návštěvy Muzea německých dějin se začala Týnka doptávat, jestli už není čas na zasloužený shopping. Byl - a já si vybrala půvabnou bundičku snů, na které jsou vyšité červené květiny a španělské nápisy SOL. A to jsem v tu chvíli ještě netušila, jak mě zítra zahřeje.

Na nedělní snídani jsem nám totiž vybrala sousedskou kavárnu Annelies v bohémské čtvrti Kreuzbergu, na jejíž křupavé lívance se stojí fronta. I my v ní stáli, teplota bohužel ukazovala jen něco málo přes deset stupňů a začínalo pršet. My přesto kývli i na místo venku, já dětem z auta přinesla na sebe všechno, co měli s sebou, obsluha nás zabalila do dek a já si přes svou novou krémovou blůzu dala ještě vlněné oversize sako. Lívanečky však byly boží, i ty s masem a horké kafe a čokoládu jsme vdechli.

Že bychom se pak zahřáli v zoologické zahradě, to nemůžu říct, ale hlavně jejich pavilon pand nás zahřál u srdce. Čerstvá pandí dvojčátka jsou ňuňu, jejich maminka inspirativní esence flegmatismu a celkově nás ta komorní ZOO moc bavila.

Týnka za nejlepší berlínské muzeu prohlásila to ve Wannsee, nečtěte to prosím ideologicky, pouze bylo nejkratší. A pak jsme jako jediní hosté široko daleko zakotvili v legendárních koších na břehu stejnojmenného jezera. Tři z nás se letos poprvé v sezóně koupali, dva z nás postavili první letošní hrad z písku. Konečně se udělalo zase vedro, slunce se opíralo do hladiny a občerstvení z kiosku chutnalo jako v létě. Nějaké ty starosti jsme utopili ve vodě a obzoru se nám ukázaly prázdninky.

I přesto jsme ale nakonec sedli do auta, minuli hraniční přechod Checkpoint Bravo a odfrčeli domů. Spokojení a plní. Naplnění historií, zážitky i sebou navzájem. Danke schön a už jdu stříhat krejčovský metr, kdy spolu vyrazíme zase příště.

Zažij knížku Harry Potter s Ilonou Polanski

Dnes je moje pozvání kouzelné.

Zvu vás na Harry Pottera a výtvarnou dílnu s ilustrátorkou jeho nového vydání Ilonou Polanski. Právě ji si vybrali v Londýně, aby obálku magické ságy ilustrovala znovu - po dvaceti pěti letech.

Uvidíme se v neděli 1. června od jedné hodiny v radotínské Vindyšově továrně.

Vstupenky jsou již on-line.

Jen pozor, tentokrát je jich jen pár.

Tvůrčí workshop bude totiž výjimečný; vytvoříme si vlastní čarodějnickou postavu a vymyslíme vlastní čarodějnickou třídu. A děti také exkluzivně dostanou od Ilony dárek.

Tak koukejte přijít, mudlové!

Pro děti 7+.

Byly jednou dvě malířky

Týnka přišla s miloučkým nápadem.

Dva malíři malují jeden obraz. Vezmete si dvě plátna a ty si při malování střídáte. Je to úžasný relax; chvíle překvapení, inspirace a naslouchání druhému. Už dlouho jsem neměla tak kouzelné nedělní dopoledne.

Síťovka vol. 12

Byla jsi úžasná!

A vy jste byla naprosto báječná a já se zamilovala do vašeho příběhu a projevu…děkuju moc za to!

Bylo to moc fajn. Jako budoucí obyvatelé Řevnic nás ta akce děsně nadchla. Mrzí mne, že vás jsem už neslyšela, těšila jsem se na to. Ale naše drahé 6lete dítě už měli po 5bojarce fakt dost a museli jsme to zabalit.

...

Napsali mi moji přátelé a diváci Síťovky.

Děkuji, děkuji, děkuji.

Jak přežít 125 diváků

Zaparkuji auto, vynesu z něj šicí stroj a vstoupím do řevnického Dřeváku. Je to výjimečná stavba, původně obyčejný sklad u nádraží, dnes nádherně rekonstruovaný, čistý a parádně nasvícený prostor. Holky za barem už kmitají, zvukař pobíhá v čele s tabletem v ruce, DJ César se chystá a jediný, kdo teď nemá nic na práci, je naše sousedka z kempu, herečka Erika Stárková, která zde doprovází svého peruánského partnera za mixážním pultem.

 

V šest máme všichni vystupující sraz, všem to ohromně sluší a všichni se dost klepeme. Cvičně si zkoušíme vyskočit na stupínek, ze kterého budeme mluvit k publiku a hlavní organizátorka Bashka nám na závěr ukazuje tajný trik s mikrofonem - pro nás, co se nám nervozitou klepou ruce. Geniální! A učitel improvizace Ondřej nám ještě honem šušká do ucha, představte si, že 85% lidí z publika by ani za nic teď nechtělo být na vašem místě. Jdeme na to!

 

Do hodiny se sál naplní do posledního místečka, přijde můj muž, moje kamarádky i Jitka, která nakonec sehnala vstupenky na týden vyprodanou show. První jde na řadu Katka, má v Dobřichovicích restauraci a na sobě nádherný outfit s širokými kalhotami a bílou vestičkou. „Na to, že je z gastra, mluvila úplně fantasticky!“, hodnotí obratem její podnikatelský příběh David. Na pódiu ji střídá lékárnice a bylinkářka Dagmar v kroji žítkovských bohyň. Sklízí potlesk obrovský. Ondra umí improvizovat a jeho čtyřminutové vystoupení je doplněné osmi šílenými fotkami vysmátého chlapíka a stejně na plné koule si to teď a tady užívá on. Petra ve fuchsiových montérkách pak mluví o rekonstrukci stoletého domu, který jí s manželem spadl na hlavu, ale díky této stavební katastrofě však objevila díru na trhu - kterou rozhodně jsou montérky pro holky v lila, cihlových, skořicových či tyrkysových odstínech. „Holky přece nepracují!“, křičí Péťa ironicky na celý Dřevák a publikum jí nadšeně tleská!

 

Kromě nás s byznys příběhem jsou hostem večera i naše sousedka ze vsi a desátá z olympiády v Paříži pětibojařka Lucie Hlaváčková nebo ředitelka berounského domácího hospicu Mezi břehy, která minulou Síťovku vyhrála a i dnes naprosto dojme, rozpláče a rozloží nás všecky; protože snad všichni chceme zemřít doma.

 

Náladu zpátky nám zvedne pambíčkář Standa se svým projektem Křesťanská akademie, protože vtipnějšího gay katolíka nepotkáte. Sochařka Bára okouzlila svým vystoupením mého muže natolik, že se mě ještě druhý den ráno znova ptal, jestli to vyhrála. Soukromý investor řevnické sportovní haly předvede zcela sebevědomý řečnický výkon a jako poslední promluvím já.

...

Byl to silný večer, který jsem si v publiku obrovsky užívala, tleskala jsem a ječela, co to šlo. Vítězi gratuluji, sportovní kampus pro něj navrhl můj kamarád - který se za to dostal do finále České ceny za architekturu 2024 - a stát vedle něj a vyprávět o Mitnik kabelkách byla pro mě čest.

 

Všem, kdo si ten večer ode mě chtěli koupit šitíčko do kabelky, dojatě děkuji. Všem, kdo mě pozvali na drink a večeři taky. Těším se na ofiko fotky a díky, parto, bylo mi ctí zažít si tohle s vámi. Děkuji Meandru Řevnice za pozvání, Míše Peckové za make-up a Bashce a Veronice za skvělou životní lekci kuráže.

Síťovka - Setkání inspirativních sousedů od Berounky

 

Dostalo se mi výjimečné šance.

Příští pátek budu v Řevnicích vyprávět svůj podnikatelský příběh - a spolu se mnou sedm fantastických žen a mužů. Už jsme se společně sešli a mně spadla brada, hluboko na zem. Seděli jsme spolu okolo stolu, postupně se každý z nás postavil do jeho čela a ve čtyřech minutách řekl, co je zač. Protože přesně tolik času dostaneme za týden před skutečným publikem.

A aby to lidi bavilo, navzájem jsme si pomáhali dát to slušně do kupy. Někdo mluvil místo čtyř minut osm, někdo pořád o svých rodičích, někdo se ve vyprávění o sobě sám úplně ztratil. A mě celé čtyři hodiny našeho setkání nepřestávala fascinovat ochota těch úspěšných a zajímavých lidí poslouchat druhé, psát si poznámky a pomoci si. Jak vybrat to nosné a inspirativní. Kde ve vyprávění začít a skončit. Kde je hodnota našich příběhů.

A něco vám řeknu - Kateřina, Dagmar, Ondřej, Petra, Standa, Josef i Barbora jsou krom všeho jiného neuvěřitelně vtipní lidé, se kterými jsem se zasmála, jak už dlouho ne.

Proto, kdo máte chuť, přijďte 11. dubna v 19 hodin do Dřeváku v Řevnicích.

Vstupenky jsou už on-line.

Staňte se spolu s mým mužem mým fan clubem.

...

A ještě jedno moje poděkování, paní Veronice Šamonilové - která nám teď pomáhá s obsahem a formou prezentace. Za dvacet let mého učení před tabulí už mé vystupování, mluvu, gesta, intonaci či barvu hlasu komentoval kde kdo, pochvala i kritika od Veronika však zněla jinak. Tato byznysová koučka, mentorka a TEDx koučka mě velice citlivě rozstřelila na kusy a pro mě je čest svou prezentaci vystavět pro více než stohlavé publikum znova. Držte mi palce.

Jak jsem byla v Sama doma

Práce pro českou značku dětské módy WOUKI mi přináší krásné příležitosti. Že se opět ocitnu v živém vysílání České televize, jsem tušila - ne však jako překladatelka(!).

Autorské tisky pro tuto obchodní značku vytváří japonská ilustrátorka žijící v Praze Saki Matsumoto. Pár krát jsme se už pracovně potkaly a jedno společné kafe jsme si daly u ní doma, abychom si prošly, co by si přála v pořadu říkat.

Já si ve slovníku vyhledala pár anglických pojmů jako je tkaný nebo rozmazaný, nastudovala si, co to přesně je risografie (digitální vysokorychlostní tiskařský systém) a zopakovala pilíře šintoismu, ve kterém Saki spatřuje mnoho společného s českým folklorem.

S oceňovanou výtvarnicí jsme si daly sraz na vrátnici hlavní budovy České televize jednu únorovou středu, kdy chvílemi šíleně sněžilo a chvílemi zase vůbec. Mě vyhodili ze dvou oficiálních parkovišť ČT, a tak jsem dívčí šaty, klučičí košile, látkový paraván a svoje šaty na ramínku nesla na Kavčí hory pěkný kus pěšky. Splihly mi vlasy, což v tu chvíli mělo ale malou prioritu.

V mnohem menším studiu, než byste jako diváci čekali, se nás hned ujala moderátorka Petra Eliáš Voláková, která svou plynnou američtinou nacvičila rozhovor se Saki a se mnou. Trošku nás tam režisérka přehazovala mezi sebou - Japonka je droboučká, bývalá modelka překvapivě taky a mě dali stoupnout si na kraj.

Byli jsme maličko ve skluzu, Martin Zounar nebyl na zkoušce k zastavení, ale nakonec jsme stihly i maskérnu. Na dotaz vizážistky, jak bych si přála nalíčit, jsem vyslovila odpověď: "Mladě a svěže" a tahle nejsympatičtější dáma pod sluncem na to řekla: "Přesně to jsem měla v plánu!"

Pak se z vedlejšího maskérského křesla zvedla i česká výtvarnice a ilustrátorka Renata Fučíková, objala se se svou kamarádkou Saki a já si s ní šťastná podala ruku.

Samotné živé vysílání odsýpalo rychle, záhy jsme šly na řadu, moderátorka spletla jméno Japonky a Saki sama na první otázku začala odpovídat něco jiného, než jsme měly připraveno. A já se v tu chvíli musela uvnitř úlevně smát. Pak došlo ještě k zmatení inspirace japonské ilustrátorky, které spolupracovala i s dětmi v mateřské školce a právě tamější atmosféra workshopu se odrazila v kolekci WOUKI. Moderátorka Petra však myslela, že nápad pochází od Sakiiny roční dcery. Vše jsem se snažila trošku uvést na pravou míru a v tom jsem nevědomky nazvala výtvarnici jménem její dcerky - to ale prosím nikde neříkejte.

Po skončení vysílání jsme si se Saki daly velký dortík v televizní kantýně, objaly se a od srdce se zasmály - protože Saki není rodilá mluvčí a já žádná tlumočnice z angličtiny, natož z japonštiny. Zapomněla jsem vám totiž říct, že pět minut před začátkem vysílání ještě narychlo přiběhla do maskérny Péťa, a zatímco jí upravovaly dokonalý make-up, ona se mě mile zeptala, jak dlouho jsem žila v Japonsku. Já říkám, že vůbec a ona hned doplnila svou otázku, že jsem tam snad aspoň studovala. A v ten okamžik mi to došlo! Upřesnily jsme si, že se Saki přece obě mluvíme anglicky, moderátorka řekla Aha a v podpatcích už honem pospíchala před kamery. Sajónara.

Růžové dioptrie

Mám pro vás lifehack, vlastně dva.

První životní vychytávkou je fotit se v cizích, půjčených dioptrických brýlích. Neznala jsem to kouzlo, ale jakmile nevidíte fotografa dobře, mnohem méně se stydíte. Opravdu to zkuste. Já Kačku s foťákem měla někde v mlze a rázem se mi snadněji smálo i nesmálo, hrálo vážnou, zamyšlenou, zaujatou. S fotografkou v oparu zmizel můj ostych i vtíravé myšlenky, jestli na hotových snímcích nebudu zase vypadat hřmotně. Doma v zrcadle se umím vidět křehounká - div ne jako Lily Collins, a pak se nestačím divit.

A druhý fígl mě naučila mladičká stylistka z Notina. Před lety mi na focení vybrala béžový svetřík, s tím že žena mého věku už musí mít u obličeje světlé tóny. A měla pravdu. Tmavé barvy vytahují z tváře vrásky, ale málo co vám zalichotí tolik jako růžový baret. Souhlasíte?

A co vy - dáte taky zlatou radu do placu?