Malaga

Týden ve dvou už jsme potřebovali jako sůl.

Vybrali jsme si pro něj Španělsko, kam můj muž jezdí často, a tentokrát sbalil i mě. Vybrali jsme si malinkou vilku v horách, čtyřicet minut od Malagy. Nizozemský pár se o ni luxusně stará, stejně jako chtěl o nás.

Jenže my prochodili Malagu, Rondu i Granadu. Škvařili se na tripu v Camenito del Rey a každý den koupali v  moři. Pečující majitelé se nás ptali, jestli je všechno v pořádku, že k nim lidé většinou přijedou a nehnou se z místa. Měli pravdu, byla to oáza zenu - nad vyschlým korytem řeky, s výhledem na protější kopce. Občas štěkali psi a teplý vzduch voněl po květech.

Už první ráno jsem se koukala z postele doleva, z francouzského okna rovně a doprava, na muže - a každý jeden pohled by byla fantastická fotka. Nemohla jsem se vynadívat. Interiér i obě naše terasy byly směsicí vintage jižanských kousků, skandinávského designu a citu pro detail. Nevěděla jsem co dřív, jestli vzít do ruky foťák, plakat dojetím, být s Davidem.

Španělské srpnové vedro nezná míru, a tak jsme při našich cestách navštívili všechna muzea místního rodáka Pabla Picassa, včetně jeho rodného domu. Kde byla klimatizace, tam jsme šli. A totálně splavení z návštěvy města Ronda jsme skočili i do místní sladkovodní přehrady Guadalhorce.

Do Granady mě muž vzít nechtěl - horko, daleko, horko, ale nakonec jsme jeli i tam. A mě ten kluk nikdy nepřestane překvapovat; jak to že jsem s ním dvacet pět let a pořád ví něco, co mi nikdy neřekl? Jak to, že zná tak detailně režim generála Franca i šílený životní příběh frontmana kapely INXS Michaela Hutchence. "Odkud tohle všechno víš?!", ptám se ho pokaždé a pokaždé dojdeme k závěru, že zatímco on si na gymplu dvacet pět hodin denně četl, já stejnou dobu sháněla chlapce - ale vybrala jsem si skvěle. 

Bordeaux

Nikdy nejezděte do Bordeaux.

V Bordeaux totiž tak skvěle vaří, pečou a lisují, že byste se mohli zbláznit blahem - jako my.

V Bordeaux jsme si auto nechali v parkovacím domě na předměstí; google recenze parkoviště v centru města pro nebezpečnost nedoporučovaly. Navíc v ceně parkování tam máte rovnou jízdenku na tramvaji, kterou jsme pak pěkně jeli.

Navštívili jsme Národní operu, městskou tržnici, burzovní palác. A protože Bordeaux je maličké, asi jako Brno, nemusíte tam mít přesný plán, stačí chodit, kochat se, ochat, ochutnávat, nakupovat a zase ochutnávat.

Le Bouillon Chartier

 

Poslední báječné chvíle v Paříži jsme strávili poblíž Montparnassu v Chartier - v unikátní vývařovně, kde si číšník naši objednávku napsal na papírový obrus, a pak odešel.

Kde jsme v obrovském sále pojedli francouzské kuchyně v tradici celerové remulády, kohouta na víně či hutné čokoládové pěny. A kde nám to pak stejný serveur na ubruse všechno spočítal, pěkně z hlavy pod sebou. V restauraci, kde se pětičlenná rodina pohostí na večeři pod sto euro.

Jen musíte přijít včas, ideálně před šestou; pak už se fronty venku táhly daleko přes celý bulvár. Bon appétit.

Le Bouillon Chartier

7 Rue du Faubourg Montmartre

750 09 Paris

Musée de l'Air et de l'Espace Paris - Le Bourget

Sedět v Concordu nebo v prvním patře Boeingu?

Nic nemožného! Stačí jet dvěma metry a jedním autobusem na severovýchodní okraj Paříže - na letiště, které dnes už slouží pouze pro soukromé lety; do Muzea letectví a astronautiky.

Tam se dá strávit celý den, procházet si letadla, řídit je na trenažérech a obědvat i večer v místní kantýně typická jídla, která se historicky servírovala na palubě letů Air France.

Kdo milujete civilní i vojenské letouny, lety do vesmíru a vše kolem toho, toto nesmíte minout. Včetně stylového obchodu, odkud jsem si odnesla známý červený přívěšek; jen s textem Kiss me before you flight.

Fondation Louis Vuitton

Než jsme jeli do Francie, poprosila jsem Moničku z Národní galerie o tip na pařížské muzeum. "Pro Tebe a děti nebo jenom pro Tebe?", odepsala mi. A když jsem jí řekla, kdo všechno jede, doporučila nám fantastickou Fondation Louis Vuitton.

Díky ní jsme se podívali pryč z úplného centra, mezi pařížské rezidenty - k Bouloňskému lesíku. Díky ní jsme opět viděli výstavu Davida Hockneyho, jehož plakát jsme si s mužem před milionem let přivezli z New Yorku.

Opravdu, toto je další místo, kam v Paříži choďte s dětmi - k výstavě měli kouzelný pracovní list s tužkami, které samy o sobě byly snad tím nejkrásnějším suvenýrem z Paříže. Stejně jako výhled z muzejních teras.

Stavba amerického architekta Franka Gehryho (také Tančící dům v Praze) by měla odrážet stromy i mraky, její sklo se vyrábělo v Česku a Gehry chtěl nejen aby nijak nevyčnívala z blízkého parku, ale také aby rozhodně nenavazovala na žádnou francouzskou architektonickou tradici. Posuďte sami.

Tady se za děti platí; vstupenky stačí koupit pár dní předem a Hockney končí 1.9.