Když jsem vybírala první doktorku pro naše první dítě, dělala jsem to velice pečlivě a nakonec jsem za ní byla ochotna i nešikovně dojíždět tramvají, a pak autobusem na okraj Prahy. Aby pak ona tři dny po narození Kubky bohužel nešťastně spadla z kola a zlomila si ruku tak, že se svou pediatrickou ordinaci rozhodla prodat a odejít do důchodu - samozřejmě bez konzultace se mnou(!). A protože jedno naše dítě za druhým asi moc dobře vědělo, že komplikovanost dopravní dostupnosti jejich lékařské péče je veliká, zatímco řidičská dušička jejich maminky malá, nebyli Kubka s Mikim radši skoro vůbec nemocní - a my tam jezdili akorát na x-leté prohlídky.
A tak zatímco malí džentlemani ke mně byli ohleduplní, zdá se, že já k nim vůbec. Jinak bych přece na pětiletou kontrolu nikdy Kubu nepřivedla v gala, aby si ten malý klouček musel pak exemplárně před paní doktorkou rozepínat knoflíček po knoflíčku dobrou půlhodinu. Jestli udržíte myšlenku, tak vy tuhle chybu nikdy nedělejte a vezměte je tam jen v triku přes hlavu - i když ono je to s mateřskou pamětí těžké! Jsem si taky vůbec nezapamatovala, že by Kubuš ve třech letech u pediatričky něco počítal. To naše nová lékařka na vsi před lety uvítala Mikiho matematicky přesně! Postavila před něj v řadě kostky lega a vyzvala jen k akci. Jeden, dva, sedum osum, deset. "Ne, Mikeši, znovu a správné!", oslovila jej sestřička. Jedna, dva, tři, sedum. "Stop.", ozvalo se zase a ani třetí Mikuláškův pokus neseděl do aritmetické řady, akorát se ukázalo, že šťastným číslem nešťastného počtáře je 7. A protože jsem se v tu chvíli lekla, že odsud nebudeme moct odejít, dokud to Miki nedá, což se svou pravděpodobnosti rovnalo výhře v loterii Šťastných deset, honem jsem doktorce nabídla, co kdyby Miki raději vyjmenoval planety sluneční soustavy. Jeho starší bratr se v tu chvíli v ordinaci už totiž nebetyčně nudil a společná nejmladší novorozená sestra začínala mít hlad galaktických rozměrů. " ... Uran, Neptun, Pluto.", dokončil Miki obratem bezchybný výčet, obě dámy v bílém uznale pokývaly hlavou, a pak už jsme všichni mohli přejít dál - k jeho tělesným mírám a váhám, které u něj od narození dosahovaly vždy astronomických čísel.
O Týnčině tříleté prohlídce z minulého týdne nemám, co bych řekla. Umí barvy, čísla, umí nás čtyry doma postavit do latě, ale v dětské ordinaci jen mlčela. Ani na půl pusy neřekla, co vidí na jedno oko. Předvedla akorát, jak se za mě umí pěkně schovávat. Ještě že její stará matka není včerejší! Když totiž sestřička začala Týnce měřit tlak, zmínila se zdravotnice o rukávku na plavání a v tu chvíli jsem do toho zkusila skočit po hlavě a rozkecat svou dceru o plaveckých pomůckách, protože v bazénu je Týna jak kapr ve vodě. A ono fakt - najednou T. mluvila o páscích a destičkách, medvídcích a žížalách - až se zapomněla úplně stydět, až na žádné vodní hračce nezůstala niť suchá. Teprve pak doktorka suše uvěřila, že Týnka vůbec mluví a my mohly domů.
Jedna uvěřila, druhá nevěřila - svým uším. To když moje kolegyně z práce byla malá a lékařka jí - snad při předškolní kontrole - vyzvala, aby něco zazpívala. Ve stejnou chvíli však doktorce zazvonil telefon, a tak honem Janě řekla, ať si to zatím vymyslí a dál už se věnovala jenom hovoru na drátu. O to více pak byla paní doktor překvapená dívčinou tvorbou, která si song skutečně sama vymyslela. Hudbu i slova. Tak to totiž doslovně Janča pochopila a zapěla vlastní tvorbu. Což je myslím naprosto skvělé, stejně jako skutečnost, že takto od mládí talentovaní a pohotoví lidé dneska učí na gymplu češtinu.
A vůbec - ony by si nejen lékařky měly dát pozor na pusu, by se pak tak nedivily, jako když se mojí webmasterky Kláry, testujíc před lety její školní zralost, ptali, z čeho se dělá chlebíček a její odpověď zněla, že z veky. Dostala za to nula bodů, ale jestli tenkrát chtěli slyšet něco o mouce či obilí, měli se ptát jinak. A co vy? Taky se umíte před autoritami i světem předvést? Nebo už dobře víte, že jsou místa, kde se fakt v životě chleba neláme?! Buďte zdraví.
4 komentáře
