středa 24. října 2018

Dámský přechod


Sedím ve svém proužkovaném pyžamu nad hrnkem černého čaje a není mi dobře.

Nemám na včerejší noc úplně nejpřesnější vzpomínky, stejně jako si vůbec nemůžu vybavit jméno toho trendy tance, kdy jdou boky proti rukám a naopak, přesně tak, jak se teď tančí úplně všude, znělky StarDance nevyjímaje. A nějak tak jsme my s holkami tančily včera až do rána.

Jeden vlakový spoj, přestup, druhá lokálka a už vystupujeme na Ostravici. S hromadnou jízdenkou pro třináct cestujících jsme se sem po železnici dopravily, abychom při příležitosti narozenin naší kamarádky všechny společně vyšly na Lysou horu. Kateřině je čtyřicet a Lysá hora měří 1323 m n.m. V baťůžcích s sebou si nahoru neseme nějaké ty tekutiny, něco k zakousnutí cestou a kartáček na zuby. Na vrcholu totiž máme domluvený nocleh, proto vůbec nechápeme despektní pohledy, které na nás vrhají horalé s kuželkovými lýtky, kteří už mají svůj sobotní výšlap za sebou, zatímco my ve dvě po obědě teprve začínáme stoupat vzhůru. Jsme veselé, a kdo by si nás chtěl nevšimnout, musí rozhodně zahlédnout alespoň třináct strakatých papírových čapek na gumku, které máme všechny na hlavách, tedy spíš přes kapuce bund, protože začíná pomalu pršet. 

Míříme hore k chalupě U Zbuja a rodiče všech kolemjdoucích dětí jim musejí opakovaně vysvětlovat: "Že tady paní asi něco slaví ...", říkají obratem potomkům. Zatímco já čtyři krát zprudka vystrčím obě své ruce se zeširoka roztaženými prsty před chlapečkův nos, abych zvídavému hošíkovi názorně vysvětlila, kolik nám je let. Tolik, tolik, tolik, tolik. Div se malému turistovi neprotočí panenky, jak se číslem překvapen. O poznání méně gentlemansky decentně se směrem k věku oslavenkyně vyjádří jistý pomladší cyklista, který už u vedlejšího stolu U Zbuja srká svůj zasloužený grog. Nás nejde přehlédnout, nás nejde přeslechnout, nás nejde nemilovat. Až když bajker zjistí, že slavíme čtyřicítku, nasucho polkne:

"Aha, vy jste starší paní."
"Ne, my jsme starší panny," utře ho ve vteřině Alena a víc se my s tím holobrádkem nebavíme. My nemáme čas, slavíme, paříme a taky nás čeká ta hora nahoře.

Některé z naší partičky vykonávají tak slovutné a autoritativní povolání, že i původně nakrklý tamější číšník, když se to nenáhodou(!) dozví, se s námi nakonec na odchodu objímá a loučí a starostlivě nás popostrkuje, ať už přece jen jdeme, jsou čtyři hodiny pryč, v šest bude tma a nás čeká ještě skoro pět skoro kolmých kilometrů. Vracíme mu tác s prázdnými panáky, někdo mu nechá pěkné dýško, někdo svůj telefon a jdeme. Ač rozhodně nescházíme z červené turistické značky, nemůžu vám zaručit, že jsme šly tou nejkratší možnou cestou. Nožky se nám trošku pletou, plus ty přestávky, abychom nezmrzly. A k tomu ještě reciproční pauzičky na toaletu. Jedná se o akci zcela a výhradně dámskou, bez jediného muže, a tak aspoň nemusíme ztrácet čas ani výškové metry zabíháním pro tyto účely hluboko do lesa.

Kolem šesté se skutečně hustá mlha začne míchat s opravdovou tmou. Zatímco některé z nás nasazují na čela čelovky, aniž by ztratily na tempu, já se začínám divit. Zatímco do pohorek šlapu furt stejně, grupa se mi vzdaluje. Zadýchaná a zpocená se s nimi snažím udržet krok, ale čtyři hodiny včerejšího spánku mi zrovna moc oporou nejsou. Naštěstí ve výpravě dochází ke konfliktu a vzájemným půtkám, díky kterým se já snažím získat. Kdo nesl domácí zázvorovici, i ten, kdo nesl její druhou láhev, má už teďka ze zjevného důvodu lehčí batoh. Třetí flašku v krosně má Milena a ta ji za žádnou cenu už nechce vydat do placu. "Holky, nedám! Jdeme. Je to ještě daleko!", sebejistě pronáší Mili. Popojdeme dál a ženy opět začínají škemrat, prosit, vyhrožovat, ječet. I vrhat se na Milenu. Ta neuhne, jen obdivuhodnou taktikou zkušeného vysokohorského vůdce týmu slibuje, že poslední špiritus nám nalije až pět set metrů před cílem. Zase se o něco poposuneme výš, i já se vleču, svým tuhým krokem. A stejně hrozné se mi v tu chvíli zdají hlášky rychlých turistů sestupujících už dolů do beskydského údolí, kteří nám na naše rozjařené překřikující se dotazy, jak je to ještě daleko, pořád odpovídají šílené údaje jako třeba dvě hodiny.

Můj krok tam nebyl lehký, hlava naopak těžká a tělo nejtěžší. Přesto jsem celou svou Mitnik i s její opicí - ač jako výrazně poslední, aby taky ne, když páteční parket jsem taky poslední opouštěla - dovlekla na místo, kde Mili nakonec všem slíbeně dala loknout pálenky - přesně půl kilometru pod vysílačem. Čekala na nás v zatáčce jako svatá. Já si nedala a nevzala jsem si ani nabídnutou oříškovou čokošku. V tento okamžik jsem měla pocit, že i její polknutí by mi vzalo strašně moc síly, kterou teď potřebuji, abych tady neusnula (navždy).

Na vrchol jsme došly všechny, i když některé z nás mají doteď modřiny na vnitřních stranách paží, jak jim nahoru někdo musel trošku pomoct. Všechny jsme i na vrcholové fotce, kde pro samou tmu nejde nikdo vidět, nikdo ani ikonický vysílač. Ve vysokohorském bufetu jsem si ale daly velkou teplou večeři, na chvíli jedno oko hodily na hvězdně tančící Pavlu Tomicovou a spol., a pak už jsme odpočatě zase pařily dál. Co jsme ale spolu dělaly, říkaly si, vysvětlovaly nebo ukazovaly názorně na googlu, vám napsat nemůžu. Co se stalo na Lysé, zůstane na Lysé. Jen se vám přiznám, že už dlouho jsem se nevyspala tak dorůžova jako na společném dvanáctilůžáku - s holkami.

V neděli ráno jsme honem nevěřícně fotily z oken i naživo přes noc napadaný první sníh, posnídaly vajíčka a nakoupily pohledy svým opuštěným rodinám. Zpáteční sestup nám kluzko trval jen neuvěřitelnou hodinu a půl, a to jsme se ještě stihly vyfotit s opravdickým mlokem. Ale tahle fotka, stejně jako všech snad pět set dalších zůstane už navždy ukryto hluboko v našich třinácti mobilech. I na tom jsme se všechny shodly jako jeden muž! A pak už přišlo jen nejsmutnější loučení se, jak jsme po jedné vystupovaly z vlaků na cestě domů. Místek/Lískovec/Olomouc/Pardubice/Praha. Postupně nás ubývalo jak deset malých černoušků a zůstával jen ten teskný dětský pocit, když jste se sami vrátili domů z letního tábora a nikdo vás nechápe.

Kdybyste se chtěli zeptat, co od nás Káča ke svým nedožitým čtyřicátinám (bude je mít až na konci měsíce) dostala, tak vězte, že růžové říční perly v bílém zlatě na uši. A kdybyste chtěli vědět, jestli se takhle svobodně, bez mužů a bez dětí; otevřeně, upřímně a statečně chystáme ještě někdy někam, tak rovnou odpovídám, že jo - napřesrok nás čeká dámský přechod Jeseníků.

14 komentářů:

  1. Roso, pecka:-). Na Lysou mám podobné vzpomínky. Já měla modřiny na vnitřní straně... stehen... Protože jsem jezdila tehdy ještě přímo z okna Šantánu na bobech a dole pod kopečkem brzdila, nevím jak...:-) Spíš mě tam vždycky vysmátou někdo poskládal:-). Jo jo, ne darmo se říká, že Lysá je magická hora...:-D P.

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Někdo mě poskládal - to si nechám vytetovat!!! ... :o)))))))))))))))))))))))))))))

      Smazat
  2. My jsme na Lysou vylezli s mužem loni. Byl to zrovna nejteplejsi den léta. A jediný den v roce, kdy vůbec, ale vůbec nefoukal vítr. Taky zážitek! Mimochodem, podlehla jsem kouzlu tvidu a koupila si tašku pod stromeček, a tak nějak to vypadá, že budu spíš potřebovat tašku na kočárek😄

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. No, neke - moc gratuluju. To je nejlepší zpráva a radost až do nebe!!!

      Smazat
    2. No díky... nejsem si jistá, jestli to tak bude vidět i okolí, přece jen, čtvrté dítě...😄

      Smazat
    3. To ke výborné - co může být lepší než čtvrté dítě?! Ještě jednou blahopřeji. A pusu všem vám doma.

      Smazat
  3. Tak na Lysou jsme letos vystoupali popáté. Miluju to tam moc a je to bezva výstup. Každý rok nás někdo překvapí.Kdysi rodiče co vlekli regulérní kočár tou nejstrmější možnou cestou nahoru, dále pán co ji šel třikrát za sebou v jeden den(asi trénink???...) a letos jeden mladý muž co z Lysé u t í k a l dolů a bosky.Ten mě dostal.
    Je tam krásně.
    Pěkné dny:).
    Katka z Km.

    OdpovědětSmazat
  4. Krasne napsane! Uplne se mi vybavily nase holcici jizdy ;-)

    OdpovědětSmazat
  5. Milá Roso, tak jste si to užila, někdy je potřeba na chvíli vypnout.
    Lysá Hora je má dávná vzpomínka, vylezli jsme tam s mužem a přáteli ( ti jsou z Příbora ) a nahoru si to pamatuji a zpátky - dolů - mám okno. Ale byl krásný výhled, stejně tak z Radhoště.
    A teď pěkně u Berounky zase civilní život.
    V sobotu vám zamávám, jedu do Dobřichovic a možná i do Litně.
    pa Jiřina z N.

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. To zní jako moc fajný víkend - budu vylepená v okně! Užijte si to!!!

      Smazat
  6. Dobrý den,
    jsem dlouholetá pasivní čtenářka Vaše blogu, ale dnes si poprvé nemohu odpustit komentář. Jsem z malé vesnice zpod Lysé hory a v rámci mého relaxu chodím pravidelně v sobotu ráno na Lysou, ať jsem zpět na snídani za dětmi. Ale zrovna minulou sobotu jsem nemohla, tak jsem šla v neděli. Bohužel jsem Vás nahoře nezahlédla, ale po přečtení příspěvku na blogu se ten Váš vzdálený svět z Čech přiblížil tomu mému. Fandím Vám, v životě, šití i v soutěži Maminka roku. Tak vězte, že i pod Lysou máte své příznivce! Ať se Vám daří.

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. To snad není možné - opravdu?!?

      Máte můj maximální obdiv za svou kondici a velmi mě baví ta představa, že jsou i jiné maminky, co vstávají o víkendu brzy na budík, aby si samy zašportovaly. Budu na Vás příště myslet v bazénu. Buďte zdravá a děkuji Vám, Veroniko, za podporu.

      Smazat