Už máme termín stěhování

Je to krásné datum. Symbolické.

Ale musela jsem muže k tomu trochu přitlačit; štěstí že zbraně už mám v pořádku.

K přesné revizi kalendáře nás přivedly dramatické trable minulého týdne. Hned z jeho kraje jsem začala balit a to dvě naše vestavěné skříně, které nás při stěhování předběhnou. Po menší kosmetické úpravě u truhláře půjdou napřed a jako první na naší nové adrese zapadnout do míst, která jsme jim na centimetr přesně nechali připravit. Začala jsem pakovat s vervou a odhodlaně, měla jsem nachystané velké krabice a igelitové pytle a vrhla jsem se na to. Třídila jsem/vyhazovala a balila dětské oblečení, hračky, cestovní postýlku, horskou nosičku, stan a spacáky, mé výtvarné věci a darované látky. Dále mou bizarní, ale velmi rozsáhlou sbírku kartonových krabic, které se vždy hodí - na úhledné zabalení kabelek či slušivý obal pro dárek. (Tu jsem tedy vyhodila komplet celou!). Po dětském pokojíčku jsem pokračovala u nás v ložnici: šaty, obleky, košile, věšáky ... hadry, hadry, hadry. Zhruba ve dvou třetinách mé práce jsem ale začala propadat beznaději, že to nezvládnu. Že to nikdy nedokončím, že já naši rodinu snad přestěhovat nedokážu. Začaly mi chybět fyzické síly. Každá ta naplněná škatule byla tak těžká, o černém sto litrovém vaku ani nemluvě. Ten navíc neuvěřitelně hnusně smrděl pryží. Ale dala jsem to. Něco jsem pojedla, projela si instagram, překonala krizi a dotáhla čistění polic a šuplíků do konce. Oboje jsem si pak spokojená po zbytek odpoledne ještě mnohokrát šla sama prázdné prohlížet: jaká je to čistá krása a těšila se jak malá, až budou velké šatní skříně na druhý den odvezeny.

Jenže pak mi zazvonil telefon.

Našeho truhláře zradilo srdce a po trojitém bypassu zrovna leží jednotce intenzivní péče, volal mi navečer jeho kolega. Mluvil smutně, ale já byla hlavně ráda, že mistr dřeva žije. Že měl víc štěstí, než můj děda, který nám před třemi týdny odešel. On to šikovný řemeslník v letech zvládne, přestane kouřit a dá se zase do kupy, já mu věřím! Oba dva jsme u svých telefonních přístrojů pokývali hlavou a chvilku na to začali společně dávat dohromady seznam toho, co je třeba u nás v domě ještě před nastěhováním dokončit. Jen akutní věci. Deska pracovního stolu, knihovna i zástěna v koupelně jdou teď stranou, hlásil mi rozumně spolupracovník, a tak náš horký seznam nakonec čítá jen(?) pět položek a pevně doufám, že nám (i teď!) půjde štěstíčko naproti a všecko klapne.

Když jsem ale mobil típla, došlo mi, že tak jako tak dochází k časovému skluzu a na vteřinu jsem začala uvažovat, jestli z toho všeho nemám rovnou omdlít kolmo. Dopadla bych do měkkého. Uprostřed bytu jsme v tu chvíli totiž měli deset XXL pytlů naplněných k prasknutí. A jestli jsem si někdy stýskala, jak to mám těžké: se třemi dětmi a kabelkovou dílnou vměstnat se do tři plus KK, tak teď se mi život pěkně vysmál. Přesně takto jsme zůstali v bytě nasáčkovaní, ale ještě napůl zabaleni s krabicemi naštosovanými v obýváku před knihovnou tak, že se k nám do bytu skoro přestaly dát otevřít vstupní dveře.

A tady naše bydlící story prozatím končí a se uvidí, jestli nám velké finále interiérových proměn dobře vyjde a nás pět statečných se bude moct konečně pohnout o dům dál. Stěhováci už jsou objednáni a zájemci, ať nám prosím drží palce.

Snad budeme mít kliku ...

Ale teplo domova a plná břicha už jsou zajištěná. Vidíte troubu ...