Naše rána

Pracuji čtyři dny v týdnu. Začínám večer, když se z pokojíčku ozve první zachrápání a šiju. Potom vyřizuju objednávky, dělám banku, chystám si faktury, poptávám zboží. Objednávám koženky, klikám na nové látky a kovovou galanterii, kupuju obalový materiál a šikovnou dárkovou pozornost ke každé kabelce. Pak jdu spát, občas až ve chvíli, kdy se soused tramvaják už chystá na šichtu a svítí si v koupelně. Abych přežila, přesně ve stejné dny vstává ráno s dětmi muž. V zimním turnusu však naši chlapečkové tak vyspívají, že se nám z ranních chvilek doma stalo úplné drama.

Bývávaly časy, kdy se po probuzení David s kluky převlékl, nasnídal a odvedl Kubu do školky. Ne tak dnes. Co se u nás děje než sama vstanu, netuším. Já sleduju jen to čoro moro potom.

Muž vbíhá do naší ložnice a bez ladu a skladu a bez ohledu na venkovní teplotu, fashion trendy a jemu slušivé barevné kombinace na sebe hází svršky, zatímco mě slovně budí. Já se o chvíli později svým osobitým stylem dobelhám do předsíně, kde už to vře. David stojí ve futrech na noze s jednou obutou kozačkou a nemile volá na Kubu, kde je, že už se odchází. Starší syn nikde, zatímco dole na studené dlažbě sedí Mikešek v pyžamu (aspoň že froté) a snaží se mermomocí obout si sněhule s neklamným pocitem, že teď všichni někam jdeme. Manžel opakuje svou last call výzvu k odchodu o poznání dost hlasitěji a cizí pozorný divák by si jistě teď všimnul, že David už má u pusy i malinko pěnu. Čas kvapí. A v půl deváté se školka nekompromisně uzamkne. Kubka však zatím bez bundy i holin stále sedí na gauči a sleduje televizi. Muž na něj zařve, ale Kubuš ho překřičí. Dramaturgové nejmenovaného dětského kanálu nám totiž teď nejdou na ruku. Přesně ve chvíli nutného odchodu směr předškolní zařízení se nově vysílá kanadský vzdělávací seriál Teď to víš, který v několika málo minutách prckům pěkně vysvětluje různé děje v přírodě. Kubu to baví, a tak zatímco David vzrušeně kleje na všecky strany, náš syn mu stoicky a v pololeže hlásí:  "Ale tati, já se chci dovědět, jak to že ptáci mohou létat." Nebo "Ale tatínku, já bych rád zjistil, jak se pohybuje had." Nebo taky "Ale taťko, pro mě je důležité znát, proč se potíme." Muž se taky potí a jdou na něj mdloby. V rychlosti si zouvá už obě boty a zatímco smýčí Kubu za límec směr vchodové dveře, víc než nahlas a úsečně mu slibuje, že mu zčásti animovaný seriál s plyšovou opicí Babu tedy nahraje, ale ať už se probůh aspoň obuje. Já překvapená stojím nehnutě opodál, protože doteď jsem ani netušila, že my doma máme televizní rekordér. Furt ještě trochu spím, mozek mám stále mimo hlavu, ale mechanicky se snažím vzít Mikiho na ruce, protože tuším, že i dnes začne plakat, poté co starší mužstvo odejde. Tedy, pokud to oni dokáží.

Když ale vedle v místnosti David přehnaně teatrálně zaměřuje dálkový ovladač na naši TV bednu, upozorním ho na díru na jeho pravé ponožce. Pokládám proto Mikulku zpátky na rohožku a oddaně mu běžím do ložnice pro nový bezchybný pár. Stokilový David zas na opačnou stranu bytu hupká po jedné nožce, zatímco si v pohybu vyměňuje fusekle. Oblečenému Kubovi už je malinko vedro, s čepicí naraženou nedbale až do nosu a ještě s větší nestrojeností se proto líbezně ptá svého táty, kdy už se jako opravdu půjde. Do toho začíná Mikeš natahovat moldánky a ručička hodin se zase o něco blíž posunula k půl. Ale nakonec ti dva vždycky odejdou. A o tom, jak mého muže hospodářka školky pravidelně zamyká v budově a on ji pak v šusťákových návlecích honí po celém areálu, vám napíšu zase příště.

A lišák Mikeš? 
Pro mimořádné památeční nasnímkování naši fádní chvíle má na sobě své teplé a proto mnou teď tak protěžované
termo tričko od Reimy.

A je hotový!