Když já o vás nic nevím

Jenže. Někdy se dějí věci.

Sedím si s kamarádkami na pivu, na Petrském náměstí a u kovových stolků pod tehdy zelenými stromy si spolu s Prahou hrajeme na metropoli. Povídáme, řešíme a v tom se dozvím, že má bývalá šéfka z práce je těhotná. Hned cinkáme skleničkami, to je vždycky skvělá zpráva, tím spíš, že Pavla se stane mamkou poprvé se čtyřkou ve věku na začátku. Dopijeme, dořešíme svět a jdeme domů.

Tam na mě bliká v kabelkovém formuláři vzkaz. Přání kabelky na kočárek a dalších radostí k narození dítěte. Píše mi Jana, že její sestra právě čeká první dítě a přidává popis její profese v nevládní organizaci, co dynamického dělá ve chvílích volna a celý její (inspirativní) životapostoj. A já tam sedím a koukám na rozsvícenou obrazovku s otevřenou hubou. To je Pavlínina sestra! Kterou jsem nikdy neviděla. Kterou neznám.

A tak jen co začnu zase pravidelně dýchat, odepisuju. Navrhuju možný vzhled praktické soupravy pro malé miminko, jehož pohlaví je zatím tajemstvím a jako postskriptum přidávám jednu maličko bizarní baby historku, co mi Pavla kdysi vyprávěla na horách o svých neteřích a hned se tážu Jany, jestli ona je máma těchto dvou koček, co si jako malé tak pravdivě chtěly hrát na koťátka, že jim večeře v miskách musela být servírována nikoli na stole, ale pod ním.

Teď zas chvíli kolabuje Jana na opačné straně naší online dopisní konverzace, ta má ale sakra štěstí, celou tu vtipnou náhodu(?) totiž může ještě za tepla sdělit jejich třetí sestře, i když by samozřejmě nejradši ze všeho zvedla telefon a volala do Prahy Pavle, proč ji nikdy neřekla, že jsou spolu s Rosou kámošky jak hrom.

A když já pak sedám k šicímu stroji a dávám se do díla, klepou se mi ruce ještě o málo víc než běžně.

Šiju kabelku na kočárek a představuju si, jak s ní Pavla poprvé vyrazí ven.
Třeba půjde stejně jako já poprvé k dětskému lékaři a tam bude doktorce viset na rtech a každé její medicínské slovo pro ní bude absolutní pravdou.
Nejvíc ta část, kdy ji paní v bílém bude říkat, jak krásné dítě má.

Jak poprvé pojede s kabelou na kočárku jejich ulicí.
Se svátečním výrazem ve tváři a s pocitem hrdosti a pýchy se ji bude dmout hrudník.
Nebo dost možná že ji ta bunda nepůjde dopnout pro právě rozkojená prsa.

Nebo třeba jak poprvé úprkem poletí domů s jančícím kočárkem, zpocená všude
v domnění, že teď všichni v jejich čtvrti určitě vidí, že není dobrá matka, protože její dítě pláče(!!!).

Pavla pod stromečkem od své sestry našla i malou cestovní tašku na plínky,
ve které se ji ale mnohokrát stane, že uvnitř ní žádnou potřebnou plenu nenajde.
Prostě je zapomene doplnit, poté co došly.
Ale jak za čas zjistí, že svět je plný fajn matek,
které vám plínku na hřišti, na plavání nebo ve vlaku věnují, navíc s totálním pochopením ve stárnoucí tváři.

A taky se těším a v barvách úplně vidím, jak jejich křehká slečna či statečný mladík ještě ani neuvidí
a Pavla už jí/mu bude strkat před oko šustívý čtverec s rolničkou uvnitř.
Představuji si onu blaženou chvilku na hranici šestinedělí, kdy se dítě poprvé zakouká na cizí předmět.
Všimne si ho.
Prohlíží jej.
A je ticho. Samo. Ticho. Hledí. Hle, člověk.

Rozpustila jsem se v tom úplně.
Zatímco jsem večer co večer šila, myslela jsem na oba naše syna. Ale více na Kubu.
Jak s ním bylo pro mě všechno nové, všechno buď černé nebo bílé. Všechno jiné.
Zmizela má práce. A nastala nekonečná práce.

Ale ať už přes den, jednou, dvakrát, nebo nikdy.

Nebo teda aspoň v noci a to pak zas pořádně,
když to děcko usne, každý je zas na pár hodin volný a bezmezný.
A dělá si, co se mu chce. Třeba šije. Třeba deku sto na sedmdesát, se dvěma vatelíny uvnitř.
...
Ať se vám, Pavlo, dobře daří. Furt mám mráz na zádech a radost v očích i za tebe.