pátek 22. ledna 2016

Jak nás Kuba vzal na procházku


Bylo skvělé být zase dítětem.
Dítětem svého vlastního děcka!

Už nějakou dobu jsme se doma domlouvali, že nás Kubka vezme na některou z procházek, kam se den co den vydávají se školkou. Když Kuba zjistil, že to bude on, kdo nás všechny povede, úplně se tím nápadem nadchnul a od té chvíle začat opakovat svou vůdcovskou mantru: "Ale já budu o všem rozhodovat." A my tedy souhlasili. Když nadešel vhodný víkend a my se s mužem shodli, že teď tedy, Kuba se nás opakovaně a asi sto krát až knižně zeptal, jestli máme dneska čas, jestli se nám to hodí. Prostě od začátku chtěl mít všecko ve svých rukou. Oblíkli jsme se sami (zas až tak jsme na výměně rolí netrvali) a s Mikendou v kočárku vrazili vstříc tiché odpolední Praze.

Svou kapitánskou roli Kubín začal potvrzovat hned na chodníku před domovními dveřmi, kdy na špacír vyrazil jako první a nikdo (nikdo!) nesměl jít před ním. Jak pes. I když ono to ostatně ani jinak nešlo, my s Davidem jsme cestu neznali. Jen jsme věděli, že "půjdeme okolo kuchaře, pak podél domu s kulatou střechou, potom se prosmýkneme štěrbinou a jsme tam." To byli všecko, co nám Kuba dopředu a mnohokrát nahlásil a jistě se nám nedivíte, že jsme se možná i malinko báli. Leč měli jsme s sebou svačiny a tekutiny a šli jsme. Už trochu odvážné od nás bylo, že jsme přitakali Kubovi v tom, že náš výšlap nebudeme začínat u samotné školky, ale na jistém rozcestí. Kubka prostě zahlásil, že pěší výsadek startuje tam, kde oni občas nastupují na (výletní) autobus. Oukej. Něco málo jsme vystoupali do kopce, minuli mateřinku a v tom jsme ho uviděli - KUCHAŘE. Ano, náš první záchytný bod: v celé své kráse a bakelitovém provedení. Ač jsme předtím dlouho netušili, co by se pod tímto profesním označením vůbec mohlo skrývat, ukázalo se, že se jedná o (sdosti nevkusnou) sošku střední velikosti, která na rohu dvou ostrých ulic láká k návštěvě místního lokálu. Hospody, kde manžel naši frfňavé kamarádky propil svou minulost. Tak to bychom měli, Kubuš nekecal, kuchtík existuje a my šli dál.

Vrstevnice se začaly hustit a my se pomalu a jistě škrábali do kopce. Ooo, jaký to byl skvělý pocit nemuset Kubku popohánět, protože on ani v krpálu nehodlal ubrat ze své dominantní polohy a skupinu stále vedl. Nikdo neremcal, nikdo nekňučel, kdy už tam budeme. Že ho bolí nohy. Že potřebuje voraz. Naopak - Kuba nás v ostrém tempu táhl výš, upozorňoval na nesprávnou chůzi po silnici a na přechodech hlásil, že auto nejede. A to i přesto že jsme šlapali nedělně opuštěnou vilovou čtvrtí. Lidé nikde, za to dům s kulatou středou, ten tam byl! Ukázalo se, že za touto architektonickou blbostí se nakonec skrývá rodinná vila postavená (asi) v barevných a divokých devadesátých letech. Ještě že ze žluté, modré, červené nám trochu ubrala pomalu padající tma. Minuli jsme tedy třeskuté vizuální drama a překvapivě žádné další už se nekonalo. Úzká štěrbina byla jen nezpevněná cesta mezi domy, a jak nás Kuba napomenul, tak jsme činili a koukali se pod nohy, abychom si domů neodnesli nános v odstínu hnědé. Co však Kubkovi za zmínku nestálo, byla následující přítomnost asi sto padesáti schodů nahoru. Ty on sám vyhupskal jako kamzík, za to muž za ním s kočárem v náručí možná vysílením maličko až jelenovsky zatroubil.

Na konci úmorných schodů nás ale čekala lahůdka v podobě jediné Kaplického stavby na území našeho státu, prostá a obydlená(!) bílá vilka, a pak už jen cíl naši cesty. Menší parčík s obrovským výhledem na celou Prahu. A ač už byla tma (nebo možná právě proto), byla to nádhera. I Kubínek se rozplýval: že vidíme benzínku, most a dálnici. Mě zas těšil Vyšehrad, svatý Vít, hadovité nábřeží a těch tisíce světel všude kolem. Dolů nám to šlo už ráz na ráz, za to na závěr procházky došlo k scéně!

Kubka spěchal domů, přece jen vánoční dárky ještě furt nemá dost vyhrané, jenže my s mužem chtěli na kávičku. Kuba nám však dva krát rychle za sebou řekl, že o všem tady rozhoduje on a že se vracíme do chalupy. A to jsme si s Davidem nemohli nechat ujít! Bez předchozí domluvy jsme si hned rozhodili své role, on začal dupat nohama na místě, já natahovat a nahlas ječet, že prostě na kafe chci. Kuba to zamítl rázně, proto já hned naopak zkusila začít smlouvat, že jako výjimečně. A tady ani Kubuš nevypadl ze své rodičovské postavy a hned mě odpálkoval se slovy, že "Výjimečně, výjimečně - to říkáš furt." No, stáli jsme tam na křižovatce a vztekali (a smáli jsme se) všichni čtyři. Kubka pak naši habaďuru ale odhalil a za příslib sladkého úplatku jsme tedy mohli honem metat zase do (jiného) kopce se trochu zahřát a pustit si kofein žilou. Leč, v kavárně měli (osudově) zavřeno, tak jsme stejně nakonec skončili rychle doma a tekutá kávová zrna si vychutnali na vlastním gauči. 

Sláva nazdar výletu, vymrzli jsme a jsme tu. Máma, táta, Mikeš a Cuba di tutti capi.

17 komentářů:

  1. :-) Pusu. Všem. (Davidovi skrzevá Tebe.)

    OdpovědětSmazat
  2. ...čtu vás často, koment nikdy, dnes prostě musím....super, ať žijí naše(vaše)životní role :-)
    jari

    OdpovědětSmazat
  3. sakra holka, kdy už to vydáš knižně - ivanka devátá tady věčně nebude :o))) zdraví eva

    OdpovědětSmazat
  4. Rosi to je krásný to tvoje povídání. já chci taky knížku.
    Majka

    OdpovědětSmazat
  5. Jeden vytisk prosim na slovensko:)))
    Ma to to dieta s vami tazke:)

    OdpovědětSmazat
  6. Tato věta mě pobavila snad nejvíce: "Ukázalo se, že za touto architektonickou blbostí se nakonec skrývá rodinná vila postavená (asi) v barevných a divokých devadesátých letech.". :D Jinak to zní jako perfektní výlet! :D

    OdpovědětSmazat
  7. Nádherné, zábavné...Přesně takhle bych chtěla umět psát. A šít.
    A jedna prosba - míň šijte a víc pište. Jde Vám to TAKY výborně. Iva.

    OdpovědětSmazat
  8. Od srdce jsem se zasmála :). Hezky jste si to užili.

    OdpovědětSmazat
  9. Kubuš skvělý a "děcka" taky...úplně si Vás dovedu představit, podupávajícího muže a Tebe ,jak natahuješ! Teda ty nápady ,co máte, super! Moc zdravím celou rozesmátou rodinku a taky chci knížku, prosím!

    OdpovědětSmazat
  10. Je to Dobeška? Kubka má dobrý vkus :-) Jana.

    OdpovědětSmazat
  11. Krásné.. A představa dítěte nemrčícího při cestě do kopce je úžasná. Asi budu muset doma něco podobného navrhnout. Jo, a prosím si taky jeden výtisk, články jsou skvělé!

    OdpovědětSmazat
  12. Ten váš kluk je prostě boží :)

    OdpovědětSmazat
  13. Díky, úúúžasné. Zamlouvám si také knížku. Už se vidím s kofeinem, dekou, spoustou polštářů a budu se usmívat, smát a řehtat se.
    Jana

    OdpovědětSmazat
  14. Rosi, co ještě musí být, aby jsi už začala psát !!! Díky, jak bych tam byla s vámi. Bylo to moc fajn. Šá

    OdpovědětSmazat