Krakonoše

Vždycky, když tam přijíždíme, připadám si jako jiný gang, jsem odkojená Beskydami.
Když ale při prvním výšlapu začnu cítit blaho, je mi to/všecko jedno.

A letos jsme toho ušli už opravdu hodně.
Akorát starty má Kubka tragické: to je řečí a zkřivených obličejů a záchvatů únavy a panických hladů po ránu ...

a tak člověk musí překonat nutkavou potřebu zahlušit ho a rozpovídat jej.

Když totiž Kubuš mluví, přestává myslet, a to pak dojde i na konec světa!

I když drobné krize jsou samozřejmostí ...

a tak k našim výletům nutně patří pravidelné přestávky na pravidelné jídlo 

a nějaké to povyražení.

(Co se stalo asi půl piko vteřiny po stisknutí spouště asi tušíte. Ano, parakotoul vzad.)
...
A po obědě ještě nějaké ty cukry do těla ...

... a následuje nezbytné odpolední koma.

A druhý den zase nanovo.

A zase štráchy.

A zase relax.

Či řízené oživení nezřízeným terénem.

A abychom náhodou nevyhráli soutěž o nejstrašnější rodiče, vyvezli jsme s tátou v neděli děti na Sněžku.
Což ty pidižvíky vyloženě nadchlo!

A tam s nimi skoro na minutu přesně oslavili naše sedmé výročí svatby.

A potom ještě večeře při západu slunka v našem skandinávsky minimálním hotelu.

A ráno poslední čerstvá(!) snídaně na vzduchu.
Akorát než jsem si to tady pěkně naexponovala ve foťáku,
tak mi jedno dítě spadlo do rybníčku a druhé sežral kozel Hubert. Málem, samozřejmě!