Děsně jsem ji chtěla. Sháněla ji. Ozdoby připravené. Ptala se. Všichni slibovali. A pak volali, že na chalupu nejedou, že je děsná kosa. Už to vypadalo, že si těžká keramická vajíčka budu snad muset pověsit na uši. (No co, měla bych vytahané i ušní lalůčky.) Nakonec ji ale mám - smuteční vrbu ve váze. Hurá!
Zařídila mi ji jedna výborná matka! Vyfikla dceru i sebe. Na dno kočárku své naložila domácí tiramisu, přes boudičku přehodila hutný svazek větví. Na dálnici ujela celní policii, s celým nákladem až k nám domů dorazila tramvají. Vysmátá. Spokojená. Vlasy jako princezna. Ještě jednou díky!
Vrba je divoká. Šílená. Ještě nezelená. Trochu na stranu. Jako to letošní jaro.
Přeju vám, mé milé, veselé Velikonoce! Ať už slavíte kteroukoli rovinu - křesťanskou/pohanskou/rodinnou. K nám za moment na svátky dorazí celé mé nejbližší příbuzenstvo, což je supr (... kdybych třeba potřebovala okamžitou transfuzi :o)). Pohodu i vám!