Louvre

Ani kvůli Paříži jsme nechtěli přijít o prázdniny - bazény, přírodu a snídaně na terase. Proto jsme si vybrali bydlení za Paříži, v naturistickém resortu Heliomonde, každé ráno sedli na vlak a do hodinky vystupovali na zastávce Paris Austerlitz. Milá náhoda, že?!

Dnes nás čekal Louvre, vstupenky jsme si taky víc než měsíc kupovali předem a co jsme ušetřili za děti, za které v žádných státních francouzských muzeích neplatí, to jsme samozřejmě hned probendili. Den jsme začali před Notre-Dame a o pár ulic za rohem se už většina z nás nemohla dočkat, až se zblázní radostí v třípatrovém oficiálním NBA obchodě - napovím vám, Týnka ani já jsme to nebyly.

V přesném časovém slotu, který nám byl muzeem Louvre určen, jsme do něj vstoupili, aby nás spolkl dav fanoušků Leonarda da Vinci a miláčků Mony Lisy. Postupovali jsme, počkali si, koukali a fotili - jako všichni na světě. Pak jsme se v Louvre ztratili, našli, najedli a opět ztratili na odchodu ven, ale cestu do Invalidovny už jsme ze včerejška znali dobře.

Tamější muzeum francouzské armády se náš nejstarší syn pravděpodobně chtěl naučit nazpaměť, byl tam tak dlouho, že nás s Týnkou už už málem pozvali na právě probíhající vojenskou svatbu v komplexu válečných hrdinů. Z krypty Napoleonovy hrobky nás zase ztracené vyvedl syn Mikuláš, kterému i doma říkáme Petit Nicolas; prostě nás ta Francie ohromně baví.

A to včetně kavárničky na nádraží Paris Austerlitz, kde už si dáváme malé kafe na zpáteční cestu vlakem pravidelně, den co den. Jako rodilí Pařížané ...

La Tour Eiffel

Ten pocit, kdy na vás Eifelovka poprvé vykoukne mezi domy, zatímco vy jedete metrem, je luxusní. Půvabný a tradiční. Jako celá Paříž. Poslední místo na světě, kde lidé ještě kouří cigarety(!), ženy nosí na ulici podpatky a muži špulí rty.

Po cestě vlakem jsme si dali velikou snídani na rohu - palačinky, kafe, horkou čokoládu. Číšník v bílé košili byl noblesní - a asi s námi žertoval. A protože do času prohlídky nám ještě zbýval čas, přešli jsme na druhou stranu Seiny k Vítěznému oblouku a korzovali po Champs-Élysées.

Ač jsme vstupenky na Eiffelovu věž měli koupeny šest týdnů předem, stejně jsme na ni dlouze čekali ve špalíru s celým světem. Čím výš, tím pak byla větší legrace. V prvním patře jsme si s mužem dali bublinky, děti zmrzlinky a pokračovali jsme po schodech nahoru. V rozkošném kiosku na druhé etáži nakoupili suvenýry, do dalekohledu vhodili minci a už si jen užívali.

V horký podvečer jsme stihli ještě pozdravit Invalidovnu, ale vstupenky do vojenského muzea už nám neprodali; bylo příliš pozdě. A tak jsme nakoupili bagety a další dobroty a odjeli zase vlakem čtyřicet minut za Paříž, bydlet do přírody.

Pokračování příště.

J'aime Paris

Věděla jsem, že stavit se na cestě k Atlantiku na pár dní tam a na pár dní zpátky do Paříže bude dobrý nápad.

Ale netušila jsem - jak moc dobrý!

A tak vám teď tady budu psát Mitnik pařížské povídky ... až do Vánoc.

Těšíte se?!

Podmořský svět

1 týden, 5 maminek, 11 dětí a čas strávený v podmořském světě.

Letos jsme jeli po desáté, a přesto něco bylo poprvé. Děti poprvé točily vlastní videa na téma moře, poprvé jsme spolu hráli Riskuj, kdy si otázky připravila sama děcka. A poprvé na nás tři, co jsme šly rozvěšet noční bojovku, vyběhl pes.

Ve všem ostatním jsme společně navázali přesně tam, kde jsme před rokem skončili. Dopoledne jsme vyráběli lodě z plat od vajíček a podmořské živočichy z kartónů. A helmy pro potápěče technikou papírmaše, abychom mohli opustit ponorku Nautilus. Po všech sedm dní nás totiž provázel Jules Verne a jeho kniha 20 000 mil pod mořem, kterou jsem všem na pokračování ve zkrácené verzi četla nahlas.

Poslední den jsme všichni spojili síly, abychom si z papíru vyrobili ikonickou chobotnici, a kterou jsme stejně jako kapitán Nemo, profesor Aronnax, jeho sluha Conseil a harpunář Ned Land přeprali. Taky jsme závodili ve vodě, na souši i na slacklině. Plnili úkoly ve dne v noci. Došli si na koupaliště i na nejvyšší horu Orlických hor, kde nás spláchnul slušný déšť, jak se na Velkou Deštnou sluší a patří.

V dobrém i ve zlém, malí i velcí - byli jsme na jedné lodi, táhli za jeden provaz. Naše prázdninová přátelství jsou silnější než lodní lano, naše táborové zážitky větší než plejtvák obrovský.

 Děkuji za každou jednu skleničku bublinek, kterou jsme si tam s holkami daly,

protože až tohle jednou skončí, u mě to bude moře slz.

...
Merci beaucoup.

S Mitnik ve vaně

Vítejte v naší koupelně.

Právě vyšlo červencové číslo Marianne Bydlení, kde se dočtete, jak mít doma růžovou koupelnu, která není podle její designérky Andrey Čučka vůbec žužu nebo proč jsme koupelku v patře rekonstruovali až po osmi letech bydlení. V čem je báječný posuvný sprchový kout a taky jak dlouho se my dvě s Andrejkou vlastně známe.

Osm metrů čtverečních

Fotografie před i po rekonstrukci.

Půdorys, rozpočet i kde jsme vybíraly zařizovací předměty.

...

Lidé, čtěte!

Mám z milého focení a rozhovoru o designu radost.

Jak zažít Ilonu Polanski

"Ale vždyť já vás znám", vyhrkla paní Polanski, když jsem ji na kartu vpustila do budovy školy.

Stala se mým dalším hostem v ekonomickém semináři na gymnáziu, a to pár dní poté, co jsem byla v České televizi. Nezdálo se mi se však pravděpodobné, že by výtvarnice a ilustrátorka Ilona Polanski sledovala Sama doma.

Při setkání se studenty hovořila o svém uměleckém studiu hračky na střední škole, o studiu grafiky na vysoké a proč podnikat začala právě v ilustrátorské dvojici. Co vše může být prací ilustrátora, jak získává zakázky a jak si ilustrátor určuje cenu za svou práci; a taky kolik dostala za prestižní zakázku ilustrovat po dvaceti pěti letech výroční knižní vydání Harryho Pottera.

Když jsme se po hodině v kabinetě s Ilonou loučily, a to už jsme věděly, že jsme sousedky a nejspíš se známe od vidění z potravin, napadlo mě IP pozvat na tvůrčí dílnu pro děti k nám do Vindyšovy továrny do Radotína Zažij knížku.

První workshop jsme vyprodali za dvanáct hodin, druhý skoro dřív, než jsme o něm stihli dát vědět. A to jsme ani netušily, že nám tam rodiče posílají ty největší odborníky na čarodějnického učně a celou partu z Bradavic. A to bylo moc dobře, protože tyhle děti tam čekala vysokoškolská přednáška o práci ilustrátora, podaná však tím nejlaskavějším způsobem a slovníkem příslušným jejich věku.

Mně vyrazila dech už její první věta, že paní Polanski se ve skutečnosti nejmenuje Polanski a proč. Pak všechny děti vyzvala, aby jí říkaly Ílo, zatímco je poprosila, aby si udělaly cedulky se jmény. Atmosféra v sále se záhy stala nejmilejší, a zatímco Íla popisovala, co dnes budeme společně tvořit, hned se nabídla, že kdyby kdokoli potřeboval cokoli pomoct nakreslit, protože si zrovna nemůže vzpomenout, jak se kreslí třeba ... rozpláclá žába, že ona mu ji ráda nakreslí. Bylo vidět, jak jsou děti kolem stolu spokojenější a spokojenější.

Pak se Ilona pustila do popisu, jak se dostala k zakázce z Londýna, jaká pravidla platí pro knižní ilustrátory a společně jsme dali dohromady mnohé rozdíly mezi knižní a filmovou verzi. Děcka 7+ toho věděla opravdu hodně. A Ilona jim v notebooku záhy ukazovala různé světové verze, od první české až po současnou korejskou. A nevěřili byste, jak se kdysi urval italský ilustrátor, kvůli kterému dnes J. K. Rowlingová už kontroluje každou novou edici.

Všichni jsme zatlačili slzu, když nám paní Polanski ukázala své ilustrace, které v londýnské centrále shodili ze stolu s tím, že doslovně neodpovídají textu knihy. A pak už se kreslilo a malovalo, lepilo a používalo skutečné zlato. Celé dvouhodinové setkání končilo vernisáží, kdy každý autor krátce pohovořil o svém hotovém díle. Týnka mi do ucha šeptala, že nechce nahlas mluvit, ale Íla každého objala a dodala mu dostatek kuráže a sebedůvěry k projevu. "Nás to nikdo neučil, vy už to umět budete", podporovala děti a každý jejich kousek výkresu obdivně a s respektem hodnotila. A pak přišel odměnný potlesk od kolegů.

Mně pak ve finále tiskli spokojení rodiče ruku s díky, že něco tak skvělého pro děti děláme.

S největší radostí, zněla má odpověď.

Knížky na dovolenou

S červnem vám přináším čtivo, které jsem si s chutí dala v posledních týdnech. A máte-li vy pro mě taky tip, sem s ním a děkuji.

Pavla Horáková - Okno na západ

Tolik jsem se na novou knížku těšila - její Teorii podivnosti (2018) naprosto miluji a v řadě podivných teorií s ní absolutně souhlasím. Okno na západ jsem začala tedy číst s velikým nadšením a asi po padesáti stránkách jsem tápala, jestli mě tento "něco jako katalog" vlastně baví. Řada symbolů našeho socialistického dětství mi přišla až trapně zprofanovaná, ale četla jsem dál. A udělala jsem moc dobře, knížka o Martě a Davidovi a jejich vyrůstání v marasmu osmdesátých let komunistického Československa má totiž naprosto skvělé finále, vyústění, pointu a poté co jsem dočetla její poslední stranu, se na svět okolo sebe dívám jinak. Navíc scénku s ukradenými kozačkami ve škole nikdy nezapomenu; vzorce mojí výchovy byly stejné.

Jakuba Katalpa - Úlice

Dalších z mých oblíbených českých spisovatelek, jejíž poslední román Zuzanin dech (2020) byl fantastický. Knížka Úlice mě - učitelku dějepisu - svou syrovostí i surovostí nijak nešokovala. Co je však na tomto románu jedinečné a pozoruhodné, je to, co válka udělá s námi všemi! S dobrými i zlými. S padouchy i rovnými. S Němci i Čechy. A proto se ptejme, co válka dnes udělá s námi všemi, s i dobrými i zlými, S Rusy, Ukrajinci, ... s Čechy. Příběh Úlice, města s koncentračním táborem, je o osudu Anežky, Běly a Heleny. Slečny si své životy zcela jistě představovaly jinak, než naplánoval Adolf Hitler. A já si z knížky odnáším tak hnusný pocit, že bych ji ke čtení doporučila jen Vladimíru Putinovi. Čtenářsky je však kniha perfektní.

Zuzana Dostálová - Tichý nájemník

Její kniha Soběstačný (2020) je boží, její román Karneval zvířat (2023) k popukání. Příběh Tichý nájemník měl obrovský potenciál, téma současné výchovy dětí, rodinné péče a sebepoškozování našich teenagerů je aktuální, silné, těžké a bolavé. Za mě ale hlavní postava učitelky byla slabě napsaná, jakkoli scéna, kdy deváťákům na konci školního roku místo výuky pustí film, byla úžasně vymodelovaná, plastická a plná výjimečných postřehů. Jinak mě postava Rebeky nebavila a její vztah se šedesátiletým advokátem byl až úsměvné klišé. Pardon. Kniha má však výborně otevřený konec a já mám v životě doufám oči i srdce doširoka otevřené a koukám, kdy patnáctiletá Ester či jiné kotě nastoupí k nám na gympl.

Petra Dvořáková - Návrat

Dědina (2018), Chirurg (2019), Vrány (2020), Pláňata (2022), Zahrada (2022), všechno super - ale nový román Návrat mě od ní nebavil. Taky po padesáti stranách jsem pochopila, že mladinká dívenka Jana vstoupila do kláštera, zbytek byl očekávaná, čtenářská nuda. Do konce knihy se skoro nic nestane, zápletka s Karin nic moc a že je román autobiografický, každý ví, tedy i to, že hlavní postava v řádu nezůstane - stejně jako spisovatelka sama. Snad jen pasáže, kdy jedna z řádových sester mluvila opět nářečím, mě těšily; to prostě Petra Dvořáková umí fakt bravurně!

Jana Šrámková, Jan Němec - Byt: Román ve dvou

Janinu prózu Hruškodottir (2008) umím zpaměti, četla jsem ji jenom jednou, ale tehdy to pro mě bylo něco tak zlomového, že se do mě vryla hluboko. U dvojhlavého románu Byt jsem nejen proto začala polovinou, kterou napsala právě Šrámková. Hlavni hrdinka Zuzana je za mě viktimizující typ a já si říkala, že už jsem ze Šrámkové asi vyrostla. Když jsem se pustila do poloviny napsané Janem Němcem, nejdřív jsem mě mrzely vulgarity a nespojený vztah s nespokojeným otcem, ale pak mě hlavní mužský hrdina Daniel úplně uhranul, obrovsky bavil a měla jsem pocit, že každá jeho věta je citát, který bych si chtěla zapamatovat. Mužskou část jsem si fakt užila. A vám čerstvou novinku o ženě, která odešla s dítětem od muže a mužovi, kterému navždy odchází táta a oba spojuje jeden byt absolutně doporučuji!

Jan Němec - Možnosti milostného románu

Už když jsem četla Byt, googlila jsem si Jana Němce a zjistila, že mám od něj román, na který jsem pět let nesáhla. Teď jsem ho vdechla najednou. Jsme se spisovatelem stejný ročník a od začátku mi kniha přišla jako takové bravíčko pro intelektuály. Autofikce se mi četla skvěle, fandila jsem Nině i Janovi. Rozuměla jsem jim oběma. Prožívala jsem s nimi jejich sblížení i vzdalování a opětovné pokusy obého. Jen tu pasáž, kterou v knize jako že napsala sama Nina, si Němec mohl odpustit. Tahle kočka vůbec nebyla hloupá. Za to scéna s občankou je výborný bizár, včetně té fotky na konec. Tuto knihu balím mému muži letos na dovolenou, protože si myslím, že román o lásce a o psaní ve věku digitálního smutku může posloužit jako super párová terapie.

Kateřina Dubská - Třicátý kilometr

Spisovatelku Kateřinu Dubskou jsem objevila díky knize Vlastní pokoje (2023), kde mě zaujala tím, že má chatu kousek od Havířova, kde píše. A román Třicátý kilometr tam napsala opravdu skvostně. Snad nikdy jsem nečetla nic tak současného, nic, co by tak přesně a citlivě popisovalo fenomény doby, ve které žijeme. Ty obdivuhodné i ty zavrženíhodné. Mnoho románových postav a vy záhy pochopíte, že se všichni v jednu chvíli střetnou na D1. Kdo přežije? Kdo vyhraje? Kdo je vůbec dnes vítěz? Proč děláme to, co děláme? Jsme to my, kdo rozhodujeme o svých životech? Nebo je to osud? A dá se změnit? Otázky i román vřele doporučuji.

Lenka Pastorčáková - Žárlivka

I o novinářce a spisovatelce Lence Pastorčákové jsem se dozvěděla až z knihy Vlastní pokoje a všimla jsem si díky rodišti v Orlové (10 km od Havířova). Román Žárlivka je nenáročný, ale dobře napsaný. Love story v milostném trojúhelníku: ona, on a chorobná obsese. Nic převratného, odpočinkové čtivo, ale vrcholná dramatické scéna těch dvou v kuchyni vás stejně překvapí. Stejně jako rodinné souvislosti dramatické žárlivosti. Jak říkám, opravdu excelentně napsaná růžová knihovna.

Lenka Pastorčáková - Kandidát

A když jsem dočetla Žárlivku, hned si lačně na Knihbotu klikla další její román Kandidát. Lenka sama byla členkou volebního týmu Jana Drahoše jako jeho tisková mluvčí a své vlastní zkušenosti vepsala do této autofikce. Prvni třetinu knihy, kdy ještě pracuje v českých médií, absolutně doporučuji všem, kdo učí na gymnáziu mediální výchovu nebo těm, co se chtějí jen od srdce zasmát. Já se tedy dost bavila a věřím všemu. Další dvě třetiny věnované prezidentské kampani mě bavily i nebavily, možná byly příliš dlouhé a chtěly by proškrtat. Co určitě v knize ale zůstat rozhodně musí, je její spekulativní konec. Zcela totiž odpovídá mému osobnímu životnímu mottu: "To, že jsem paranoidní, neznamená, že po mě nejdou!" A kdo jste za prezidenta Zemana trpěl jak zvíře, vám se kniha bude líbit!

Jana Bernášková - Tři hodiny lásky

Na závěr mám pro vás tento šílený brak, ale já Janičku sleduji na instagramu a prostě ji miluji. Milostný román o milenecké lásce měl luxusní začátek, a kdo jste si stejně jako já ještě v životě nikdy nezaplatil hodinový hotel, budete nadšeni a okouzleni. Jana to mistrně rozjela, včetně vtipu o praštěné herečce Janě Bernáškové, které se asi zbláznila nebo co a předala roli právě naší hlavní hrdince Karolíně. Popis české herecké subkultury jde Bernáškové na jedničku, zápletka příběhu je slabší, Disney konec románu zoufalý a co je vůbec nejhorší, že kniha snad neměla korektora. Fakt to po ní nikdo nečetl? Jana totiž krom jiného ve svých knihách opakovaně nadužívá xenofobní přirovnání. I když holka z Krnova asi může, že?! Jako čtenářka jsem neuvěřila, proč by hlavního hrdinu Viktora někdo chtěl, natož ženy dvě - to ale neznamená, že si od Bernáškové nekoupím zase její příští knihu.