Dala jsem si budík na pět třicet a v 6:07 už vyjížděla od nás z vesnice s překvapivým pohledem na lidi přepadávající z plné refýže. To jsem snad nikdy neviděla. Jezdím v šest ráno plavat každou neděli do Podolí, ale to je všude prázdno - na cestách i na chodnících - až do půl deváté, kdy se vracím domů. V týdnu je to evidentně jiné a pro mě se tento barevný výjev pracujícího davu čekaje na vlak časně zrána stal symbolem mého nového začátku.
Poprvé v životě jsem sedla auta a vyrazila na trasu Praha - Brno, abych v moravské metropoli absolvovala podnikatelské školení. Už nájezd z městského okruhu na D1 byl o půl sedmé s hodně hustým provozem, zatímco příjezd do matičky Prahy v opačném směru stál zácpou úplně. Já zařadila šestku a vyrazila na jih. Když nastalo první zúžení, spořádaně jsem se zařadila za poslední kamion před mnou a jela si pěkně v pravém jízdním pruhu. Když jsem si ale po chvíli všimla navigace v telefonu, která mi začala k dojezdovému času přidávat další a další minuty, řekla jsem si, že takhle to dál nejde. Musím jet, nesmím se bát. I počkala jsem si na nejbližší dodávku vlevo, a pak se za ní odvážně zařadila a jela. Volant jsem držela pevně a koukala se zpříma dopředu. Když se naopak dálnice rozjela v pohodlné tři pruhy, trochu jsem se zklidnila a začala si ubíhající cestu užívat. Pomerančové vycházející slunce na mě pod různými úhly svítilo zprava, já jela mírně překročenou rychlostí vlevo a LP mi k tomu nahlas zpívala z obou reproduktorů. Byla jsem stále nervozní, aby se nic na cestě nestalo a abych to stihla! Zpocené dlaně jsem si čas od času otřela do džínových nohavic, a krom dění přes sebou i ve zpětném zrcátku jsem házela oko na údaje navigace, která mi bohužel v šíleném algoritmu stále navyšovala čas, kdy bych předpokládaně měla v Domini parkovacím domě zaparkovat, přitom já letěla jak střela. V místech se sníženou rychlostí jsem se pak odvážila i něco napít kopřivového čaje, který jsem si od rána vezla s sebou, ale jestli vám můžu radit, vy to nedělejte.
Když se mi po slabých dvou hodinách totiž povedlo minout Humpolec, Jihlavu i Velké Meziříčí, sjela jsem na exitu 190 na brněnské centrum, které se to však za Mendelovým náměstím naprosto seklo. Ze mě tedy spadla obrovská obava, že počátek workshopu nestihnu - teď už jsem si byla jistá, že to třeba dojdu i pěšky. Nicméně s úlevou mentální naopak nastal výrazný tlak na můj močový měchýř. Tak samozřejmě, odnosila jsem a porodila pár děti, takže s touto osobní zónou umím pracovat, zatnula jsem proto vše, i zuby a pokojně čekala v dopravním špalíru co bude.
Brněnští řidiči ve středu ráno však tak zenoví nebyli. Troubili, blikali. Odhazovali nedopalky oknem. A prudce měnili směr své jízdy v úhlu sto osmdesáti stupňů. Nevím, ale dost mě zaskočilo, kolik stresu na tak malém prostoru v tak málo jízdních pruzích uměli vyprodukovat. A ono to nakonec netrvalo až tak dlouho a i já jsem - se stehy velmi u sebe - zaparkovala na Husově ulici. Parkovací senzory našeho rodinného vozidla se tedy mohly zbláznit, protože Domini-park není na tom s prostorem pro sedmimístná auta bůhví jak velkoryse, ale nějak jsem to dala. Zpocená a šťastná jsem vypnula motor v sekci 3A a s hrůzou zjistila, že teď bych znovu velmi ocenila svůj ranní deodorant a parfém. Zatímco od pásu lehce pokrčená bílá košile by za jistých okolností mohla pro někoho vypadat i sexy, moje nesvěží vůně rozhodně ne. A pak už jsem si jen honem odskočila a honem zavolala Davidovi domů, který mi v kratinkém hovoru krátce po půl deváté stihl vykřičet do ucha, že vypravit ráno tři děti se třemi svačinami do třech ústavů je - jak člunkový běh.
Mě ten jeho telefon ale zcela spokojeně uklidnil a dál už jsem se mohla věnovat jen sobě. Opustila jsem tiché zdi své kabelkové pracovny a poprvé a nahlas jsem na školení začala mluvit o své práci. Představila se druhým|cizím. Začínala věty slovy Nejvíc mě trápí ... . Přijala kritickou analýzu vlastních výstupů. Poslechla si chválu. A k tomu všemu položila během dne asi dvě stě doplňujících otázek. Překonala jsem se a teď se teprv uvidí v čem všem.
