Kabelka z ovčího rouna

Moji sestřenici už znáte.

Ostatně její repas křesla bruselského stylu se vám na mém facebooku ohromně líbil. Vlastně víc než všechny mé taštičky-dětičky-srandičky, ale neva.

A jak se sestřenka postupně po svatbě nově zabydluje, zatoužila i po drobných úložných prostorech z přírodní plsti. Velké štěstí se na ni usmálo pár kilometrů za hranicemi v rakouské rodinné firmě na výrobu matrací. Materiál si odtamtud odvezla, krychlové krabičky na klíče a další maličkosti v předsíni si spíchla sama v ruce, ale na kabelky: to jsem v rodině s dovolením machr já.

A takhle to prosím dopadlo.
Jak si přála - nákupka, 38 na 35.

A protože filc byl opravdu tlustý a pevný, šití bylo výzva.
Horní okraj jsem od začátku plánovala nechat nezahnutý, což se povedlo, že vypadá i dobře.
Navíc boční švy šly překvapivě krásně rozžehlit, takže taška je nakonec normální taškou, nikoli chlupatým soudkem,
jak se jevila v průběhu procesu vzniku.

Na dně má teple hnědou koženku, hrající si na kůži co to jde!

Šedesátky ucha.

A k mléčné čokoládě je uvnitř kontrastní tyrkys.
Vesele proužek, ať to schválně celé shodíme aneb ve třiceti (s kabelkou) život teprve začíná.

A kdybych se vám dneska možná líbila i já, tak to bych byla jen ráda,
ve stejném šatu totiž večer vyrážím na koncert Dana Bárty. A jestli si mě ten chlap nevezme dneska, tak už nikdy!

Pánský kožený penál na tužky

Chytali jsme se na víkendovou oslavu a mě napadlo, že mužovým kamarádům k narozeninám něco ušiju. Nejdřív jsem se šla ale zeptat Davida, jestli to není trapné. (My to tak doma máme: já mu radím s out-fitem, on mně s životem.) Davča byl mou ideou nadšen a hned mi zdarma poradil, ať klukům ušiju obaly na notebooky. To jsem zavrhla, protože vůbec netuším, zda oni své osobní počítače někam pravidelně přenášejí. A pak - dneska má každá lepší taška i batoh speciální měkkou přihrádku na komputer.

Má zrovna u nás přítomná sestra tedy navrhla, ať jim ušiji kosmetické tašky - stejně jako jsem šila jejímu příteli. Opět jsem krčila nosem, protože přesně nevím, jestli Joska s Ivanem by něco podobného užili, a kdyby pak má časově-emociální investice pro ně ležela na dně skříně, to by mi bylo líto.

A tak jsem stejně jako už předtím tisíc krát nikoho neposlechla a vymyslela jsem si to sama. A ještě jsem tím nápadem byla sama vnitřně nadšená. Rozhodla jsem se jim ušít pouzdra na psací potřeby. Něco na čmárání ti dva u sebe musí mít vždycky, protože bez toho by světový mír, který oba denně zařizují, dělat nešel.

A protože oba to jsou chlapci z hor, musela jsem rozhodně sáhnout po přírodních materiálech. Na dně dřevěné přepravky s koženkami jsem proto vylovila kousky kůží. Pravidelně je dostávám od svého tchána. On se před revolucí živil šitím obuvi, a od té doby, co ví, že teď šiji já, tak mi při každém našem setkání strčí do ruky tašku s materiálem různého druhu, různějších rozměrů a ještě různějšího původu. Odkud ty n-úhelníky koženek a kůži bere, netuším. Ale je to milé, a snad i legální.

A tady hotovo dvacet. Dvacet na deset centimetrů.

Dole pěkně prošít voňavou kůži neboli jak my švadlenky říkáme: stehy jako perličky!

Dovnitř námořnické kárečko, protože víte, že kostka jsou teď nové pruhy?
A neopomenout štítek, i když ten jsem s váháním všila až po nátlaku mého muže zvýšeným hlasem.

Balíčky. Slovy dva.
...
A jestli se mě chcete někdo zeptat, z čeho je vlastně celý ten futrál šitý, tak prosím přijďte zas zítra,
protože to z té sto procentně přírodní plsti bude ušita kabelka(!!!).

Když se mladá kočka stane mertens

Začala vyprávěním o svém často nesnesitelném bratrovi, a pak plynule přešla k báječné ženě, co se rozhodla jít životem spolu s ním.

A právě pro její švagrovou k narozeninám jsme vymyslely kabelku, co bude správně ladit s její úřednickou uniformou v bruselském úřadu. A k tomu to bude i taška veselá a šik: stejně jako brunetka Alice, absolventka pařížských škol, co ji ještě není ani třicet.

Vlněnka
(když David poprvé slyšel tenhle výraz, tak se nejdřív asi čtyřicet pět minut v kuse smál, a pak mi doporučil si mé ptydepe jít nechat patentovat) ...

... s decentně červenou koženkou. Veliká čtyřicet na třicet.

A s výborným korálovým puntíkem uvnitř, ze kterého, když šiju, tak se nemůžu celou dobu neusmívat.

Některé věci jdou dětem úplně samy

Mikulášovi je rok

Od neděle.

A já mu uplynulých tři sta šedesát pět dní psala deník. Stejně jako o tři roky dříve Kubovi.

Na levou stranu diáře jsem psala dva tři řádky ke každému dni, co se dělo; na pravou stránku lepila. Začala jsem lístkem, kdy muž dorazil do porodnice - podle parkovací mašiny - ve 23:50 a o půl jedné v noci pak začal Mikeš žít svůj krásný život. Lepila jsem mu tam obaly od dudlíků, které nechtěl. Od léků, které zklidňovaly jeho raný trávící systém. Vstupenky na výstavy, které viděl(?) z kočárku. Vstupenky na filmy, které neviděl, na které jsme my s mužem letěli kdykoli, kdykoli jsme měli hlídání. Tuhým lepidlem jsem tam navždy připevnila štítky od jeho prvních hraček, které dostal. Pohledy měst, které jsme spolu navštívili. Jízdenky z vlaku, když jsme fičeli na letní výlety. Kousek z obalu od první bio karotky, kterou ochutnal. I celofánový výstřižek z premiérové kukuřičné kaše. A taky různé vizitky: od Mráze, z Café Jedna, tatínkovu, moji. Sylaby výstav. Pokladní stvrzenky za lekce plavání. Vyhlazené hliníkové víčko od selského jogurtu. Můj účet z kosmetiky. Cedulky od úplně prvních vánočních dárků. Několikero obalů od Calgelu. Leták od capaček. Návod na sestrojení židle. Permanentku na vlek. Prošlou baby plavenku.

Padesát tři týdnů je pryč a já končím. Papírová vzpomínka zůstává a mě to ještě teď chvíli bude chybět, i když jsem ty zápisky pravidelně nestíhala, doháněla, dopisovala zpětně. Zatímco Kubkovu kroniku jsem psala tak tři dny pozpátku, u Mikiho byly úspěch tři týdny. Zápisky jsou proto jiné. Vlastně celé to srovnání je zvláštní. Kolik toho člověk zapomene.

Předně a hlavně jsem při porovnávání, jak se naši dva chlapci měli ten a ten týden svého života, byla překvapená, že Kuba taky v noci nespal. Navíc, jak jsem do Kubova diáře psala vždy ráno, vždy(!) jsem začínala popisem předchozí noci. V kolik se vzbudil. Koho vzbudil. Kdo se kam stěhoval. A kolikrát se to celé opakovalo. To jsem si teda mohla odpustit. Je vcelku nuda zpětně to číst, protože to je furt dokola. Možná stačilo na okraj hůlkovým písmem si poznačit: První rok dítě v noci moc nespí.

Nespal Kuba, nespal Mikeš.

To měli stejné, v mnohém se ale tihle dva gentlemani liší. Kubuš svůj úvodní rok prožil po kavárnách, kde se jeho matka snažila přesvědčit celý svět a hlavně sebe sama, že mít dítě neznamená sedět zpustlá sama doma. Kofein v mateřském mléku včetně. Zato Mikešek předchozích dvanáct měsíců vesměs strávil na cestě na Kubův kroužek, na Kubově kroužku, a pak na cestě z Kubova kroužku domů. Mikuláš se narodil do party, která už nějak fungovala a fungoval s ní. Chodil se mnou pro látky. Vyzvedával koženky. Nakupoval balící papír. Běhal se mnou se zpožděním do školky, hrál si v knihovně, spal na výtvarce. A nijak to nekomentoval a nekomentuje. Nereklamuje. Nic neříká. Usmívá se a je s námi!

Mikuláš se taky na rozdíl od Kuby narodil jiné mamince! Ta Kubova zpočátku nevěděla. Lítala na všechny strany. Nosila Kubku taťkovi do práce na hlídání. Pracovala po nocích. A maličko akademické slávy si užila přes den. Taky byla dost upjatě při zdi a do deníku popsala každý reorganizovaný šuplík, snědený květináč, snahu o inventarizaci naši knihovny a každé jeho rafinovaně vylouděné jídlo s rafinovaným cukrem.

Ta Mikešova ví. Především ví, že jí nic neuteče. A dříve nečekaně zjistila, že i doma na mateřské může zažít úspěch, respekt i radost ze sebe sama.  Že samozřejmě někdy ze všeho kolabuje nebo o tom aspoň herecky přehnaně mluví, ale je spokojená. A klidná. Nádech. Výdech.

A taky bývá často překvapená. Když oba sedíte s bráchou u stolu, navzájem si saháte do talíře a hlučíte tak, že člověk neslyší ani vlastní myšlenky. To na vás hledí a ptá se své životní lásky po boku: "Ty, kde my jsme k nim přišli?" Nebo když oba usnete v autě. Když oba naráz usnete kdekoli. Když Mikeš (omylem?) hladí Kubku po zádech, zatímco on mu "čte" z knížky nebo když Mikuláš nahlas výská: "Aba Aba!" (= Kuba).

Fakt se to stalo? Je to pravda? Mám s nejlepším mužem dvě nejpěknější děti? Štípni mě.

...

Ať žiješ, náš Mikešku!

Máme nové židle aneb jak jsem brečela

Začalo to před Vánocemi. Spokojená se svým rokem dva čtrnáct řekla jsem, že si za odměnu koupím čtyři židle. Do kuchyně. Kam já taky jinam?! Že ikeové kousky už pošlu dál a teď si užiju překližkový design.
Dvacátého prosince jsme všichni čtyři naběhli do podnikové prodejny, abychom si vybrali již vybrané. Já sice opět nezklamala a z vystavených se mi nejvíc zalíbil kousek z amerického ořechu. Maloobchodní cena tři krát větší než u běžné bukové varianty. Oříšek jsem si proto akorát tak pohladila a rozloučila se s ním. Objednali jsme si našemu oku nejvíc lahodící odstín brandy a teď už jen počkat dva měsíce a máme je doma. Euforie. Radost. Rozšířené oči. Spokojenost. Těšení.

Když je nám však jedno úterní dopoledne vousatý silák vynesl po točitém schodišti až na pavlač, všecko bylo jinak. Měla jsem čerstvě zraněnou svou starou nohu, a tak jsem s přenosem a rozbalování oversized krabic čekala až večer, na příchod muže. A David pak zas čekal až dokončím svou pravidelnou dávku šití, takže nakonec se odhalené hnědavé krásky v našem bytě ocitly až k půlnoci. Rozlepujeme kartón, soukáme igelit. A najednou jsou tam. Čtyři. Elegantní. Mírně rozkročená. Suverénní. Křesla.

Ano, vybrali jsme si křesla. Koupili jsme si křesla. Měli jsme křesla! Ta před knihovnou vypadala bombasticky, ale ... ale v kuchyni došlo ke tragédii. Naše nová křesla nešla vůbec zasunout pod stůl a stála od něj tak dalece, že u plotny už nebylo možno kamkoli dojít. Nedalo se tam ani hnout. Naše kuchyň byla zcela nevyžádaně nacpaná tmavými křesly. Mít čas, brečela bych, ale šli jsme radši spát.

Jenže ráno tomu nebylo jinak. Zkusili jsme nové židle maximálně zatlačit pod jídelní stůl, což udělalo rozdíl asi půl milimetru. Okamžitě jsem lustrovala pinterest, jak to sakra všichni bytoví dizajneři světa s těmito kousky válejí, abych na vlastní vyděšené oči spatřila, že křesla Merano jsou zpravidla umísťována do v kaváren, zasedacích místností nebo do velkých(!) jídelen. Jenže mně se tohle sezení tak líbilo, především pro svůj vajíčkovských tvar: ta skořápka, ořech, hnízdo, do kterého se schováte, kam si bezpečně a s noblesou sednete. Jo, to že pak nedosáhnete na hrnek na stole, to mi nedošlo. Šílela jsem.

David se snažil mou hysterii mírnit a navrhl, že si židle vezme do práce. Jenže tahle věta bohužel nenesla stejný význam jako: "Tak já si je vezmu do kanclu a ty si, čiči, kup nové!" Byla jsem bezradná. Nevěděla jsem co dál. V kuchyni nebylo hnutí. Mé hrdé ego interiérové expertky bylo prudce poníženo. Akorát Kuba byl šťastný. V bytě jsem totiž začala zoufale žonglovat s deseti židlemi. Čtyři původní. Čtyři nové. A dvě dětské. Chvíli něco v kuchyni, chvíli zas v obýváku. Rozložit stůl, rozložit jej napůl. Zpátky složit. Čachry machry, zatímco on si s neustále nadbytečnými kousky hrál spokojeně v řadě za sebou na oblíbený autobus. Zlatý člověk.

Snažila jsem se, ale nevymyslela jsem nic (funkčního). A tak jsem zahájila kampaň Marianno, proměň moje bydlení a pozvala jsem k nám z obou časopisů nejslavnější Andreu na akutní konzultaci. Už od futer mi hlásila, že židle jsou krásné, ale k nám se nehodí. Máme pro ně málo místa. Jsou to solitéry. A to se prostě tak někdy stane, že si něco přejeme a ono to pak nevyjde, prostě nevypadá pěkně. Jenže znáte mě - bývám urputná, a tak jsme zase my dvě spolu točily stolem, mixovaly židle, pak přišel na řadu nový ubrus a šikovná A.B. začala ubírat na našich domácích dekoracích. Výsledek tak na půl cesty. Do magazínu by to určitě nešlo. A blog už vůbec ne!

Když odešla, rozhodla jsem se být papežštější než papež a dál sama pokračovala v odstraňování dekoru, schovávala jsem věci a sundávala obrázky ze zdi, abych se prostor aspoň trošičku pročistil. Aby se aspoň něco málo nadechl! No, snad to tam začínalo vypadat i pěkně, zatímco v obyváku byla neprakticky přestěhovaná půlka kuchyně.
Ale pak jsem se zase pár nocí vyspala, fotky z rodného Havířova a Grygarovu Ptačí klaviaturu navěšela na hřebík zpátky a zkusila večer u stolu nadhodit, že k novým židlím potřebujeme i nový stůl. Tak zvaný stůl bez lubu, čili pouze desku, aby se židle daly potřebně skutečně zasunout. 

Muž kývl (nebo mu možná jen spadla hlava) a já druhý den volala truhláři, který, když na konzultaci u nás doma nad obrazovkou počítače s opět otevřeným pinterestem zjistil, že bude dělal stůl z masivu, mi dal radostí malém pusu. Večer měl poslat kalkulaci. Opravdu ji poslal a cena byl nepřekvapivě řekněme ... životní investicí. Ale protože mužovi zase spadla hlava, šli jsme do toho. Máme rodinu, máme děti, pojďme mít navždy i stůl, řekli jsme si.

A to je on. Pořádné nohy a ...

... mořená prkna a šedesát osm kilo brutto.

A vedle něj křesla Merano! Designově oceněné královny.
Dvě s námi u jídla a dvě zatím u zdi, na pozici čekatelky.

A ještě naše každodenní varianta stolu s ubrusem, ...

... o který doma s mužem vedeme zákopovou válku.

On se ptá, zda bychom ho mohli nemít.
A já samozřejmě souhlasím, ...

... ovšem za předpokladu, že bych pak u nás nežila ani já.

Tak veselé Velikonoce všem!

Nejdřív se chvíli díval, a pak odešel

Mikeš. Aneb konec nosítka na výtvarce.

Oni už jedou

Budou cestovat.
Na jak dlouho netuším.
Ale kartáčky a pasty a šampóny si berou s sebou.

Jsou doma čtyři, proto ...

... necesér do dálek mají pořádný.
Když jsem se ptala na budoucí rozměry, řekla mi, že ho chce velký jako notebook. Prostě blogerka se nezapře.
...
A tak jej mají 35 na 27, vyztužený vatelínem, bezpečně i pro vůně ve skle.

A kam že to vyrážejí?
...
Taky netuším,
ale jak je tak znám, představuji si jejich cesty stejně poetické a hodně barevné a málo barevné a barevně sladěné
a s pohledem upřeným na detail a retro a punk a chytře vtipné
a kompozičně dokonalé a s láskou pro výtvarno a s darem pro výtvarno
a milé a roztomilé a zamilované
a z druhé ruky a poděděné a sdílené
a bez lidí a zase s lidmi a v přírodě a zvídavě a zkoumavě a se špinavýma rukama a s čistými úmysly
a s knížkou a s hodně knížkami a s pastelkami a s rybami a spolu.
...
Že prostě vezmou čáru stejně krásně jako je krásný její blog.

Blog, který užívám, když jde na mě chandra. Když chci mít před očima na chvíli jen pěkno.
Když mám chuť spravit si chuť nákupem něčeho fajného, vybírám si u nich doma.
A blog, který mě vede dál, když zas přemýšlím, že sama už on-line nedám ani čárku, ani nitku.