Hi five

Dnes na chlup přesně je Kubovi pět a já mu abych nezapomněla sepsala dvě pětice hlášek, kterými nás každý den častuje. Dostal se do věku, kdy mlčení považuje za plýtvání času a škoda otázky, která padne vedle. Nešetři nás, nešetří mě.

1. Když se mu onehdá na autorském čtení oceněného Robina Krále udělalo zle a já jej z přelidněného prostoru dětské knihovny vystrkala ven na vzduch, díval se na mě úkosem, proč nemá na ulici bundu. Řekla jsem mu, že musíme pryč, protože tam byl vydýchaný vzduch - a to jsem si naběhla! Začalo nám tak dlouhé pásmo: co dýcháme, jak dýcháme, proč dýcháme a jak se teda může vzduch vydýchat ... Už i s Mikim plně oblečení sedíc v tramvaji, Kubušák pokračoval dál ve svém vzdušném tázání, až k mému uchu periferně dolétla otázka, jak se dostane kyslík do skafandru, na což jsem si, zatímco jsem už jedním okem četla mail v telefonu, dovolila na půl pusy odpovědět Nevím, a to jsem dělat neměla! Kuba nezaváhal a hned na mě smečoval: "Mami, ale holky jsou chytré, že jo?!"

2. Když jsem tuhle ke konci dne/týdne padala na ústa a přišlo mi, že těch (dvou) dětí máme doma nějak hodně, zničená jsem ohlásila před hochy: "A teď mě nechte, jdu si uvařit kávu a odpočívat." A bum ho prásk, další smeč, ve vteřině letí zpátky - "Ty mami, a co ty tak děláš v noci?", vyšlo z Kubovy pusy.

3. Kubka teď hodně mluví, hodně hodnotí a taky hodně prožívá. Jedno odpoledne v týdnu jej ze školky vyzvedává taťka a jdou spolu plavat, rozuměj Kuba plave, muž nad hrnkem nápoje hodnotí svět se spřátelenými tatínky v přilehlé kavárně. Navečer pak oba dokvačí domů, a je-li potřeba, David se ještě vrací do víru pracovního dění, zatímco Kuba vyplavaný vymydlený už zaleze do postele. A teď nedávno po návratu domů zabořil hlavu do polštáře se slzami na tváři - s tím, že mu stýská po tatínkovi. A s pohledem upřených do mých vykulených očí hned dodal, že po mně se mu zase stýskalo, když jsem lyžovala. A když jsem mu osušila obě líce, říkal že jednou se i stalo, že mu David zapomněl zamávat z okna ve školce a on (Kubka) pak sám plakal v umývárně. Prostě splín, jarní smutek a všecko to muselo ven. 

4. Ale má nás ráda, uff. A má rád i své kamarády. Ideálně ve dvou polohách - buď se cpe k nim domů nebo je tahá na návštěvu k nám. A když k těm vizitacím konečně dojde, mívají ale nezřídka divoké průběhy. Hlášky typu: "Já si chci hrát u Vašíka, ale aby tu Vašík nebyl." a nebo "A tebe, Štěpánku, tebe už nepozvu!" nejsou výjimkou. V oslovení je ještě něha, ale ve zbytku žluč. Jenže má smůlu! Se svými kámoši prostě vyjít musí, na svět je totiž přivedly moje kamarádky, a s těmi já si mám furt co říct, Odmyslím-li ale drobné hádky, navštěvování se Kuba vážně zbožňuje a bydlí-li někdo nově na okraji Prahy, takže my za ním jedeme autobusem, metrem a zase autobusem, to vůbec neva, naopak - metro je pro něj nejvíc! Stejně jako přívoz na opačný břeh Vltavy.

5. Ostatně při naši poslední návštěvě oněch míst se nám nepodařilo se honem telefonicky spojit s domácími, a tak jsme na své kamarády čekali venku na hřišti. Byla ještě vcelku zima, a tak jsem - zatímco Mikeš v tu chvíli chrápavě spal v kočárku - Kubkovi navrhla, ať se jdeme zahřát do místního konzumu a koupíme si tam něco dobrého. To Kuba kvitoval s tím, že "A pak si to půjdeme sníst do kavárny!" Čímž mě dost zaskočil, osobně si nevzpomínám, kdy naposledy jsem nesla svým dětem do restauračního zařízení naše vlastní jídlo, spíš naopak: kde jeden jablečný štrúdl jsem vydávala za jejich ovocnou svačinku, a tak jsem se trochu zastyděla/pobavila. Ale zdaleka ne tak jako domorodá kamarádka M., ta se vtipu o možné existenci nějaké kavárničky v Chuchli(!!!) smála ještě celé odpoledne.

6. Ale pražský Kuba to myslel dobře, stejně jako já, když jsem ho chtěla podpořit ve chvíli, kdy se mu těžce nedařilo s lepidlem dokončit 3D model historického auta. Tvrdý papír k sobě zaboha nedoléhal, zatímco syn měl prsty k sobě Herkulesem slepené snad navždy. Pomoc on si nepřál, a tak jsem ho aspoň chtěla vytáhnout z jeho frustračního naštvání a řekla jsem mu, ať se na to pro tuto chvíli vykašle. No, to jsem si dala. Jak byl Kuba pod parou a rozčílený, spustil na mě nahlas, proč teď tady mluvím o nemocech. O nachlazeních. O kašlech. Jak škrábání krku souvisí s pomačkanou kapotou jeho kartonové Škody 1000??? Že on se tolik snaží svůj modelek mít pěkný a hotový a já mu radím, ať si na něj plivne. "Ne, mami, to se ti opravdu nepovedlo, jsem zdravý a chrchlat si na embéčko fakt nechci!"

7. Jeho velmi oblíbeným tématem k hovoru je taky výběr budoucího povolání. Snad od loňského léta však všetečným strýčkům a náhodným tetičkám na ulici či v tramvaji tvrdil, že chce být konstruktér letadel. Tuto volbu asi přítomní tázající příliš nečekali, a tak se často doptávali: Co? Což si Kubka vysvětloval jako, že ho přeslechli, a tak Kubušák vždy začal hlasitě a polopaticky hláskovat kon-struk-tér-le-ta-del. Načež se dočkal zpravidla zaražené omluvy a maličko v šoku popřání tak tedy hodně štěstí. Aktuálně se ale jeho preference mění (a navíc my mu do toho kecáme): u číšníka v kavárně jsme ho upozornili na práci na nohou, u popeláře na práci od božího rána. Pilota si rozmluvil záhy sám sobě s tím, že on je přece popleta a to by v řízení letového provozu nešlo, a tak se teď o dvě čelní příčky perou učitel v mateřské školce (protože si celý den hraje) a dopravní policista (protože se může plantat na místě nehody, což jsme my - když se nám před domem teď srazili dvě tramvaje - nemohli!).

8. Zkrátka akce - to je něco, po čem Kubka touží. Až se člověku nechce. Propršená neděle. Od rána leje. Doma je potřeba přišroubovat poličky a zazimovat zimníky, den se vleče, šero, silné kafe a všechno je to vlastně fajn. To jen Kuba se od prvního rozlepení oka ptá, zda nepůjdeme na letecké závody? Tak jak lítá Prášek mezi kuželi. Zíráme na něj zaskočeně s mužem dvojmo, ale on nás nenechá se ani nadechnout a navrhuje alternativu, tak ať dneska aspoň jedeme za tetou do Brna. A že na zpáteční cestě se stavíme do škodováckého muzea v Mladé Boleslavi. David mu na kyslíkový dluh vysvětluje, že to by byl ale (šílený!!!) výlet na celý den, který si nejdřív musíme domluvit. A tak si Kuba u snídaně nešťastně položí hlavu tváří na stranu na stůl a zlomeným hlasem nás poprosí: "A nepůjdeme teda aspoň na nějakou výstavu?" Chudáček deprivovaný ...

9. Teď už jen stručně - mezi dva pro mě nejkrásnější Kubovy slovní novotvary patří jeho oblíbené pánské ulevování si do mašle a vození se v zimě na sněhu na pumě.

10. A ještě co má rád - protože mu to sepisuji rok co rok: salto do bazénu, pyžamo se zvířaty, sprchový gel se Spidermanem, jako sportovní moderátor komentovat fotbalový zápas, čokoládu, kreslit start raketoplánu, listovat katalogem Lega, tvořit si nekonečný seznam narozeninovo-vánočních přání, nakupovat s košíkem na kolečkách, snít o vlastním kufru na kolečkách, válet se u televize, vyrábět s kartonových krabic cokoli, fotit, lézt přes plot, lepit, jezdit na kole, jezdit na kole po ne-cestě, kreslit křídou po chodníku, mít výjimečně lekci plavání s Mikešem, honit Mikeše po bytě, šimrat Mikeše za krkem, vynášet jej ze všech sil v náručí z pokoje, když mu Miki něco bourá a spát s nim (konečně!!!) v jednom pokoji. Právě tak ti dva už spolu spali opakovaně na horách, a po návratu se Kubka dožadoval téhož. Medvěda jako nočního partnera odmítal se slovy "Ale já chci někoho velkého a živého!" A tak ho má, bráchu vedle u lůžka. Bráchu na furt!