To je moje: dcera

Týnce budou za pár dní dva roky. Dva roky s holčičkou, kdy všechno bylo jinak. Možná ještě jako čerstvé nemluvně se chovala standardizovaně, ale jak rychle začala chodit a mluvit, vyrostla mi po mém boku partnerka - tak stejná jako/jiná než já. Někdy když ji muchlám v peřinách, se až lekám, jak se mi ve tváři podobná a váhám, jestli je košér sežrat samou láskou samu sebe. Po většinu času si ale každou vteřinu uvědomuji, že vedle mě stojí a zespodu na mě ostře kouká sebevědomý člověk. Mám pocit, že mi rozumí snad od svého prvního nadechnutí se na světě snad každé slovo. Taky proto ji nejde nic nakecat, jí nejde nedejbože něco lhát. Ona to na mně hned pozná, podívá se na mě přísně a rovně a hned je mezi námi jasno.

Ona se chce od samého rána stejně jako já v koupelně navoněn v podpaží, ona je šťastná za každé jedny nové šaty, ji nikdy není zatěžko došoupat si ke kuchyňské lince svou pastelovou židli a vařit společně. I všechno letošní cukroví pekla se mnou, ale ne jako chlapečci, ji to po dvou vyválených plátech těsta nepřestane bavit, ona je držák: od první zvážené mouky až po poslední zaklapnutí plechového víčka na vánoční krabici.

Předstírá, že píše, předstírá, že čte, předstírá, že telefonuje. Z domu by nikdy (nikdy nikdy!) neodešla bez kabelky, i kdyby ta taška měla být igelitová. A v roce a půl si na mě poprvé vyřvala nalakování si červeného nehtu. Když fotím, fotí taky. Když píšu texty, drbe mi při tom záda. Příšerně mi za celý rok počmárala pracovní diář a tajně si na hraní půjčuje mé klíče od auta, které pak svévolně ztrácí po domě a mě tím opakovaně přivádí k šílenství. A taky si myslím, že to jednou bude ona, kdo oba naše chlapečky přivede k pravdě, jak je to s tím Ježíškem.

Přestala jíst jogurt, ale mléka pije na litry. Strašně ráda tancuje, ale my okolo ní tančit nemusíme. Obléká se zásadně s.a.m.a. Svléká se zásadně sama. Obouvá se sama. Splachuje zásadně sama a běda tomu, kdo by se ji to odvážil zkřížit. A taky má tendenci sama rozhodovat o tom, kdy (ne)bude spát.

A moc hezky mluví, až mi tím vyráží dech. Sedm let, co je Kubka na světě, s přestávkami (když jsme se stěhovali nebo jsem chodila na FAMU) jezdím v úterý na kurzy dějin umění do Národní galerie. Kubu ani Mikiho ale v životě nikdy nenapadlo se mě zeptat, kam že to jdu. To až ona byla minulý týden první. To ona zná jména všech našich příbuzných a kamarádů. Akorát na otázku, kde bydlíme, suše odpovídá, že v garáži.

Je to panenka, kterou v životě nikdy nešlo posadit v koutě - hned by šla zase za mnou. Je urputná, je snaživá, umí si vztekle nahlas zařvat: Sakra! a je to mé první děťátko, mezi které a mě občas musím dát dveře, jinak bych ji snad roztrhla na dvě!!

Je čančavá a mazlivá. Dobře pozná moje vnitřní slzy a hned umí pohladit po tváři. A umí mě i učesat. Dá mi všeho kousnout, hlavně teda toho, co nejí, ona by se rozdala. A já pro ní. Všechny nás zněžnila. Přinesla k nám domů Hello Kitty, růžovou, sponky, třpytky, tyl, lidovky, šišlání; falešné slzy i opravdickou roztomilost. Naše milovaná Valentýna.