Veronika

Rozloučili jsme s mojí babičkou.

Odešla chvíli po svých devadesátých třetích narozeninách. Maminka tří dětí. Babička šesti vnoučat - vlastních i osvojených. Prababička šesti pravnoučat. Drobná žena s dlouhým životním příběhem. Narodila se kousek od lázeňských Piešťan a namísto tradiční těžké práce na poli se v době Slovenského štátu statečně rozhodla jako sotva plnoletá odjet nočními vlaky až na konec světa - do severočeského Varnsdorfu, kde titěrně pracovala v továrně na punčocháče. Po návratu domů pak vystřídala nevonící zaměstnání v gumárnách za výrobu čokoládových pralinek a jiných dobrot - jak říkala maškrt. Dědu si vzala, protože prý měl krásné kučeravé vlasy, ale stejně jako jeho bujná kštice bylo divoké i jejich manželství. 

Se dvěma malými dětmi se oba nakonec nastálo odstěhovali na Ostravsko, kde její manžel získal náročnou, ale oceňovanou a dobře placenou práci důlního záchranáře. Pohledný chlap jako hora si však uměl užívat těžce vydělaných peněz, a to až do dna - každé sklenky! Fáral, pomáhal; zachraňoval i při velkém neštěstí na Dukle v roce 1961. Černobílé zažloutlé fotky s ohnutými rohy z té doby ukazují mladého silného chlapa vždy v centru pozornosti celé společnosti a jeho malou pěstěně načesanou ženu, třeba v nádherných brokátových  šatech. Tolik pohledná babička s velikýma tmavýma očima chodila pečlivě upravená a v botách na korkovém klínku bahnitými ulicemi teprv vznikajícího Havířova, kde ještě chyběly chodníky.

Moje nejstarší vzpomínky na ní jsou z osmdesátých let, kdy jsem u nich doma trávila s mou starší sestřenici letní prázdniny. Babičce nikdy nechyběla energie ani drajv, i když společnou domácností s dědou se spíš nesl strach z něj. Vzteklý důchodce bolestně trpící psychosomatickou lupenkou nám všem uměl zle hrozit svou oteklou pěstí. Když ale děda v šest večer odešel na noční brigádu, začal nám s naší zlatou babičkou zlatý čas. Všechny tři jsme se zabalily do chlupaté larisy a zavrtaly se v křeslech v obyváku. Babička nám k večernímu televiznímu kinu nanosila její/nejlepší ořechový štrúdl na světě a teplé kakao. Když pak děda dopoledne spával po službě vrátného, "tiško" jsme spolu za poslechu tranzistorového rádia na poličce nad ledničkou v kuchyni všechny holky krájely na dřevěném válu pomoučené domácí nudle do polívky nebo pekly povidlové buchty. Nebo jsme společně vyrážely naproti Budoucnosti na trh pro pěknou zeleniny a ovoce na zavařování a pamatuju si, že babička tehdy místo kabelky nosila bílý plastový lisovaný košík.

Moje babička byla nejhodnější. Upletla mi nepočítaně svetrů a strakatých vest a celý gympl i na vysoké škole mi tajně za dědovými zády při každé návštěvě strčila stovku do kapsy a pytlík mandarinek k tomu. Když se narodil Kubka, zapomněla se a ve svých osmdesáti šesti letech odhodila obě švédské hole a lehla si k tomu blonďatému nemluvněti pasoucí právě koníčky na zem. Jsou z toho kouzelně dojemné fotky, jen pak moje snaha zvednout ztuhlou stařenku zas kolmo vzhůru už tak něžná nebyla. Ovdověla babička, povídavá a společenská, špatně nesla prázdný byt a samotu. Když svou andulku z přátelství (poprvé a naposled) ochotně nakrmila ze lžičky společným kafem, mohlo to být k úsměvu. Naopak k sprostému vzteku nás všechny v rodině dovádělo, když se opakovaně stávala bezmocnou obětí podomních prodejců a jiných šmejdů.

Babička si vždycky ráda povídala. Ptávala se mě, jestli se David taky pere, když se napije a pokaždé s velkou úlevou přijímala mojí zápornou odpověď. Nechávala si popisovat dnešní Prahu, ve které za války jednou přestupovala na Hlavním nádraží. Jak šel čas a z jejich životních vzpomínek zůstávaly jen ostrůvky paměti, opakovaně mi vyprávěla o své dívčí touze krásně se oblékat, veliké chuti opustit dřinu rodinného hospodářství a mít se dobře někde jinde. Svými křehkými prsty mi mnohokrát předváděla, jak se náročně tkaly ty silonky. Líčila mi, jak jednou jedinkrát byla v Jugoslávii u moře nebo jejich mnohé léčebné pobyty v československých lázních, kam bývalí horníci mohli zaslouženě jezdit.

Když se narodil Miki, myslela si babička už skoro pořád, že je to holčička. Někdy si nás všechny pletla, ale při dobrých dnech mi správně říkala: Mirečka (a oslovovala mě - jako celý život - zásadně slovensky prvním pádem). I Týnku loni ještě stihla vidět.

Moje babička už není. Věřím, že je jí lépe. Zdědila jsem po ní cenné kuchyňské mísy a Atlas liečivých rastlin. A možná i trochu umu v ručních pracích. Naše babička nám smutně zemřela v den kulatých narozenin mé sestry. Ale tak to asi mělo být. Protože právě má sestra byla na jejím pohřbu čerstvou maminkou nejmladšího člena naší rodiny, kterého si na smutečnímu karu pak všichni šťastně ponosili. Mějte se rádi.