pondělí 16. července 2018

Veronika


Rozloučili jsme s mojí babičkou.

Odešla chvíli po svých devadesátých třetích narozeninách. Maminka tří dětí. Babička šesti vnoučat - vlastních i osvojených. Prababička šesti pravnoučat. Drobná žena s dlouhým životním příběhem. Narodila se kousek od lázeňských Piešťan a namísto tradiční těžké práce na poli se v době Slovenského štátu statečně rozhodla jako sotva plnoletá odjet nočními vlaky až na konec světa - do severočeského Varnsdorfu, kde titěrně pracovala v továrně na punčocháče. Po návratu domů pak vystřídala nevonící zaměstnání v gumárnách za výrobu čokoládových pralinek a jiných dobrot - jak říkala maškrt. Dědu si vzala, protože prý měl krásné kučeravé vlasy, ale stejně jako jeho bujná kštice bylo divoké i jejich manželství. 

Se dvěma malými dětmi se oba nakonec nastálo odstěhovali na Ostravsko, kde její manžel získal náročnou, ale oceňovanou a dobře placenou práci důlního záchranáře. Pohledný chlap jako hora si však uměl užívat těžce vydělaných peněz, a to až do dna - každé sklenky! Fáral, pomáhal; zachraňoval i při velkém neštěstí na Dukle v roce 1961. Černobílé zažloutlé fotky s ohnutými rohy z té doby ukazují mladého silného chlapa vždy v centru pozornosti celé společnosti a jeho malou pěstěně načesanou ženu, třeba v nádherných brokátových  šatech. Tolik pohledná babička s velikýma tmavýma očima chodila pečlivě upravená a v botách na korkovém klínku bahnitými ulicemi teprv vznikajícího Havířova, kde ještě chyběly chodníky.

Moje nejstarší vzpomínky na ní jsou z osmdesátých let, kdy jsem u nich doma trávila s mou starší sestřenici letní prázdniny. Babičce nikdy nechyběla energie ani drajv, i když společnou domácností s dědou se spíš nesl strach z něj. Vzteklý důchodce bolestně trpící psychosomatickou lupenkou nám všem uměl zle hrozit svou oteklou pěstí. Když ale děda v šest večer odešel na noční brigádu, začal nám s naší zlatou babičkou zlatý čas. Všechny tři jsme se zabalily do chlupaté larisy a zavrtaly se v křeslech v obyváku. Babička nám k večernímu televiznímu kinu nanosila její/nejlepší ořechový štrúdl na světě a teplé kakao. Když pak děda dopoledne spával po službě vrátného, "tiško" jsme spolu za poslechu tranzistorového rádia na poličce nad ledničkou v kuchyni všechny holky krájely na dřevěném válu pomoučené domácí nudle do polívky nebo pekly povidlové buchty. Nebo jsme společně vyrážely naproti Budoucnosti na trh pro pěknou zeleniny a ovoce na zavařování a pamatuju si, že babička tehdy místo kabelky nosila bílý plastový lisovaný košík.

Moje babička byla nejhodnější. Upletla mi nepočítaně svetrů a strakatých vest a celý gympl i na vysoké škole mi tajně za dědovými zády při každé návštěvě strčila stovku do kapsy a pytlík mandarinek k tomu. Když se narodil Kubka, zapomněla se a ve svých osmdesáti šesti letech odhodila obě švédské hole a lehla si k tomu blonďatému nemluvněti pasoucí právě koníčky na zem. Jsou z toho kouzelně dojemné fotky, jen pak moje snaha zvednout ztuhlou stařenku zas kolmo vzhůru už tak něžná nebyla. Ovdověla babička, povídavá a společenská, špatně nesla prázdný byt a samotu. Když svou andulku z přátelství (poprvé a naposled) ochotně nakrmila ze lžičky společným kafem, mohlo to být k úsměvu. Naopak k sprostému vzteku nás všechny v rodině dovádělo, když se opakovaně stávala bezmocnou obětí podomních prodejců a jiných šmejdů.

Babička si vždycky ráda povídala. Ptávala se mě, jestli se David taky pere, když se napije a pokaždé s velkou úlevou přijímala mojí zápornou odpověď. Nechávala si popisovat dnešní Prahu, ve které za války jednou přestupovala na Hlavním nádraží. Jak šel čas a z jejich životních vzpomínek zůstávaly jen ostrůvky paměti, opakovaně mi vyprávěla o své dívčí touze krásně se oblékat, veliké chuti opustit dřinu rodinného hospodářství a mít se dobře někde jinde. Svými křehkými prsty mi mnohokrát předváděla, jak se náročně tkaly ty silonky. Líčila mi, jak jednou jedinkrát byla v Jugoslávii u moře nebo jejich mnohé léčebné pobyty v československých lázních, kam bývalí horníci mohli zaslouženě jezdit.

Když se narodil Miki, myslela si babička už skoro pořád, že je to holčička. Někdy si nás všechny pletla, ale při dobrých dnech mi správně říkala: Mirečka (a oslovovala mě - jako celý život - zásadně slovensky prvním pádem). I Týnku loni ještě stihla vidět.

Moje babička už není. Věřím, že je jí lépe. Zdědila jsem po ní cenné kuchyňské mísy a Atlas liečivých rastlin. A možná i trochu umu v ručních pracích. Naše babička nám smutně zemřela v den kulatých narozenin mé sestry. Ale tak to asi mělo být. Protože právě má sestra byla na jejím pohřbu čerstvou maminkou nejmladšího člena naší rodiny, kterého si na smutečnímu karu pak všichni šťastně ponosili. Mějte se rádi.

22 komentářů:

  1. Moje babička přišla po válce taky na sever Čech až z východního Slovenska a děda byl prudký Maďaro-Slovák, takže u nich doma probíhala pěkná itálie :) To je zajímavé, setkávám se čím dál víc s lidmi, kteří mají své kořeny na Slovensku. Asi je čas se tam vypravit.

    OdpovědětSmazat
  2. Miruško,
    také jsme měla takovou babičku :-)
    Představ si, že i ona odešla ze středních Čech do Varnsdorfu ;-)
    Brzy ovdověla a žila tam své do své smrti před 14 roky.
    I já k ní jezdívala se sestrou na letní prázdniny na šest týdnů, i ona nám pekla koláče, dělala nejlepší rybízovou šťávu, šila šaty, starala se sama o velikánskou zahradu, dům,.....hodně často na ní vzpomínám a vůbec nechápu, jak tenkrát všechno stíhala, vychovala také 3 děti,....!

    OdpovědětSmazat
  3. Krásný příběh, krásné vzpomínky, které Vám již nikdo nevezme. Neměla jsem to štěstí poznat svoji babičku (z maminčiny strany), zemřela v 54 letech, mně bylo půl roku. Možná se to jen zdá, ale vidím tam i podobu.

    OdpovědětSmazat
  4. Pěkný, smutný.
    Vyvolalo to ve mně pocit: Život, taková lopota.

    Mám příbuzný v Havířově-Suché i ve Varnsdorfu (ale předky ne).

    OdpovědětSmazat
  5. Krásne napísané. Podobáte sa na babičku.

    OdpovědětSmazat
  6. Ony ty babičky všechny měly životy těžší než my... Zavzpomínala jsem při tom na obě moje babičky,jedna umřela v 82 hodně nemocná,udřená, druhá v 80 na následky úrazu. Každá byla jiná,ale obě by se pro nás vnoučata rozkrájely... Ivča

    OdpovědětSmazat
  7. Krásně napsáno, Rosi! Upřímnou soustrast... Moje babička zemřela dva dny po oslavě svých devadesátých narozenin, kdy byla šťastná, obklopena celou rodinou a všichni jsme si říkali v jaké je kondici... Vzpomínám na ni každý den, byla úžasná...
    Eva z Budějc

    OdpovědětSmazat
  8. ❤️ Rosi. Jsem dojata. A premyslim o zivote - svem. Pusu a vzpominku babicce

    OdpovědětSmazat
  9. Slza dojetí mi ukápla při čtení těchto slov. Jak ty babičky naše byly silné nejenen na svá těžká zaměstnání, ale i na život s těmi svými muži!!! Moje to měla podobné... Já naštěstí ne!!!❤

    OdpovědětSmazat
  10. Roso, co mi to děláš? Mám úplně mokré oči a vzpomínám na svou babičku, která měla 7 dětí a všechny je porodila doma v kuchyni a odpoledne už zase pracovala na poli nebo v cihelně.... <3<3<3

    OdpovědětSmazat
  11. Podľa krásnej tmavovlasej podoby, asi mamička tvojho ocka, však?
    Estetické cítenie a zručnosť máš asi po nej.
    Vzácna to žena, Slovenka a teda máš slovenské (divokejšie:-))korene?
    Úprimnú sústrasť k veľkej strate!
    Ťiež som veľmi prilnula k môjmu starému ocovi, bol to muž môjho života!
    Alena

    OdpovědětSmazat
  12. Krásný příběh...
    Posílám pusu na čelo. Jarmila

    OdpovědětSmazat
  13. Roso,
    tentokrát musím reagovat. Tvé psaní jsem cítila až na duši. Vyvolává to ve mně takový ten smutný hluboký a přitom krásný a úsměvný pocit, vzpomínky, myšlenky nad životy jiných i svým životem. Takové to malé drobné zastavení uprostřed rychlé hektické doby. Už teď vím, že nad Tvým psaním budu přemýšlet nejméně do večera. Myslet na Tvou babičku, i když jsem ji dosud neznala, na Duklu 61, což byl film se silným příběhem, nad Tebou, nad sebou, nad svým dětstvím, nad svou současností. Je to psaní, které se člověka dotkne a spustí přístav emocí a myšlenek.
    Roso, prosím Tě, začni psát knihu. Knihu příběhů nebo příběhu. Máš dar písemné tvorby. Začni psát. Rozšiř naše čtenářské obzory. Jdu si to přečíst znovu.

    Monika

    OdpovědětSmazat
  14. Ach Roso, krásné. Slzy se mi kutálí. Neznala jsem Vaši babičku a vlastně ani Vás, jen skrze tento blog. Přesto jsem strašně dojatá.
    Krásná vzpomínka. Krásně jste se s ní rozloučila.
    A pište dál. Musíte.
    Díky.
    Katka z Km

    OdpovědětSmazat
  15. Me babicce je presne 93, bzdy upravena, dama... dojate pisu za poslechu Mira Zbirky, ktery to vse umocnuje... drzte se, at vzpominky zustanou. M:

    OdpovědětSmazat
  16. krasne napisane... ja som nezazila ani jedneho stareho rodica (posledna stara mama zomrela, ked ma mamina cakala) a vzdy som si predstavovala, ake by to bolo, aky je vlastne ten vztah stary rodic a vnuca...

    OdpovědětSmazat
  17. Krasny clanek. Pro me o to vic, ze jsem Tvou babicku znala, i kdyz jen letmo. Spoustu veci ted slysim poprve. A nektere jsou zas pro me uplne automaticke. Jako ten jeji usmev, ty velke tmave oci a ta slovenstina. Takovou si ji budeme pamatovat...

    OdpovědětSmazat
  18. Nadherne. Slzy mi tekly.

    OdpovědětSmazat