Je to sice dál, ale za to horší cesta

Po apartmánech na svahu jsme na jarní prázdniny zatoužili po něčem komornějším.

Sáhli jsme po romantické chatě strmě v kopci, a díky ní úplnou náhodou objevili i úžasné lyžařské středisko nedaleko Bad Kleinkirchheimu - Turracher Höhe.

Široké sjezdovky ve dvou tisících metrech, non-stop sluníčko na modrém nebi nebo legrace v podobě přejezdu po zamrzlém jezeře, kdy jsme se všichni na lyžích chytili za traktor.

Já si konečně potykala s novými lyžemi, což náš ikonický prostřední syn opět komentoval slovy: "Cože, maminka se naučila lyžovat?" A mě to potěšilo úplně stejně jako mužova věta: "Já vlastně nevím, jestli jsem raději na svahu nebo tady."

Vybrala jsem totiž chalupu jenom pro nás; dole s kuchyní a krbem, nahoře tři ložnice a sauna. Tu jsme si dopřávali denně, zatímco David se venku na terase snažil zatopit pod ledovou kádí. Ta, než se mu to povedlo, nám sloužila jako výborný otužovací bazenék.

Cestou na svah a domů jsme v autě poslouchali další skvělou audioknihu Davida Walliamse Dědečkův velký útěk, tentokrát s přesahem do druhé světové války, což bavilo i nejstaršího syna. A na základě níž jsme se všichni navzájem začali oslovovat kadete, děvče nebo čarvale. Po lyžovačce jsme mastili karty a cpali se čipsy, mezi saunovými cykly si nahlas četli další dojemně vtipnou knížku Hubert a Kromobyčejná Miri a bylo nám blaze.

Znáte to - když máte svůj vesmír, svůj svět, svůj ráj na zemi.

Když můžete být jen pro sebe a jen spolu. Když je konečně dost času na povídání, masírování, česání, šimrání nebo šeptání. A taky už jsem přišla na to, jak si vyfotit helmu i lyže zaráz!

...

A vidíte ty dveře do chalupy?

Náhoda?! Nemyslím si!

 

Lyžařská sezóna

Jede teď naplno! Sněhu je moc, dokonce i na našich kopcích.

A já má z toho velikou radost - stejně jako z nových softshellových etují s lyžařkami a lyžaři, které se úžasně povedly. Látka na štočku byla fajn a hotové kosmetické taštičky - mám pocit - se na nás přímo smějou.

Na kartáček s pastou, na telefon nebo doklady.

Jak se vám líbí?

Snowboardisti v modré barvě.

 
 Nebo lyžařky ve studených tónech růžové a fialové.

Jak jsme na Náplavce fotily jaro II. díl

"Dáš si kávu?"

"Ano - děkuji moc."

"A nedáš si třeba vajíčka?"

Už se mi v životě stalo mnoho krásných věcí, ale že by mě někdo ráno líčil a někdo jiný by mi k tomu chtěl dělat na snídaní míchaná vejce, takové blaho bych nemusela přežít. Míša a její muž jsou tak milí lidé, stejně jako jejich tři děti, jen jedna věc mi to brzké sobotní ráno, než jsme se pustily do focení kabelek na Náplavce, nedá spát. Kam dali ty věci?! Jejich byt je totiž dokonalý, barevně i stylově čisťounký, jen sakra nevím, kde všechno mají. Prázdná kuchyňská linka, prázdná stůl, prázdná umyvadla v koupelně.

"A dívala si se do vany?" ptá se mě fotografka Katarína.

"A do pračky?" chichotá se s telefonem v ruce Aňa.

Ani holky na místě srazu nemohly uvěřit, jak někdo takhle dokonale může bydlet, ale i tak jsme vzaly perfektní Míšu do naší Mitnik party a pustily se do jarního focení.

Každá scéna se fotí a točí v průměru natřikrát. Míša mi ještě finálově přečísla vlasy a přepudrovala nos - a já šla na to. Schody od hodin na Výtoni dolů k Vltavě jsem seběhla jednou, zpátky nahoru, podruhé a potřetí. Kameramanka i fotografka byly spokojené, a když jsme se vrátily zpátky na místo, kde stála obří cestovní taška na kolečkách s dalšími mými kabáty, barety a košilemi na focení, stály vedle ní nehnutě i čtyři cizí ženy.

Vedle sebe měly taky na kolečkách mobilní stojánky, v nich časopisy a navrch citáty o Bohu. No, každá holčičí parta tráví víkendová dopoledne po svém. My karmínovou baretku vyměnily za růžovou, kabát s rybí kostí za oversize antracitově šedivý a posunuly se dál. Aňa mi ke kochání se Pražským hradem z Rašínova nábřeží nasadila na nos své sluneční brýle, ze kterých mi šla za chvíli hlava kolem. Ač jsem si včera nedala ani kapku alkoholu, z Aniččiných dioptrických brýlích jsem ve vteřině měla kocovinu jak blázen. Přesto vám ale takové brejličky na focení doporučuji. Trpíte-li stejně jako já ostychem před objektivem, tak tím že foťák skoro nevidíte, dost se studu zbavíte. Věřte mi.

Čemu jsme pak nemohly uvěřit my, byla madam, která koukala zcela zblízka do mé cestovní kabely a už už to vypadalo, že po jedné z manšestrových tašek sáhne a odnese si ji. Když jsme totiž měnily další můj outfit za medový kabát, hořčicový baret a košili s kobaltově modrými proužky, paní si asi myslela, že kabelky na Náplavce prodáváme. Zaujala ji hlavně moje britská novinka s kárem a vůbec jí nevadilo, že nemáme stánek nad hlavou, jenom zavazadlo u nohou. Stála asi centimetr od nás, a kdyby ji její muž s nevolí neodvedl, určitě si ode mě něco koupí.

Stihly jsme se tomu kratičce zasmát a já už stála v řadě na kafe. "Prosím vás, mohla by mě tady kamarádka natočit, jak si u vás objednávám kávu? Já šiju tyhle kabelky a my dnes tady na ně točíme reklamu ..." "Madam, vy jste první člověk na světě, kdo se mě nejdřív zeptal!" usměje se opravdu zeširoka vysoký pán, který mi připomíná mého strýce Lumíra. A pak už jde vše hladce - muž i jeho žena se smějí, makají na latte artu, Anička natáčí nejdřív zleva, pak zprava, detaily zblízka a na závěr celek. A přestože se nám všem stále trošku kouří zimou od pusy, atmosféra je vřelá. My s Katarínou naoko brebentíme nad porcelánovými šálky s kávou, hrajíc dvě kámošky na kafi. A vesmír nás v tu chvíli tak miluje, že se uvolní i lavička u vody, my na ni skočíme, Kačka přitlačí své plné rty na hrneček a kameramanka natočí i její sexy obtisk.

Takhle to ale nemáme vždy. Při mém kabelkovém focení už nás hrubě až vulgárně vyhodili z podolského přístavu a v kavárně na Novém světě měli z našeho natáčení takový amok, že jsme tam nemohly ani záchod. Taky jsme potkaly podivína, který fotografce Katce tlačil do dlaně svou vizitku, přál si, aby jej vyfotila hned na místě a fotky mu pak poslala. A dnes na Náplavce k nim přibyl i vodník. "Nechcete si mě vzít za manžela?" přilepí se na mě zelený mužík s červenými pentlemi na klobouku, zatímco já pózuji s panoramaty Hradčan v zádech a zakotvenými loďmi na pravoboku. Naštěstí to ani nemusím glosovat, pač hastrman asi řekl, co potřeboval a rychle kráčí dál. Tak rychle, že ho má Kačka na fotce jen půlku.

"Davide, Davidééé!"

Zakloním hlavu a volám nahoru. Finálovou scénu totiž s holkami fotíme v ulici, kde se natáčel film Prvok, Šampón, Tečka a Karel a mě by z téhle čtyřky nejvíc bavil právě David Švehlík, který v ulici Na Hrobci šplhal po okenní římse. Dneska ale Davča nikde nebyl, neviděla jsem ho. A doma nebyla ani kočka, které kdosi lehce po poledni kurýrem poslal obrovský puget rudých růží. Poslíček během našeho natáčení zvonil a volal asi patnáct minut, a jestli měla tahle květinová story happy end, nevíme. My už musely domů. Zmrzlé, nakoupené, vyfocené úplně.

A jaký víkend jste měli vy?

Jak jsme dnes na Náplavce fotily jaro

Dnešní krásné počasí bylo boží - budíček na šest, make-up Pařížanky a jde se na to.

Děkuji mým nejmilejším holčičkám, že šly do toho se mnou. Tím spíš, když přes týden padalo z nebe snad úplně všecko. Letošní jarní kabelkové novinky máme nafoceny, a kdo by se nemohl dočkat oficiálních fotek,

všechny je najdete už v Mitnik e-shopu.

A zvláštní poděkování Kačce, která se z mojí dvorní fotografky mávnutím červené rtěnky proměnila

v mou francouzskou přítelkyni.

...

I love you, girls!

Zleva - Katarina (foto), Míša (líčení a vlasy) a Aňa (video).

Jak přežít dvacet pět let

Když mi bylo osmnáct, chodila jsem s klukem. Sice nechtěl, abych nosila svůj oblíbený svetr, protože mi dělal velký zadek, ale co já tehdy věděla o lásce a respektu dvou lidí ve vztahu ...

Pak se v mém životě objevil jiný kluk - s rameny přes celá futra, já zalapala po dechu a odešla s ním. S ním jsem poznala nepoznané, nořila se do lásky, šla životem, nemocemi i bolestmi. S ním cestovala, stěhovala se, rodila děti, plakala i smála se. S ním se opalovala i otužovala. A teď na Silvestra jsem oslavila dvacet pět let - dvacet pět let od mejdanu, kdy jsme si dali první pusu, vyměnili telefonní čísla na pevné linky rodičů; vyměnili si všechno, co se dalo.

Mužovi jsem k čtvrt století nechala udělat talíř. Silvie Luběnová umí na porcelán po babičce dát vaše fotky a ještě k nim dokreslí vtip. Když jsme společně ladily naše obrázky z loňského korsického léta, poradila mi kamarádka Andrejka, ať si na ten výroční porculán nechám dát i naše rodinné motto - Já tady na té oslavě bydlím.

To bylo kdysi, děti byly malé a já měla narozeniny. Nevím, co to Davida popadlo, ale přijel z Prahy s krabicí chlebíčků. Děcka blbá to ale vůbec neznala a zvedala šunku i lososa, koukala se, co je pod nimi a čím je to namazané. Ten nechtěl rajče, ten vajíčko; sahali na to, patlali to. Do toho na stole tam převržený hrneček s čajem, tam spadlá okurka, tam vlašský salát. Nechtěla jsem si ale to narozeninové mecheche nechat zkazit, a tak jsem v jednu chvíli pozvedla číši s bublinami a naoko teatrálně pronesla: "Děkuji, že jste na přišli na mou oslavu!"

"Já tady na té oslavě bydlím,"

utřel mě prostřední syn a věta vešla do dějin naší rodiny.

...

Teď nám jubilejní podnos visí v kuchyni nad dřezem, kdo nejedl rajčata ve školce, je nejí stále, ale my s mužem už jsme jiní. Šediví a spoutaní. Finančními závazky a společnými zážitky. Viděli jsme spolu sochu sochu Svobody i vezli dítěti adventní kalendář do nemocnice. Řvali na sebe, a pak spolu týden nemluvili. Chodíme spolu běhat, ale ještě jsme si neutekli. Děkuji Ti, vážím si toho.

Zažij knížku Hvězdná velryba s Robinem Králem

V neděli 9. března od 10 hodin ve Vindyšově továrně v Radotíně.

S kým? S básníkem a překladatelem Robinem Králem.

Co budeme dělat? Dozvíme se, jak vzniká knížka inspirovaná obrázky a děti si samy vytvoří obraz k básničce nebo básničku k obrazu.

A o čem to bude? O knize Hvězdná velryba, kterou napsala britská bioložka Nicola Davies a ilustroval ji

český výtvarník Petr Horáček.

Vstupenky jsou již on-line.

Ještě něco se chcete, rodiče a děti, zeptat?

Je to vtipné, rýmované a malebné čtení.

Výborný a oceňovaný Robin Král.

Co se nám na domě (ne)povedlo

Dva roky jsme hledali firmu, které by se chtělo rekonstruovat stoletý dům. A tak jsme měli minimálně dva roky na to, abychom si vybrali třeba barvu fasády. Vědomě či podvědomě jsme si s mužem prohlíželi všechny domy na Praze – západ, kde žijeme, až jsme se definitivně zamilovali do citlivě zrekonstruované vily v Řevnicích, a přesně tak jsme si barevně představovali náš dům.

Šedivý s krémovými okny.

 

Když přišla ta chvíle a náš stavbyvedoucí nám přinesl tři vzorníky s miliónem odstínů, řekli jsme si s Davidem, že to doma u kuchyňského stolu asi nevybereme, že se tam s katalogy barev zajedeme podívat. Ono červnové ráno jsme nejdřív jeli u nás na vsi do ulice pod drogérií, kde se Davidovi líbila ještě jedna barevná kombinace fasády, oken a parapetů. Ze začátku jsme okolo domu jen tak projeli, jak jsme se styděli. U dalšího o pár ulic dál už jsme zvládli i přibrzdit a kouknout se otevřeným oknem z auta. Tohle trapno nám ale nebylo k ničemu a asi za hodinu jsme už dokázali i zastavit, vystoupit z auta a dojít až ke stěně domu - u sousedů, kteří nemají vůbec plot.

 

A jaký to byl pro nás šok, že dům z ulice vypadá úplně jinak, když na něj přímo přiložíte vějířek barev. Teplá šedá se měnila v zelenou, světle šedá v bílou. A naopak! Já navrhovala tmavší šedou, muž nespokojeně mumlal: „To bude vypadat jako mrak … jako mrak.“

 

Když jsme nakonec dorazili až do samotných Řevnic, málem jsme omdleli. Zjistili jsme, že okna vůbec nejsou jako naše a jejich fasáda už nás taky nebere. Mně se nejvíc líbil jeden dům pod školou, Davidovi zase ten vedle starosty, nebo možná víc ten u nádraží. Ten u nádraží byl podle mě buď příliš světlý nebo už jsem si to nepamatovala. Koukala jsem na domy, pak zase do vzorníku, do vzorníku a na domy a před očima jsem z toho měla akorát tak mžitky v padesáti odstínech šedi.

 

Byli jsme z toho s manželem tak rozhozeni, že jsme pak oba zcela porušili naše dospělé zásady, sedli jsme si do cukrárny a já si tu středu naštvaná objednala prosecco, ačkoli jinak alkohol piju zásadně jen v pátek a sobotu. A muž, který už prakticky pečivo nejí, se zas vztekle zakousl do kynutého koláče. To jsme dopadli – nic jsme nevybrali, ztratili vysněnou představu, akorát přibrali nechtěná kila. Dva zoufalci tankují cukr.

 

„To jste měli udělat úplně jinak!“ radila mi o pár dní později kadeřnice. „Měli jste normálně zazvonit u domů, které se vám líbily. Já to tak kdysi udělala a tamější paní vyběhla ven i s šanonem, nalistovala firmu, odstín i jeho číslo, a já tak měla přesně to, co jsem chtěla,“ popisovala mi spokojeně moje vlasová stylistka.

 

A vy to udělejte taky! Kdyby se vám líbil náš barák, rozhodně zazvoňte, všechno vám upřímně polichocená nadiktuju. My měli ve finále čtyři vzorky půl metr na půl metr, běhali jsme s nimi po zahradě, přikládali je ke zdi ze severu i z jihu, až jsme si vybrali dokonalý odstín. Jakkoli náš dům vypadá jinak ráno, jinak při západu slunce a jinak za deště, milujeme ho.

Ski out/Ski in

Poprvé v životě jsme si dopřáli bydlení přímo na svahu.

Ráno na lyžích rovnou k vleku, večer po apres-ski na lyžích až do pokoje. Já na lyžích po patnácti letech nových, které mi ladí s helmou. Slunko nám opálilo nosy, břicha jsme si přecpali rakouskou klasikou a nohy nás parádně bolely jako vždy.

Snad jen, že jsem nepřišla na to, jak se mám vyfotit od hlavy až k patě.

Ale  s e z ó n a  ještě nekončí!