Co bychom v domě udělali jinak

 

Slavíme pět let, co jsem si převzali náš dům a při té příležitosti jsem udělala anketu na svém instagramu, co vy byste se ke stoletému baráku chtěli zeptat. A právě otázka na to, co bychom v domě byli bývali udělali jinak se mi zalíbila úplně nejvíc.

Upřímně - velice nešikovná je dispozice kuchyňské linky, kdy kvůli nezbouranému komínu (architekt jej navrhl zbořit, stavební firma to z důvodu obav o statiku celého domu odmítla udělat) nám v kuchyni chyběly centimetry, a tak nemůžeme mít otevřenou myčku a odpadky zároveň. To je hlavně s dětmi ke zbláznění, na talíři vždycky něco zůstane. Toto mě vážně nebaví a vy si ve svých kuchyních na to dejte bacha!

Naopak moje úvodní obavy, co budeme dělat s velikou vstupní halou o dvaceti metrech čtverečních, jestli tam dáme koncertní klavír nebo alespoň dvě stylová křesílka, aby uvítací prostor domu nesiřel prázdnotou, se ukázaly jako lichá. Prostorná předsíň pro pětičlennou rodinu je jednoznačně výhra. Ať už se vracíme z cest s milionem kufrů nebo každé každičké ráno, když děti odcházejí s aktovkami, pomůckami, taškami na basket, deštníky a (ne)vylisovanými listy do výtvarné výchovy, tento hojný prostor krásně tlumí naše domácí zmatky a paniky.

Mnohokrát jste se mě také ptali na povrch stoletého betonového schodiště vedoucího do prvního patra. Místo původně plánované beton-epoxidové stěrky jsme zvolili deset krát levnější řešení prostého nátěru šedivou barvou. Po pěti ochozených letech je tato láce už ale bohužel znát. A mně se zdá, že vintage schody přestávají být důstojným partnerem ručně malované marocké cementové dlažbě dole v hale i ikonickému lustru Ingo Maurer Zettel´s 6 nahoře, který na každý jeden schod svítí víc než upřímně.

Jako ne úplně moudré rozhodnutí taky považuju umístit si šatní skříně do hostinského pokoje. Mám tak svým způsobem vlastní šatnu, ale to si spíš lžu do vlastní kapsy. Protože kdykoli když u nás spí hosté, nemám nic. A to pak vždy pokorně čekám, až se vzbudí třeba tchán, abych si mohla ráno pro čisté gaťky. Na druhou stranu trávit večery a noce v ložnici, kde máte jen obří postel a obří ... monsteru, je jeden z mých největších životních luxusů, kterého si vážím - noc co noc.

A jako naši pátou chybu přiznávám absenci postele prostředního syna. Miki spí na vysouvacím lůžku, které je však přes den uklizeně zasunuté do Kubovy postele. Mikeškovi tak chybí denní prostor pro čtení si, válení; pro jeho chill. Mně je to líto a už přemýšlím, jak změnit koncept společného klučičího pokoje. Naopak to, že jsme jim tam nikdy nedali psací stoly, se pravidelně ukazuje jako nejlepší řešení. Nejen neomezené hraní, ale hlavně hromadné dětské spaní a přespávání je u nás žádané a oblíbené, a náš domácí rekord je šest dětí v jednom pokoji. Právě díky chybějící stolům a jenom jedné posteli se tam na karimatkách a ve spacácích vejde právě tolik housenek.

Ve finále je fér vám i sobě přiznat, že náš dům by si už konečně zasloužil pořádná okna, nikoli ta plastová, co mu zoufale nesluší a opuštěné nevyužité terasy v prvním patře, kam nikdo z nás nechodí, je taky škoda - ale ať nekončím tak smutně

- napište mi, co nejlepšího se u vás doma povedlo vám! Co máte doma nejvíc rádi?

Co dělá vaše doma vaším domovem?

...

A za fotky z celého srdce děkuji fantastické redakci časopisu Nové Proměny bydlení,

která u nás fotila letos v červnu. Díky za naprosto profi barevnou vzpomínku.

Psací stoly dětí a studijní zóna s knihovnou jsou nakonec v sólo pokoji. Jak se vám líbí?