Sedíme unavené na gaučích ve společenské místnosti a vypadá to, že dneska večer už s námi nic nebude. V nohách máme přes dvacet kilometrů z Červenohorského sedla do Ostružné a o minulé protančené noci ani nemluvě. Pro přespání jsme si tentokrát půjčily celou chatu, jejíž majitelka nám pouze přislíbila, že během večera přijde přiložit do kotle - jako myška. Zasmějeme se tomu výrazu, když v tom do následného ticha cosi zachramotí v chodbě. Zasmějete se ještě víc, protože takhle přece začíná každý správný horor. V tu chvíli se však rychle vymrští šlachovitě štíhlá ruka ze dveří a v ní hlasitý reprák, čtrnáct přítomných žen však šokem zapiští ještě hlasitěji. Ve futrech se nám zjeví sportovně gymnastická majitelka objektu, která v rytmu průměrného diska hodlá v tanci pokračovat dál i v našem obýváku.
Smějeme se úlevou, a aby nám srdce nevyskočila z podprsenek, honem si všechny dáme na uklidněnou panáka. Místní paní před námi tančí - repráček má propojený s telefonem, který však neumí odemknout, a tak celou svou aparaturu ovládá pouze tlačítky plus a mínus volume. O co méně je technicky zdatná, o to víc nás zasvěcuje do tamější situace. Vedle v chalupě slaví tři partije padesátiny, ona je zná a zná i svého manžela, o kterém my už teď taky víme, že se mu jednou v noci zdálo, že měl čtyřicet žen. A slovo dalo slovo a nás čtrnáct (skoro) čtyřicátnic se už obouváme, abychom na tóny Kájovy písně ve vlnícím se špalíru napochodovaly před ty chlapy a maličko jim k jejich oslavám zatančily.
Nejsem si tou šou úplně jistá - nejsem ani dobrá vrtidupka, ani dostatečně cinknutá, ale nechávám se strhnout a se zvonivými slovy Karla Gotta "Páni a paní vím jak se ruší žal" my všechny plavným krokem vcházíme postupně do jesenické hospody, kde osádka šedivějících mužů a obarvených žen teď nevěří svým očím. Tančíme rukama, tančíme boky, dvakrát se v řadě za sebou obtočíme okolo zdejšího sloupu, ale protože mnohé z nás jsou ústavní činitelky maje obavu, že je někdo v této komediální roli pozná, stáčíme své kroky záhy k východu a za námi už jen zní: "Život já bych za něj dal, o má lady Karneval, mám tě rád, mám tě ráááád ..."
Přeběhneme zpátky domů, padáme do křesel a navzájem se smějeme jak praštěné a s chutí zázvorovice v ústech se všechny ujišťujeme, že to nebyl zas tak velký trapas. Nálada jde teď výrazně nahoru, zatímco Petra raději běží dolů zamknout hlavní vchod, aby vedlejší oslavence přece jen nenapadlo nám návštěvu revanžovat. Jsme zamčené, spolu, nic se nám nemůže stát. I když u dveří sedící Hanka pokračuje v hororové vlně a hlásí, že toho tlustého, jakože jí, přece vždycky sežerou jako první. Když se to ale někdo z nás pokusí shodit, Radka hned dodá, že zlehčování hrůzného žánru je přece taky v každém hororu. No, nebudu vás napínat - chlapi přišli!
Nevíme, kudy se dostali dovnitř, ale zvládli to i se dvěma lahvemi a čtrnácti skleničkami na tácu. Zase jsme se tak lekly, že pozváni na drink jsme přijímaly v mírných mrákotách. Za to na dotaz, jestli jsme z Lipové, jsme už tak kladné nebyly. "Budete nás trasovat?", chce hned vědět Lucka. Naštěstí přítomní džentlmeni byli džentlmeni a záhy se rozloučili a odcupitali si zase k sobě. Jako bylo jim padesát - stříbrné vlasy, kdo vlasy měl, ale vcelku sportovci. A nejedné z nás se jeden z nich zdál podobný Lukáši Vaculíkovi, takže jako dobrý. Lepší byla ale hláška naší oslavenkyně Lenky, která skutečně z Lipové je, že tihle chlapíci teď možná honem volají svým kamarádům, že je tu barák plný bab, ať přijedou. A jestli dorazí i Lenčin muž, tak co budeme dělat ...
Zase se chechtáme, připíjíme si na zdraví, ale ta, co jde zrovna čůrat, se na záchodě nejdřív jedním okem raději mrkne i do sprchy, jestli tam nikdo není. Jsme veselé, ale přece jen trochu vyklepané, proto jít spát teď o půlnoci, na to žádná z nás nemá koule. A tak sedíme, tančíme, zpíváme, glosujeme, tečou nám slzy smíchu a je nám jasné, že toto nám doma nikdo neuvěří.
Chytil se jen Ivan, který druhý den v poledne přijel vyzvednout svou ženu, ta mu ale bez delšího vysvětlování stihla honem špitnout do ucha, ať na nás všechny zase nahlas ve dveřích houkne. Je neděle, dvanáct hodin, všude světlo a my zase všechny ve vteřině z něj byly na infarkt. Čtrnáct žen, svobodné, vdané, rozvedené, vzdělané, úspěšné, sebejisté a krásné, ale když na nás někdo bafne, ječíme do jedné jak malé.
Tak zase za rok, kočky!
...
A náš loňský a předloňský ročník horského|ženského přechodu najdete tady - 2019 a 2018.
Žádné komentáře:
Okomentovat