pondělí 3. února 2020

Na to vám neumím odpovědět


Dostalo se mi mimořádného pozvání. Rodinný klub Ulitka mě přizval k besedě o změně kariéry po mateřské dovolené. Bylo mi velkou ctí - akorát teprve až v tramvají cestou na Prahu 3 jsem zjistila, že pozvánka hovoří "o inspirativních ženách", které budou referovat, což mě dost rozhodilo. Většinou se cítím spíš jako odstrašující případ.

O to větší radost mi udělala forma žižkovského setkání, kde jsme se všechny sešly u dlouhého stolu. Dopředu jsem se děsila pódia versus publika na opačné straně. Sedět vedle sebe mi proto přišlo jako příjemně neformální, milé a spontánní - i když se prvně v životě potkáte s deseti cizími ženami. Představila jsem se všem jako první z nich, obehranou písničkou o blogu, kabelkách a e-shopu a poprosila v žertu přítomné dámy, aby mě obratem nevyrazily z diskuze, když už teď zase zpátky učím, byť o podnikání. A dál už jsem si mohla v klidu vychutnávat poslech spokojeného příběhu původně specialistky na televizní reklamu, která "po dětech" vlastně náhodou začala učit v mateřské školce a našla se v logopedii. Inspirativně poslouchat bývalou zdravotní sestru, která přes nepodporu manželovy rodiny studovala dál a stala se neuvěřitelně energickou klinickou psycholožkou. Nebo kdysi nešťastnou účetní fakturantku s nádhernými tizianovými vlasy, která dnes vede kurzy dětského plavání a hraje živé divadlo. Sešly jsme se spolu navečer a měly tak dost času si navzájem sdílet i to, kdo si nás pozvané hostky vlastně přišel poslechnout. Všichni z korporátů; právnička, specialistka na cenné papíry nebo lékárnice. Všechno teď maminky - vlastních i osvojených dětí, samoživitelky. S pěkně srovnanými hodnotami života, akorát s velkým|typickým otazník v očích, kudy teď dál.

V části, kdy padaly dotazy na hosty, nevím, jestli jsem obstála a jestli mé překotné, neučesané a dlouhé odpovědi mohly být někomu k něčemu. Odpovídala jsem, proč vůbec na mateřské podnikat či co bych ve svém kabelkovém byznysu udělala jinak. Proč nemám(!) kamennou prodejnu a jak na sociální sítě. Možné jsem říkala i něco dalšího, ale v hlavě mi uvízly hlavně dvě otázky, na které jsem neuměla odpovědět. První zněla, kde vzít na mateřské čas. Nevím. Nevím, kde vy máte vzít čas, ale já ráno vstávám hodinu před dětmi, pracuji, když po obědě spí a v sedm večer po příchodu muže si k rozdělané práci sedám zas. Vím, že když toto někdo slyší, většinou si foukne otráveně do ofiny. Jenže já to své kabelkování miluji. Fotím ráda a texty do časopisu nebo na blog jsou mi pak relaxem za odměnu - sladkou chvilkou ticha s hořkou kávou vedle notebooku. Jako nevím, kde se hledá čas na vášeň, ale asi kde je vůle, tam je cesta.

A druhá otázka je snad ještě zamotanější a týká se podpory rodiny při vaší profesní změně. Na jednu stranu si myslím, že David by mě podpořil asi ve všem, pro co bych se v životě rozhodla - třeba i dělat provazochodkyni (a ještě by mi k Ježíškovi koupil lano). Přesto se v našem vztahu velmi často navzájem přetlačujeme rameny, kdo kdy a kam půjde. Kdo nakoupí. Kdo bude s dětmi. Ale jak děcka rostou a chodí do škol, to se mění. A přestože nám dvěma přibývá domáckých večerů, kdy sedím vedle něj na gauči a nešiji, hádám, že kdyby se manžel podíval na moje vnitropodniková čísla očima finančního ředitele, trefil by jej šlak, Mitnik by okamžitě zavřel a mě vyhodil na hodinu. Ale všechno tohle už jsme si spolu vyříkali - ano, mohla jsem celou mateřskou nepracovat, ale to pak se mnou zas nebyla taková sranda.

Tak - doufám, že jsem trochu svého elánu střelce nechala i minulý čtvrtek na Pražačce a dodala přítomným váhajícím ženám s krásnými nápady kuráž a odhodlání jít do toho!! Velmi jim držím palce, ať jsou odvážné, protože věřím, že nebudou litovat. A Ulitce děkuji za unikátní možnost vzájemného sdílení příběhů ženské síly.

4 komentáře:

  1. Držím palce všem odvážným.Kde je vůle,tam je cesta.S podporou manžela to jde snáz.Jste fajn rodina.Klobouk dolů.Hezké dny.JP

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Jiřino, děkuji, ale nechte na hlavě!!

      Moc Vás zdravím a přeju hezký večer.

      Smazat
  2. Moc ráda Vás čtu, Roso. Prostě (ne)jen proto, jak si bravurně slovně hrajete a pointujete myšlenky, a taky miluju Vaši elegantní upřímnost. Díky, je to velmi osvěžující. Dáša

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Dášo,

      díky, díky, díky - kéž by aspoň něco z Vašich slov byla pravda!
      A přijďte zas!!

      Smazat